AP Photo/Eric Gay

Jako první aktivní člen jedné z hlavních sportovních lig, který se přiznal k homosexualitě, vyvolalo včerejší oznámení hráče NBA Jasona Collinse pochvalné reakce příznivců práv homosexuálů. Předvídatelně také vyvolalo hrozivé varování před homosexuály v šatně od homofobů, jako je Brian Fischer z Family Research Council:

Zaručuji vám, že … pokud majitelé jakéhokoli týmu uvažují o jeho návratu nebo o výměně za něj a přijdou za hráči tohoto týmu a řeknou jim: „Jak se cítíte, když je aktivní homosexuál ve stejné šatně a sdílí s vámi stejné sprchy?“, řeknou v žádném případě. To nechci. Nechci, aby se na mě ve sprše díval nějaký kluk, spoluhráč.

Zdá se, že se toho obávají především muži – ženy se z nějakého důvodu lesbiček nebojí ani z poloviny -, ale je to častý refrén homofobů, kteří se snaží vyvolat paniku mezi gayi. Scénář se sprchou pro gaye se objevuje vždy, když se veřejná diskuse stočí na gaye ve sportu, a byl také předmětem obav během debaty o „neptej se, neříkej“, kdy někteří příslušníci armády navrhovali oddělené sprchy pro homosexuální a heterosexuální vojáky. Těm, kteří se gayů nebojí, to může připadat trochu dětinské nebo přímo paranoidní – pro chlapy jako Fischer jako by měl pouhý pohled gaye podivnou, nakažlivou moc zbavit vás mužnosti. Lze však pochopit, že tato myšlenka vyvolává mírné rozladění i u chlapů, kteří jsou celkem přijatelní.

Nejprve si řekněme, co je zřejmé. Od té doby, co existují šatny oddělené podle pohlaví – a pokud mluvíme o Římanech, tak i veřejné lázně – se gayové sprchují s heterosexuály; je to přirozený důsledek používání pohlaví jako zástupného znaku sexuální orientace. Jediný rozdíl je nyní v tom, že přinejmenším v armádě nebo ve sportovních týmech s otevřeně homosexuálními členy se ví, kdo je gay. Člověk by si myslel, že homo-hateři budou raději vědět, odkud hrozba přichází, ale jde o to, že obtěžování stejným pohlavím v šatnách by u otevřeně homosexuálních sportovců nemělo být větším problémem než dříve. Bylo by hloupé tvrdit, že žádný chlap nebyl v šatně nikdy obtěžován, ale pokud vím, v žádné z hlavních sportovních lig to nebyl rozšířený problém; to, že se objevil kolega, který měl odvahu upřímně říct, kým je, na tom nic nezmění.

Což mě přivádí k hlavnímu bodu: Jako gay vás mohu ujistit, že je pravděpodobné, že se na vaše nádobíčko budeme dívat méně často než vaši kolegové heterosexuálové. Místo toho, abychom se v posilovně věnovali typickému bratrskému chvástání – nikdy jsem nebyl svědkem rvaček o ručníky, které jsou tak často zobrazovány ve filmech, ale viděl jsem chlapy, jak na sebe bouřlivě pokřikují přes celou šatnu, poplácávají se po zádech a komentují si navzájem těla („Ty vole, co jsi udělal pro ty prsní svaly?“) – já i moji kamarádi gayové, se kterými jsem mluvil, se snažíme držet při sobě. Upřímně řečeno, takové chování nám připadá docela děsivé. Částečně je to nepochybně pozůstatek našich uzavřených středoškolských časů, kdy jsme se nezastavili před ničím, abychom se vyhnuli odhalení (pro mě jako vytáhlého teenagera bez koordinace očí a rukou byl tělocvik zvláštní výzvou). Ale také jsem to začal vnímat jako projev úcty k pohodlí ostatních. Jsem si vědom toho, že ani ten nejpřátelštější heterosexuál nechce být v šatně okukován – kdo by chtěl? – a snažím se, aby to tak nepůsobilo.

Přesně to zjistila pracovní skupina ministerstva obrany, když doporučovala, jak zavést zrušení zákazu „neptej se, neříkej“. Kromě toho, že by to představovalo logistickou noční můru, skupina předpověděla, že vytvoření oddělených zařízení pro gaye a heterosexuály by stigmatizovalo homosexuální příslušníky služby a že obavy z integrovaných sprch vycházejí ze stereotypů o homosexuálech jako predátorech.

Gay příslušníci služby se podle jejich zprávy „naučili vyhýbat se tomu, aby se heterosexuálové v takové situaci cítili nepříjemně nebo ohroženě.“

Přes dějové linie nesčetných pornofilmů vám každý, kdo pravidelně navštěvuje posilovnu, řekne, že zážitek z pocení a hekání v posilovně nebo následné očisty ve sprchách je sotva sexuální. V posilovně se dostaví tunelové vidění. S iPodem hrajícím „Final Countdown“ – nebo v mém případě soundtrack k Bídníkům – se ocitnete v izolaci podobné modlitbě. Čas v kostele neslouží k výletům a pro většinu z nás není ani čas v tělocvičně.

Povolení gayům a heterosexuálům sdílet šatny vyvolává otázku, zda bychom neměli tyto prostory přestat segregovat podle pohlaví úplně. Když se mohou gayové sprchovat s heterosexuály, neměli by se heterosexuálové moci sprchovat se ženami? V zásadě to vypadá jako rozumný závěr – dokud nevezmete v úvahu naši současnou genderovou a mocenskou dynamiku. Ženy se pravidelně stávají oběťmi mužů; to zahrnuje nejen to, že jsou nepřiměřeně často obětmi sexuálních útoků a znásilnění, ale i každodenní obtěžování, jako je například volání na kočku, když jdete po ulici. Stejně jako výhradně ženské vysoké školy poskytují ženám útočiště před těmito tlaky šatny oddělené podle pohlaví. Dokud se naše kultura s takovým chováním smiřuje a podporuje ho, měly by mít ženy možnost udržet chlapce mimo šatnu.

Všimněte si, že ve výše uvedeném scénáři nemluvíme o mužích, kteří potřebují ochranu před chlípnými ženami. Stejně tak to nejsou heterosexuální kluci, kteří jsou šikanováni, stávají se obětí zločinů z nenávisti nebo jsou proti nim přijímány diskriminační zákony. Nejsměšnější na taktice zastrašování gayů ve sprše je to, že vykresluje heterosexuály jako bezmocné ovce, zatímco ve skutečnosti – v šatně i v životě – mají většinu moci. Pokud se nejedná o sportovní tým složený výhradně z homosexuálů, věřte mi: Heterosexuálové, nemáte se čeho bát.