Mike věřil, že má dobrý život a cítil se šťastný za všechny věci, které měl. Byl ženatý s milující ženou, měl dobrou práci, vlastnil pěkný dům a měl tři zdravé děti.
Přes všechno štěstí se Mike nemohl zbavit neodbytného pocitu, že mu to nestačí. „Měl bych být úspěšnější. Měl bych vydělávat víc peněz. Měl bych být tam, kde je můj šéf. Měl bych mít vysokoškolský titul. Měl bych mít větší dům. Měl bych mít víc přátel.“ To byly některé z „měl bych“, které ho denně trápily.“
„Mohl bych tě zaujmout tou částí tvého já, která se cítí nedostatečná?“
Odmlčel se, aby se zamyslel: „Určitě to se mnou bylo dlouho,“ řekl. „Možná šest nebo osm let? Někde tam.“
Mikův otec se stal mimořádně úspěšným, když bylo Mikovi 6 let. Kvůli otcově nové práci se rodina přestěhovala do země, kde většina lidí nemluvila anglicky. Mike se bál a cítil se jako cizinec. I když chodil do mezinárodní školy, dlouho neměl žádné kamarády. Rodiče na něj tvrdě tlačili. Mysleli to s ním dobře a snažili se ho povzbudit. Ale protože se cítil vyděšený a zdrcený mnoha změnami ve svém životě, vyložil si jejich slova špatně jako zklamání, že není dostatečný – byl to známý pocit, který má dodnes.
Nerodíme se s pocitem nedostatečnosti. Životní zkušenosti a emoce v nás tento pocit vytvářejí různými tvůrčími způsoby. Například když jsme byli malí a cítili jsme strach nebo úzkost, naše mysl nám říkala, že něco není v pořádku s námi, ne s naším okolím. Proto z dětí, které byly zneužívány nebo zanedbávány, vyrůstají dospělí, kteří v sobě nosí tolik studu. Dětská mysl, která ještě není racionální, dochází k závěru: „Musí se mnou být něco v nepořádku, když se cítím tak špatně“ nebo „Musím být špatný, když se mnou někdo špatně zachází“.
Jako dospělí, vyzbrojeni vzděláním o emocích a o tom, jak nepřízeň osudu v dětství ovlivňuje mozek, můžeme pochopit, že pocit „nedostatečnosti“ je vedlejším produktem prostředí, které bylo nedostatečné. Ve skutečnosti jsme dostateční! Abychom se však cítili pevněji ve svém Já, musíme pracovat na transformaci pocitu nedostatečnosti.
Jedním ze způsobů, jak transformovat stará přesvědčení, je pracovat s nimi jako s oddělenými částmi dítěte. S trochou mentální energie můžeme externalizovat nemocné části sebe sama a pak se k nim vztahovat léčebným způsobem.
Příklad jsem se zeptal Mika: „Dokážeš si představit, že tvé šestileté já, které se cítí nedostatečně, sedí támhle na mé pohovce, abychom s ním mohli být a pokusit se mu pomoci?“
Odmlčel jsem se, zatímco Mike vynaložil mentální energii, kterou bylo třeba k tomu, aby si s určitým odstupem představil svou dětskou část: „Jak vypadá ta tvá šestiletá část? Co vidíš, že má na sobě? Kde ho vidíš? Je v nějaké konkrétní vzpomínce?“ Zeptal jsem se.
S praxí se Mike naučil napojit na tuto svou část a komunikovat s ní. Mike se naučil naslouchat tomu malému chlapci uvnitř. Nabídnout mu soucit mu pomohlo cítit se mnohem lépe, i když s tímto konceptem zpočátku bojoval.
Mikovi jsem také naznačil, že pocit nedostatečnosti může být obranou proti jeho hlubším emocím vůči ostatním, kteří mu ublížili nebo tu pro něj nebyli, když potřeboval podporu. Při přemýšlení o Trojúhelníku změny jsme zpomalili a všímali si jeho pocitů vůči sobě a rodičům. Aniž by své základní emoce hodnotil jako správné nebo špatné, přijal, že se zlobí na svého otce za to, že ho vykořenil, což ho stálo sebevědomí.
