Fotbal v současném slova smyslu lze vystopovat nejdále do poloviny 19. století, poté, co se z něj v roce 1863 stala hra s jasnou strukturou. Ačkoli se jednalo o primitivní obdobu moderní hry, řada ustanovení, která vytyčila tehdy nově vzniklá Fotbalová asociace, zůstala v určité podobě zachována dodnes – výkopy po vstřelené brance, zákaz používání rukou a rané pravidlo o ofsajdu – každý útočící hráč před míčem byl považován za ofsajd, ačkoli toto pravidlo bylo rychle revidováno, aby se více podobalo dnešnímu.
Proti tvrzení, že fotbal vznikl v Anglii, přinejmenším jako organizovaný sport, lze tedy uvést jen málo argumentů. Fotbal však nevznikl spontánně v roce 1863, ani neležel v klidu po tisíce let – vyvěral jako magma skrze pukliny času.
Jeho základní kořeny lze vysledovat až do středověku, a dokonce i starověku. To však neznamená, že míčové hry, které se v těchto rozsáhlých úsecích historie hrály, lze považovat za něco víc než za primitivní a dokonce prvotní. Jak vysvětluje David Goldblatt v knize The Ball is Round (Míč je kulatý): „Starověcí znali míč, ale fotbal se zrodil v moderní době.“ Je nezbytné odlišit fotbal se všemi jeho složitostmi od neuspořádaných her, které si osvojily kultury v průběhu dějin. Stejně důležité je však nezavrhovat jejich význam, protože zdůrazňují lidský instinkt; základní potěšení z kopání do míče. To je základním pojítkem, které spojuje starověkou hru s moderní.
Nejprve se musíme, možná nečekaně, vypravit do starověké Číny. Za dynastie Han (206 př. n. l. – 220 n. l.) se stále více prosazovala hra zvaná cuju neboli kopací míč. FIFA oficiálně uznala její status „nejstarší formy hry, pro kterou existují vědecké důkazy“, a tato hra v sobě jistě nese prvky fotbalu. Kousky hedvábí byly připevněny k bambusovým tyčím na obou koncích hřiště a cílem bylo prokopnout kožený míč naplněný peřím nebo kožešinou malými otvory v hedvábí, podobně jako se ve fotbale dává gól.
Přestože vedení hry sdílí nepopiratelné podobnosti s fotbalem, význam cuju spočívá také v jeho delší životnosti – bez ohledu na to, jak úzce souvisí s moderní hrou, by cuju nezískalo svůj titul od FIFA, kdyby zaniklo. Místo toho existovalo v určité podobě více než tisíc let a zaniklo až na počátku vlády dynastie Ming (1368-1644), kdy se hra stala synonymem korupce.
Hru si zpočátku oblíbila armáda, ale postupem času se rozšířila jak mezi prostý lid, tak mezi císaře. Tato všeobecná obliba začala hraničit s posedlostí a zachvátila národ jako roj kobylek; vznikaly profesionální kluby a diváci se na své oblíbené hráče chodili dívat po tisících. Jedna zpráva dokonce popisuje případ muže Xiang Chu, který nedbal rady svého lékaře, aby nehrál cuju, a v důsledku toho zemřel na kýlu. Je zřejmé, že dnešní zběsilá fotbalová mánie není ojedinělým jevem.
Goldblatt přesto zůstává nepřesvědčen o tvrzení FIFA, že cuju přímo souvisí s fotbalem. Místo toho poukazuje na Marn Grook, míčovou hru, kterou hráli domorodí Australané po tisíce let a která přetrvala až do 19. století, jako na důkaz, že Dálný východ není ve svých dávných fotbalových předcích sám. Marn Grook je z velké části zapomenutý, a přitom je stejně starý jako cuju.
Obě hry se také nedokázaly rozšířit mimo své původní domoviny, což vedlo Goldblatta k závěru, že „ani jedna z nich si nemůže nárokovat svůj původ“. To neznamená, že by cuju a Marn Gook neměly společné rysy s fotbalem – to je nepopiratelné -, ale spíše to, že neměly přímý vliv na vývoj fotbalu.
Na rozdíl od cuju byly starověké řecké a římské míčové hry, navzdory zařazení kopání, také silně závislé na používání manipulace. To je možná řadí spíše do historických parametrů ragby než fotbalu, ačkoli tato dvě sportovní odvětví v historii často splývala. Přesto FIFA stále uznává míčové hry, které tyto civilizace hrály, jako rudimentární formy fotbalu.
