Prosím, pomozte mi … Jsem smutný. Myslím, že se topím, nevím, co mám dělat, a nevím, kam jít. Mám pocit, že mě dusí a škrtí tíha mých emocí. Mám pocit, že jsem se ztratila v temném tunelu nesnesitelné bolesti, který prostě nekončí. Prostě nezmizí.

Tato slova jsem si napsal jako teenager do deníku, na který už dávno sedá prach, ale pravdou je, že se tak občas cítím pořád. Často se přistihnu, že se vracím zpátky do toho temného, sžírajícího tunelu emocí, když se cítím odmítnutá, týraná, nepochopená, obelhávaná a urážená, a stejný příběh má tendenci se opakovat pořád dokola:

Všechno je na nic. Už nikdy se nebudu cítit šťastná. Nikomu se nedá věřit. Život je nespravedlivý.

Cítíte se taky tak? Zažili jste, že se svět kolem vás zhroutil tak náhle, že jste neměli čas se ani nadechnout? Pocítili jste, že se vaše emoce ve vás staly tak intenzivními, tak zdrcujícími, že jako by tvořily vír; černou díru zoufalství?“

Chci, abyste věděli, že i když možná právě teď velmi trpíte, vaše utrpení není bez účelu nebo smyslu. Brzy společně prozkoumáme, co tím myslím.

Jsem smutný… Co mohu udělat, abych se cítil lépe?“

Přišli jste k tomuto článku, abyste se cítili lépe. Tomu rozumím. A vítám vás, abyste k sobě byli laskaví a naučili se z tohoto článku co nejvíce. Učím vás, jak se cítit lépe, protože jsem sám sebe naučil, jak se cítit lépe; tento článek jsem nemohl napsat jinak.

Stejně jako vy jsem ve svém životě zažil mnoho bolesti: emocionální bolest, psychickou bolest a chronickou fyzickou bolest. Jsem zraněná léčitelka; sama o sobě šamanka, která se naučila transformovat svou vlastní bolest ve svůj vlastní lék. Tento posvátný alchymistický proces by nikdy nezačal tak brzy v mém životě bez pomoci mého partnera Matea Sola.

Přestože stále cítím drsné bodnutí bolesti, učím se tuto zkušenost transformovat v něco, co je mi ku prospěchu. „Jak je to vůbec možné?“ můžete se zeptat: „Jsem smutná, mám strašně zlomené srdce… jak to proboha může fungovat v můj prospěch?“. No, mohu se vám pokusit ukázat, jak na to, ale zbytek je ve vašich rukou.

Tady je několik klíčových věcí, které chci, abyste věděli a/nebo uvedli do praxe, abyste si pomohli cítit se lépe:

1. Jak se cítit lépe? Najděte si klidné místo o samotě.

Možná to bude znít kontraintuitivně, ale abyste se cítili lépe, potřebujete se na chvíli odloučit od lidí a života. Možná byste rádi zavřeli dveře své ložnice, šli si sednout na klidnou lavičku do parku, na osamělou procházku nebo si našli jakékoli jiné místo, které vám poskytne čas na přemýšlení a zpracování toho, co jste prožili.

Čím více hluku, rušivých vlivů a rozptýlení, tím snadněji se necháte vtáhnout do bezmyšlenkovitého koloběhu nezpochybnitelného utrpení.

2. Zeptejte se: „Je to pravda?“

Jakmile se ztišíte a utišíte, přirozeně znovu prožijete okamžik, slova, činy, situaci nebo osobu, která vám přinesla tak velký smutek a trápení. Vaše mysl si bude tento okamžik přehrávat znovu a znovu, protože se mu snažíte porozumět. Dovolte si to, ale zároveň si uvědomte, že vaše mysl se snadno upne k jakémukoli závěru, domněnce nebo mylné představě, která se objeví. Například můžete okamžitě předpokládat, že důvodem, proč váš partner kritizoval vaši váhu, je to, že si myslí, že jste oškliví, a už vás nemiluje. V takové situaci se sami sebe zeptejte: „Je to pravda? Opravdu, ale opravdu vím, že je to pravda?“. Je pravděpodobné, že vaše odpověď bude znít „ne, nevím, zda je to naprostá pravda, nebo ne“. Tím se otevírá prostor pro zvážení dalších možností: možná si dotyčný nebyl jistý svou vlastní váhou, možná se ten den cítil provinile kvůli výběru jídla, možná jeho rýpnutí nemělo nic společného s vámi osobně a tak dále.

Použiji osobní příklad. Včera jsem dostala zvláštní e-mail od autorky, se kterou jsem spolupracovala na své knize. Tento autor předtím souhlasil s recenzí mé knihy, a když jsem se ho zeptal, zda by byl rád, abych jeho recenzi zveřejnil na zadní straně obálky, odpověděl „ano“. Najednou mi však od nich přišel náhodný e-mail, že si „nemyslí, že jsme na stejné vlně“ a že si nepřejí, aby jejich recenze na mou knihu byla zveřejněna. To je vše. Žádné vysvětlení. Nic. Sbohem.

Přirozeně mě to šokovalo a rozrušilo. Okamžitě mě napadlo, že „jen předstírali, že se jim moje kniha líbí; dali jí pět hvězdiček, ale podle nich je to brak“. Pak jsem se cítila trapně, zahanbeně, ublíženě a odmítnutě. Ale zarazila jsem se. Viděl jsem v té zkušenosti hodnotu a zeptal se: „Je to pravda? Opravdu vím, že si o mé knize myslí, že je to slátanina?“ Nevím. Možná ji opravdu nečetli a sami se cítili trapně? Možná záviděli všechny ty pozitivní recenze, které získala, nebo se cítili nepříjemně kvůli hrozícímu světlu reflektorů? Kdo ví. Ale otevřít se zpochybňování svých předpokladů mi přineslo velké a překvapivé emocionální uvolnění.