Jelikož emoce jsou fyzické pocity, další způsob, jak pracovat se zraněnými částmi, je prostřednictvím těla. Mike se naučil rozpoznat, jak se nestačí cítit fyzicky. „Je to jako prázdnota – jako díra uvnitř. Vím, že se mi občas daří, a věřím, že mě má rodina ráda. Emocionálně to tak ale vůbec necítím. Dobré věci přicházejí, ale procházejí mnou jako kbelík s dírou. Nikdy mě nenaplní.“
Abych pomohl díru v kbelíku zalepit, pomohl jsem Mikeovi také rozvíjet jeho schopnost udržet si dobré pocity tím, že si jich všímám. „Když si potvrdíte své úspěchy, jaký je to pocit uvnitř?“
„Cítím se vyšší,“ řekl Mike.
„Dokážeš vydržet s pocitem, že jsi vyšší, jen 10 vteřin?“ „Ano,“ odpověděl Mike. Zeptal jsem se.
Podobně jako forma tréninku budoval svou schopnost prožívat pozitivní pocity. Postupovali jsme pomalu, cvičili jsme se ve vnímání pocitů spojených s hrdostí, láskou, vděčností a radostí a postupně jsme si na ně zvykali.
Co ještě může Mike a my všichni v krátké době udělat, abychom pomohli těm svým částem, které se cítí nedostatečně?
- Můžeme si znovu a znovu připomínat, že pocit nedostatečnosti jsme se naučili. Není to objektivní skutečnost, i když se cítíme tak viditelně pravdiví.
- Můžeme se spojit s tou částí nás, která se cítí špatně, a nabídnout jí soucit, jako bychom to udělali pro své dítě, partnera, kolegu, přítele nebo domácího mazlíčka.
- Můžeme se 2-3krát denně postavit do silové pozice, abychom se cítili silnější a sebevědomější. (Viz Ted Talk Amy Cuddyové o silových pózách.)
- Můžeme cvičit hluboké břišní dýchání, 5-6krát za sebou, abychom zklidnili svůj nervový systém.
- Můžeme cvičit, abychom rozproudili adrenalin a vytvořili si pocit síly.
- Můžeme si zapamatovat tuto velmi užitečnou větu: Srovnávejte a zoufejte si! Když se přistihnete, že se srovnáváte s ostatními, STOP! Nepomáhá to a jen to škodí, protože to podněcuje pocity a myšlenky na nedostatečnost.
Dlouhodobě léčíme ty své části, které se cítí nedostatečné, tím, že si je nejprve uvědomíme. Jakmile si je uvědomíme, nasloucháme jim a snažíme se plně pochopit příběh toho, jak přišly k přesvědčení, že nejsou dostatečné. Postupem času, díky pojmenování, potvrzení a zpracování souvisejících emocí z minulosti i současnosti, se frekvence a intenzita našich nedostatečných částí snižuje.
Mike se naučil cítit a přenést se přes pohřbený hněv, který měl vůči svým rodičům jak za to, že se přestěhovali, tak za to, že si nevšimli, jak moc s tím bojuje. Potvrdil si bolest a smutek z toho, čím prošel, aniž by posuzoval, zda má na své pocity právo. Když ho manželka objala a pochválila, že je tak skvělý táta, přijal její lásku a chválu co nejhlouběji. Přijímal sám sebe ve chvílích, kdy byl příliš unavený na to, aby bojoval s pocity nedostatku. Tím, že se Mike vzdělával v oblasti emocí a toho, jak mozek ovlivňuje nepřízeň osudu v dětství, zjistil, že s tím bojuje každý. Nikdo není dokonalý, ani jeho otec. Když všechno ostatní selhalo, právě tato myšlenka mu přinesla klid a připomněla mu, že má dost.
Údaje o pacientovi jsou vždy změněny z důvodu ochrany soukromí.