Ve své nejnovější knize o Hollywoodu „Vraždy a filmy“ zkoumá plodný filmový autor David Thomson způsoby, jakými mistři filmové tvorby jako Stanley Kubrick lákají diváky na své zvrácené vraždy a zlověstné zápletky. Druhá kapitola knihy, „Červený rum“, se zaměřuje na Kubrickovu klasiku „Osvícení“ z roku 1980. Náš úryvek (mírně upravený kvůli délce) najdete níže.
Začínám filmem „Osvícení“ (1980), adaptací Stephena Kinga od Stanleyho Kubricka, kvůli jeho průkopnické rovnováze mezi hororem a satirou a smrtelně drsnému scénáři Diane Johnsonové. A tak se rodina Torranceových vydává do hotelu Overlook v úchvatných, ale pustých výšinách Colorada. Život se tam zdá být dokonalý – vše, po čem kdy idiotský mozek Jack Torrance toužil. Mimo zimní sezónu bude dělat správce – čas na napsání románu, který si vždycky sliboval, čas porazit prázdné stránky. Může pracovat sám v rozlehlé místnosti. Jeho žena Wendy pojede s ním – zdá se, že v životě nemá na práci nic jiného než být s mužem, ke kterému se očividně nehodí. Pokud ovšem smyslem jejich pobytu na Overlooku není to, aby jí Jack pohrdal až k úvahám…
A Danny, jejich syn, musí jít s nimi také. Ve filmu je mu šest let a je to neobvyklý chlapec: tak intuitivně chytrý nebo prozíravý – možná je správné ho přes zimu držet mimo školu, jezdí na své plastové tříkolce a Steadicamu po nekonečných chodbách Overlooku, přechází z koberce na dřevo a zase zpátky na koberec. (Stylovost nám dává najevo, že v hotelu straší, ještě než se tam shromáždí duchové.) Danny je tam v hotelu potřeba, protože září, což znamená, že dokáže vycítit tajnou předtuchu místa. Tato zvláštní bystrost naučila chlapce bát se. Ačkoli tam má Jack psát román, je to Danny, kdo napůl chápe, že Overlook už svůj příběh má, dřímající fikci plnou strachu, kterou mohou probudit neopatrní správci.
Populární na IndieWire
V nádherném hotelu se věci nevyvíjejí tak snadno. Jeho příběh v domě hlodá jako vítr ve Skalistých horách. Hotel je prázdný, ale znervózňující duchové se táhnou s pachem minulosti, respektive rozkladu. Pro Torrancovy jsou to potíže, ale pro nás spiklenecké. Spíš chceme, aby v domě strašilo. Proč bychom jinak přišli na horor? Nejsme snad jako Jack odvážní, aby nás děsivé tabule hotelu vyděsily?“
Táta se chová divně a sklouzává zpět do své staré deprese; Dannymu se na konci chodby zjevují přízračná dvojčata (jako Alenky v říši divů, jak je viděla Diane Arbusová); Jack najde zlatý, prázdný bar, a když zavře oči a znovu je otevře, zlato se promění v alkohol s démonickým barmanem, který se ho ptá: „Co to bude?“ Overlook odmítá být prázdný. Jsme z toho nervózní, ale v hotelu jsme bezmocnými voyeury. Danny v jakémsi transu píše na zeď REDRUM a Wendy si to čte v zrcadle. Napsal to Danny jako on sám, nebo ho nějaká přítomnost využívá k vyslání varování v podobě křížovky? To je zvláštní kouzlo filmu, který se vysmívá vlastní hrozbě; a je to jedinečný sardonický tón Stanleyho Kubricka. Od začátku víme, že je to snímek o něm a o nás, kteří čekáme na krev a hnus. The Overlook naznačuje hrůzu, ale dělá to jako škádlení.
Přemýšlíte-li o tom v souvislosti s Jackem Torrancem a uvažujete-li o jeho životě za hranicemi jeho filmu… no, právě tehdy můžete zvážit vzácnou slanost Jacka Nicholsona (našeho Jacka Torrance), jeho depresivní vychytralost, šibalskou zlomyslnost, jeho podvodnou normálnost, jeho přidušenou touhu a ten způsob, jakým chodí. Chůze ve filmu je samozřejmě herectví, stejně jako mluvení nebo myšlení; procházet se, courat, váhat může být tajemnou, okouzlující symbiózou dvou Jacků, kdy jeden soupeří s druhým. Zpočátku měli někteří diváci pocit, že Nicholson přehrává: jako by Jack Torrance měl být skutečný nebo obyčejný. Trvalo nějakou dobu, než nás naučil, že jeho póza je pózou někoho, kdo cítí, že se mu do duše a do jeho fádního oblečení vkrádá duch – správce Grady. Torrance má neustále tiché záchvaty, zvláště když se snaží být skutečný a „příjemný“. 1743>
Aktoři někdy cítí, že je postava přebírá, a není to jen tvůrčí zbožné přání nebo profesionální chvástání. Je to něco, co diváci chtějí slyšet a co si chtějí představit – jako když Daniel Day-Lewis při natáčení filmu „Moje levá noha“ ochrnul a ztratil řeč, takže ho museli sem tam přenášet na invalidním vozíku. A za tuto brilantní bezmocnost získal svého prvního Oscara!“
Shelley Duvallová ve filmu Stanleyho Kubricka „Osvícení“.