3. Postavte se odvážně tomu, co cítíte. Přestaňte utíkat.

Když cítíme intenzivní citové strádání nebo nepříjemné pocity, je přirozené, že každé vlákno naší bytosti utíká a schovává se. Děláme to tak, že své emoce otupujeme televizí, technikou, drogami, alkoholem, sexem, přáteli a jídlem a rozptylujeme se tak dlouho, dokud „špatný pocit nezmizí“. Ale ony nezmizí. Stále tam jsou, číhají hluboko uvnitř, uzavřeny v temných místech našeho stínového já. Jakkoli si myslíte, že se můžete vyhnout tomu, co cítíte, nemůžete. Vždy se to vrátí a bude vás to pronásledovat v té či oné podobě, často s ještě větší intenzitou. Nakonec někteří z nás po dlouhém vyhýbání se emocím dokonce skončí s duševními nemocemi nebo chronickými zdravotními potížemi.

Přesně proto se musíte právě teď odvážně postavit tomu, co cítíte. Když už nic jiného, poděkujte sami sobě za svou ochotu být silní a stateční tváří v tvář tak velkému vnitřnímu zmatku. Jen málo lidí je k tomu ochotno jako vy.

Poté, co si najdete klidné místo, kde můžete sedět nebo být v klidu, musíte přivítat proces uzdravování. Na začátku jakéhokoli procesu uzdravování si musíte přiznat, co se stalo, a dovolit si cítit vše, co cítíte. Můžete se například cítit zahanbeně, provinile, bezcenně, ošklivě, špatně, vystrašeně nebo naštvaně (nebo kombinací těchto a mnoha dalších pocitů). Zůstaňte v klidu a dovolte si je plně prožívat. Dovolte si tyto pocity dostat ze sebe, aby vás již neznečišťovaly. Očistěte se tím, že se jim odevzdáte.

Tento proces může trvat hodinu, ale také celý den nebo i déle. Ctěte však sami sebe a svou odvahu a vydržte. Stojí to za to.

4. Připomeňte si, že i když si myslíte, že jste sami, máte spoustu společnosti.

Když cítíme bolest, často si o sobě vytvoříme velmi malé, velmi obětavé myšlení, které zní asi takto: “ … jsem smutný. Je to HROZNÉ. Nechci se tak cítit. Nenávidím to. Nikdy jsem to nechtěl. Proč zrovna já?“ a tak dále. Přirozeně máme tendenci soustředit se natolik na zdroj svého utrpení a na bolest samotnou, že si vytvoříme krátkozraký pohled na život a věříme, že jsme v tom úplně sami. To samozřejmě výrazně přispívá k naší bolesti.

Pravdou je, že já jsem smutný, ty jsi smutný, všichni jsme někdy smutní. Všichni jsme zrazeni, všichni jsme odmítnuti, se všemi se špatně zachází. Čím dříve si to připomeneš, tím lépe budeš svůj smutek zvládat a tím méně tě bude ovládat.

5. Čím dříve si to připomeneš, tím lépe budeš svůj smutek zvládat a tím méně tě bude ovládat. Všechno pomíjí – a tvůj smutek také.

Řekni mi, co zůstane navždy stejné? Nic. A tvůj smutek také ne. Stejně jako se mraky převalují po obloze a odplouvají, tak nakonec odpluje i tvůj smutek. I když teď truchlíš, za den, týden nebo rok bude tento zážitek jen pomíjivou vzpomínkou. Možná to nepomůže okamžitě omezit vaši bolest, ale pomůže to snížit její intenzitu a míru, v jaké vás pohlcuje.

6. Vaše bolest je drsný, ale upřímný a mocný učitel. Využijte ji. Zde je návod, jak na to:

Je snadné být obětí, je snadné utápět se ve své bolesti a do jisté míry jsou to oba nezbytné kroky, které všichni podstupujeme, dokud si neuvědomíme, že nám nijak prospěšně neslouží.

Dlouho jsem na jakoukoli bolestivou okolnost okamžitě reagoval emocionální reakcí a myslel jsem si, že svět skončil a že už nikdy nic nebude dobré. Sol mi však neustále říkal: „Proč to považuješ za něco, z čeho bys měl být nešťastný? Proč to místo toho nevnímáš jako lekci, ze které se můžeš poučit?“. Postupem času jsem si tuto radu opravdu vzal k srdci a způsob, jakým se dívám na bolest, se díky ní převrátil.

Bolest vás může naučit řadě věcí; může vás naučit, jak se jako člověk zlepšit; může vás naučit emoční odolnosti; může vás naučit o vašich vlastních neprozkoumaných zranitelnostech a základních zraněních; může vás naučit moudrosti; a může vás naučit, jak být více uzemněným člověkem. Bez bolesti bychom nemohli pochopit potěšení. Bez noci by pro nás bylo nemožné ocenit den. To je podstata taoismu: jedno je potřeba k vyvážení druhého.

Nakonec …

Přestože prožíváte bolest, pochopte, že nejste svou bolestí. Čím více se ztotožňujete se svou bolestí a čím více se vaše bolest stává „vámi“, tím více trpíte. Přečtěte si tento článek a zjistěte, proč nejste svou bolestí.