Okolo roku 400 př. n. l. byla ve starověkém Řecku vyryta mramorová deska; zobrazovala muže s pokrčenou nohou, jak balancuje s míčem na stehně. Vědci usuzovali, že hrál episkyros, hru, při níž byly povoleny ruce i nohy a jejímž cílem bylo dostat míč za hraniční čáry soupeře. Ačkoli podobnost s fotbalem je nepatrná, překvapivá modernost rytiny neustále utvrzuje FIFA v přesvědčení, že Episkyros je ranou formou hry, jejíž počátky sahají až do roku 2000 př. n. l.
Římané z Episkyrosu výrazně čerpali při své míčové hře Harpastum, což byla především hra lstí, vyžadující rychlé přihrávky míče a obratnost s cílem oklamat soupeře. Kopání do míče však neuspokojovalo vrozené touhy Římanů tak jako krvavé gladiátorské podívané – sport bez zabíjení nebyl žádným sportem. Ti, kdo hráli Harpastum, tak činili v monolitickém stínu Kolosea.
Nedostatek vlivu, který tyto míčové hry měly, není překvapivý. Přestože Řekové a Římané byli svým způsobem inovátoři, byli formováni barbarstvím doby, v níž žili; hra bez krveprolití by v tomto klimatu nikdy neprosperovala. Tuto skutečnost ostatně nejlépe podtrhuje fakt, že jeden z nejznámějších případů harpagastu – z Ciceronova vyprávění – vypráví o muži, kterého zabil míč, když se holil u holiče.
Podivné je, že jsme se zatím nezabývali historickým významem Británie – to proto, že právě tato země, která je dnes epicentrem moderní hry, po sobě ve starověku zanechala jen málo stop po míčových hrách. Harpastum si s sebou vzali Římané, když vtrhli do Anglie a upevnili si moc nad britskými kmeny. Přesto teprve po odchodu Římanů z Británie na počátku 5. století začaly vznikat nové míčové hry.
Tyto nesystematické a upřímně chaotické hry, které se hrály po celý středověk, lze spojit do jednoho termínu: „davový fotbal“. Počet hráčů, ba ani jejich chování nebylo nijak omezeno a často se jich účastnily celé vesnice.
Jedna z těchto her, masopustní fotbal, spočívala jednoduše v kopání míče – vyrobeného z nafouknutého prasečího měchýře – do soupeřova kostela. Výsledkem byl podle očekávání chaos, a to do té míry, že se řada anglických králů snažila tyto hry zakázat. Eduard II. v roce 1314 popsal „velký hluk ve městě způsobený shonem o velké míče, z něhož může vzniknout mnoho zla“, zatímco Eduard IV. v roce 1477 vydal nařízení, že „nikdo nesmí provozovat žádné nezákonné hry, jako je fotbal“, protože to není v zájmu „národní obrany“. Jejich snahy o přerušení šíření mezi obyvatelstvem se ukázaly jako marné.
Zatímco mezi nižšími vrstvami v Británii se dařilo davovému fotbalu, v renesanční Itálii hráli aristokraté exkluzivnější míčovou hru zvanou Calcio. Ačkoli Calcio bylo silně závislé na používání rukou – podobně jako Harpastum – přesvědčilo hostující britskou elitu, že jejich vlastní míčové hry nejsou tak nechutné. S podporou aristokracie začal fotbal vzkvétat v soukromých vzdělávacích institucích; současně se ragby a fotbal začaly oddělovat a vytvářet vlastní identity. Poprvé se hře vnucovala struktura a jediné, co zbývalo, byla oficiální kodifikace, která nakonec přišla, jak víme, v roce 1863.
Calcio se dnes do italštiny překládá přímo jako fotbal, přičemž jeho role ve vývoji sportu byla jistě klíčová. Přesto byla vlastní existence calcia závislá na římské hře, která mu předcházela. Podobně bylo Harpastum závislé na řecké hře Episkyros, která mu byla inspirací. Souvislosti jsou jasné; každá hra, bez ohledu na to, jak zásadní byla, vedla k vývoji nové formy fotbalu. Když k tomu připočteme starověké hry z Dálného východu a Austrálie, které však nebyly přímými předchůdci fotbalu, význam těchto historických her se ještě zvýší. Po celém světě a po tisíce let se primitivní kultury zabývaly hrami podobnými modernímu fotbalu.
Takže ano, „fotbal se zrodil z modernosti“, ale zrodil se také z neuspořádanosti a divokosti – to byly charakteristické znaky starověkých a středověkých her, kterými se vyvíjel. A i když se fotbal vyvíjel spolu s lidským pokrokem, až se stal komplexním sportem, jakým je dnes, jedna věc se nikdy nezměnila a nikdy se nezmění: neutuchající láska k kopání do míče.
Od Euan Rice-Coates @EuanRiceCoates