Warner Bros.
Neudělají herci takovou oběť pro nás? Nepropadla Vivien Leighová skutečné mánii, když hrála vyšinutou Blanche DuBoisovou ve filmu „Tramvaj do stanice Touha“? Nebylo toto odhodlání obdivuhodné – i když by ji od něj lékař (nebo manžel) možná odradil? Ve skutečnosti ji její manžel Laurence Olivier skutečně režíroval v roli Blanche na londýnském jevišti v roce 1949. Bylo to blízké situaci z filmu „Gaslight“, kde se manžel snaží naznačit své ženě, že se možná zbláznila?“
Možnost vraždy může stranám v ustálených manželstvích našeptávat. Je to jako křehká rovnováha při sledování filmu a přemýšlení, co by tito okouzlující, ale riskantní lidé mohli udělat příště. Jack Torrance má od začátku přidušené charisma, křivolaký impuls onoho uvolněného, ale výbušného Jacka Nicholsona, který čeká, až propukne. Od prvního zhlédnutí Osvícení jsem se s Jackem cítil nepříjemně. Ta svíravá intimita mě varovala, abych z filmu odešel, abych utekl na čerstvý vzduch a za světlem. Ale já jsem zůstal.
Přitažlivost prázdného Overlooku by neztratil žádný autor. Mám rád pouště a ovzduší prázdné autority – takové, jaké mohl cítit Jack Torrance na svém opuštěném místě. A mám za sebou podíl zklamání a deprese – není třeba s tímto přiznáním chátrat. Ale autoři touží po samotě a slávě; jsou docela nebo tiše šílení – je dobře, že se jejich tvůrčí energie upíná na postavy, a ne na skutečné lidi.
Ne že bych se poddal násilí, i když jsem jednou vykloubil rameno malému synovi – byla to nehoda, jedna z těch hloupostí, provedených ve hře, a předmět obrovské lítosti a pozdějšího škádlení. Nebylo to „mezilidské násilí“. Přesto může dojít k náhlé a impulzivní vraždě mezi lidmi, kteří jsou nebo byli zamilovaní. Kdo z nás žil dlouho, aniž by pocítil nával vzteku nebo zoufalství vyrůstající ze zklamané náklonnosti a uvězněného závazku? Je to přece přirozené, ne?“ Stejně tak každodenní, jako když občas zaperlíte: „Ach, já bych tě mohl zabít!“
Když jsem tedy v roce 1980 viděl jednoho Jacka jako druhého, povzdechl jsem si, jako bych chtěl říct: „Ach ano, tohohle chlapíka znám – a můžu říct, že se z tohohle zlověstného filmu vyklube komedie!“
. Poznal jsem něco, na co jsem čekal, film zamilovaný do nebezpečné nezodpovědnosti, která přichází při sledování filmů: ten konečný průšvih – a proto, ať už je hrůza jakákoli, musí být ironická. Protože předstírat, že vidíme skutečnost, a přitom sedět stranou, je studnicí černého humoru. Stejným způsobem se Jack Torrance dostane do hotelu a pomalu vytuší, že ho to místo zná – je doma.
Ty nejsi vrah, že ne? Na tuhle otázku nemusíš odpovídat ani ve svém soukromí. Zkoušel jsem si vygooglovat, kolik lidí, kteří čtou nějakou konkrétní knihu, pravděpodobně spáchalo vraždu, ale oslavovaný systém mi nepomohl.
