Seděl jsem ve stísněné béžové vyšetřovně dětské neurologické kliniky vojenské nemocnice. Díval jsem se na rozjíveného pětiletého chlapce, který byl odeslán kvůli možné poruše opozičního vzdoru. Měl na sobě červené tričko s Pokémony. Nebylo pochyb o tom, že je to legračně vypadající dítě – oči měl posazené blízko u sebe a jeho rty tvořily tenkou, růžovou vodorovnou rýhu na spodní části obličeje. Někdo, možná jeho otec, trval na tom, aby byl ostříhaný dohola. Jeho ustaraná matka, která držela v náručí batole s široce otevřenýma očima, mi dala za pravdu.
Doprovodná kresba:
Cody byl vyloučen ze školky za kousání a důsledné vzdorování všem autoritám. Rval se s dětmi ze sousedství, které byly dvakrát větší než on. Nenavazoval oční kontakt, ale byl zaujatý plyšovou loutkou žabáka Kermita, kterou jsem měl na poličce v kanceláři. Poté, co jsem si vyslechl matčino kompletní vyprávění, jsem se zeptal: „V čem je zřejmě dobrý?“
„No,“ řekla jeho matka, „je silný, odvážný a nezávislý a má pouliční chytrost, kterou byste od pětiletého chlapce nečekali.“
Cody se na mě neomaleně zadíval a řekl mi, že se mu Kermit líbí. Měl ho moc rád. S Codyho matkou jsme probírali plány a terapie a zásahy, které by Codymu pomohly podřídit se a stát se poslušným, ale já jsem vycítil, že tohle není skrytý sociopat, který číhá, připravený zastřelit robinzonádu vzduchovkou a pak jí utrhnout křídla, zatímco bude ležet umírající na betonu. Ne, tohle byl nepochopený malý kluk. V klidu jsem vysvětlil jeho matce naše plány a řekl jí to. „Jenelle,“ řekl jsem, „s našimi zásahy bude Cody v pořádku. Jen pochoduje v rytmu jiného bubeníka.“
Zpočátku se tvářila opuštěně, ale pak se na mě zamyšleně zadívala. Uvědomila si, že je to pravda. Nebylo na něm nic moc špatného. „Potřebuje pochopení,“ řekl jsem. „Někdy je potřeba poslouchat jiný rytmus bubnů, abychom hudbě porozuměli.“
„Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.