„The Shining“
Screen Grab
Toto číslo bude tak malé, že by nebylo moc užitečné, přesto mám podezření, že vrazi knihy čtou. Mají sklon být přemýšliví a odtažití. Vražda často zahrnuje promyšlenost a pak její následky, což může být cokoli od výčitek svědomí po radost, od pocitu viny po jásot. Vražda je jednou z těch životních možností – podobně jako milování nebo umírání – nad nimiž většina z nás bude noc co noc přemýšlet. A uvažování se podobá čtení (nebo psaní). Je blízké vymýšlení děje, při němž si autor může najednou uvědomit: „Aha, už to vidím, tuhle postavu musím zabít – jen aby se příběh posunul dál.“ A pak si řekne: „Aha, už to vidím, tuhle postavu musím zabít, jen aby se příběh posunul dál.“ A tento autor je pravděpodobně veselá, dobromyslná duše, nadšená z prolomení spisovatelského bloku, i když zvažuje, jak se smrtí naložit. Byl to Nabokov, který možná s jedním okem upřeným do zrcadla řekl: „U vraha se vždycky můžete spolehnout na efektní styl prózy.“
Warner Brothers se nám v roce 1980 snažili namluvit, že „Osvícení“ bude velmi děsivý zážitek. Co jiného mohli udělat? Ale film nic takového není – ne pro diváky zvyklé na tento děsivý žánr a jeho náhlé přívaly děsivé hudby. Přes všechnu persifláž „Budete se příliš bát, než abyste zůstali v Overlooku“ jsme toužili být u toho. Jedna věc v životě by byla, kdybychom v tom ozvučeném hotelu byli sami a po nás by šel zraněný Jack Torrance se sekerou v ruce. Ale na plátně jeho zmrzačené pavoučí číhání sklouzlo k hříšné zábavě.
Někteří zarytí hororoví nadšenci byli ve skutečnosti podráždění, že děsivost „Osvícení“ nebyla zcela naplněna. Sám Stephen King byl zklamán. S předstihem jsme v trailerech viděli ty výtahové dveře s pomalým vodopádem krve, které se hroutily do pohledu. Ale tento vrchol ve filmu ve skutečnosti neexistoval a velký zlý vlk Jack Torrance ve skutečnosti zavraždil jen jednoho člověka – sekeru zaťal hluboko do Dicka Halloranna (Scatman Crothers), který se vrátil do Overlooku, aby pomohl rodině Torranceových. To je jediné zabití v celém filmu! V dnešní době by to byly tři nebo čtyři tucty vražd, provedených s takovou chutí, jakou by si v roce 1980 nikdo nedokázal představit.“
Takže veteráni jako my se mohli pobavit nad drzostí „Osvícení“ v předstírání děsivosti. Víte, Jack je jen herec, který se stává monstrem – to si namlouvá. Je pravda, že neumí napsat svůj román; je špatný manžel a pochybný otec; a ještě beznadějný snílek – takže mluvíme o obyčejném americkém životě.
Klíčové scény, v nichž se Torrance setkává s barmanem Lloydem (Joe Turkel) a číšníkem Gradym (Philip Stone), mají puntičkářský náboj, protože se zabývají procesem přenosu ve všech fikcích. Tyto scény jsou tak něžně napsané a tak láskyplně zahrané, že se vyžíváme v tom, jak se Jack dostává do své vlastní temné díry. Stává se z něj Jack, Hyde, který nechce.
Přestože cítíme ohrožení Dannyho, o Wendy se tolik nebojíme – je mi líto, musím to říct: Shelley Duvallová si na plátně užila své. Ale představte si, že by Wendy byla Julia Robertsová nebo Reese Witherspoonová – odvážnější ženy, schopnější nebo robustnější. To by se z toho stal jiný film, v němž bychom cítili povinnost ohroženou ženu chránit. Obávám se však, že u Kubricka je rozhodující, že Wendy působí pateticky nebo povrchně. Režisér sice uvažoval o šťastné kodě s Wendy a Dannym v bezpečí v Denveru a řekl: „Fuj!“. Ale zahodil ji, aby se mohl soustředit na Torrance.
Jack končí špatně, pokud to tak chcete vidět: nenapíše svůj román; přišel o ženu a syna; ztuhne v bludišti. Je mrtvý – ale jen na rok 1980. Mnoho dobrého mu to přinese v Overlooku, který má talent na oživování mrtvých. Svým kodexem existence je Jack vtažen do zajetí velkého hotelu postaveného na pohřebišti. Je přirozeným nástupcem Delberta Gradyho, správce, který v roce 1921 propadl amokům a zavraždil vlastní ženu a dítě. Jack je tedy doma a ve svém živlu – tak končí film na jeho jásavé fotografii ze 4. července 1921, dalším zastaveném okamžiku. Všechno nejlepší k narozeninám všem.
Wendy a Danny prchají. Kubrick je však chce odstranit z cesty. Zajímá ho Jack a teď je konečně Jack v kradmém sídle, které na nás zírá. Skutečné pokračování „Osvícení“ by mohlo začít v opuštěném hotelu, kde se u dveří zastaví nějaká rozjařená a dychtivá rodinka – zabloudili, špatně odbočili – a pak nám jemný neklid a odtažité umístění kamery umožní pochopit, že je Jack pozoruje a čeká. Teď už je z něj duch, nebo je plně ponořen do smrti – možná šeptá „Rosebud“, aby je přilákal.
Samotný s prázdnou stránkou, autor potřebuje jen jedno slovo, aby ho spustil.