Paktu
23. října 1936
25. listopadu 1936
Berlín, Německo
Nacistické Německo
Japonské císařství
Italské království
Maďarské království (1920-46)
Mandžukuo
Frankistické Španělsko
Finsko
Rumunské království
Bulharské království
Nezávislý stát Chorvatsko
Dánsko
Slovensko
Čína-Nanking
Turecko (pozorovatel)
Pakt proti Kominterně byl protikomunistický pakt uzavřený mezi nacistickým Německem a Japonským císařstvím (později se k němu připojily další, převážně fašistické vlády) 25. listopadu 1936 a byl namířen proti (Kominterně).
„uznávajíce, že cílem Komunistické internacionály, známé jako Kominterna, je rozložit a podmanit si existující státy všemi prostředky, které má k dispozici; přesvědčeni, že tolerování vměšování Komunistické internacionály do vnitřních záležitostí národů nejen ohrožuje jejich vnitřní mír a sociální blahobyt, ale je také hrozbou pro mír ve světě, přejíce si spolupracovat při obraně proti komunistické podvratné činnosti“
Původ
Původ Antikominternového paktu sahá do podzimu 1935, kdy se různí němečtí úředníci na ministerstvu zahraničí i mimo něj snažili vyvážit protichůdné požadavky na zahraniční politiku Říše vyplývající z jejího tradičního spojenectví s Čínou oproti Hitlerově touze po přátelství s úhlavním nepřítelem Číny, Japonskem. V říjnu 1935 se objevila myšlenka, že by protikomunistické spojenectví mohlo být schopno svázat kuomintangský režim, Japonsko a Německo. Tato myšlenka se zalíbila zejména Joachimu von Ribbentropovi, zvláštnímu velvyslanci s velkou působností a vedoucímu Dienststelle Ribbentrop, a japonskému vojenskému atašé v Berlíně generálu Ošimovi Hiroši, kteří doufali, že by takové spojenectví mohlo vést k podřízení Číny Japonsku. Nedostatek čínského zájmu odsoudil původní záměr projektu k zániku, ale v říjnu a listopadu 1935 Ribbentrop a Ošima vypracovali smlouvu namířenou proti Kominterně. Pakt měl být původně představen koncem listopadu 1935 s pozváním Velké Británie, Itálie, Číny a Polska, aby se k němu připojily. Obavy německého ministra zahraničí barona Konstantina von Neuratha a ministra války polního maršála Wernera von Blomberga, že by pakt mohl poškodit čínsko-německé vztahy, a navíc politický zmatek v Tokiu po neúspěšném vojenském puči 26. února 1936 však vedly k tomu, že pakt byl na rok odložen. V létě 1936 zvýšený vliv armády v japonské vládě, obavy Berlína a Tokia z francouzsko-sovětského spojenectví a Hitlerova touha po dramatickém protikomunistickém zahraničněpolitickém gestu, které by podle něj mohlo přinést anglo-německé spojenectví, vedly k oživení myšlenky Antikominternového paktu. Pakt byl parafován 23. října 1936 a podepsán 25. listopadu 1936. Aby se zabránilo poškození vztahů se Sovětským svazem, byl pakt údajně namířen pouze proti Kominterně, ale ve skutečnosti obsahoval tajnou dohodu, že v případě, že se některá ze signatářských mocností zapojí do války se Sovětským svazem, druhá signatářská mocnost zachová benevolentní neutralitu.
Dohoda
Japonsko-německý pakt proti Kominterně, 25. listopadu 1936.
Turecko se k paktu připojilo jako pozorovatel, 18. června 1941.
V případě útoku Sovětského svazu na Německo nebo Japonsko se obě země dohodly, že budou konzultovat, jaká opatření přijmou „k ochraně svých společných zájmů“. Rovněž se dohodly, že ani jedna z nich neuzavře se Sovětským svazem žádnou politickou smlouvu, a Německo rovněž souhlasilo s uznáním Mandžukua.
Vznik „mocností Osy“
Dne 6. listopadu 1937 se k paktu připojila také Itálie, čímž vznikla skupina, která byla později známá jako mocnosti Osy. Rozhodnutí Itálie bylo víceméně reakcí na neúspěšnou Stresskou frontu, francouzsko-britskou iniciativu z roku 1935, jejímž cílem bylo zabránit nacistickému Německu v rozšíření za jeho současné hranice. Oba státy se zejména snažily zablokovat „německý expanzionismus“, zejména anexi Rakouska, které bylo rovněž v zájmu Itálie zabránit. Nedůvěřivé vztahy a vlastní expanzionismus Benita Mussoliniho ještě více prohloubily odstup mezi Itálií a Spojeným královstvím i Francií. V říjnu 1935 Itálie napadla Etiopii, což byl akt nevyprovokované agrese, který byl porušením politiky Společnosti národů. Přesto Velká Británie a Francie uzavřely s Itálií tajnou dohodu o tom, že jí poskytnou dvě třetiny Etiopie – Hoare-Lavalův pakt. Když tato informace unikla na veřejnost v Británii a Francii, jejich vlády se utápěly ve skandálu a britský ministr zahraničí Samuel Hoare byl nucen odstoupit. V důsledku toho byl pakt Hoare-Laval přerušen.
Pokusy o zlepšení anglo-německých vztahů
Dříve, v červnu 1935, byla mezi Spojeným královstvím a nacistickým Německem podepsána překvapivá anglo-německá námořní dohoda. Tím začala série pokusů Adolfa Hitlera o zlepšení vztahů mezi oběma zeměmi, vytvoření paktu a izolaci Sovětského svazu, zatímco Sovětský svaz i Velká Británie se pokoušely o totéž a izolaci Německa. Hitler se také snažil ovlivnit Poláky, aby se připojili k protiněmeckému paktu, a hovořil o svém záměru urovnat územní spory mezi Německem a Polskem. Polsko však podmínky Německa odmítlo v obavě, že spojenectví s Hitlerem by z Polska učinilo německý loutkový stát. Mnozí japonští politici, včetně admirála Isoroku Jamamota, byli v té době anglo-německou námořní dohodou šokováni, ale představitelé vojenské kliky, která tehdy v Tokiu vládla, dospěli k závěru, že jde o lest, jejímž cílem bylo získat nacistům čas na vybudování námořnictva. Pokračovali v plánování války proti Sovětskému svazu nebo západním demokraciím a předpokládali, že Německo nakonec zasáhne proti jedné z nich. Hitlerova snaha rozvíjet vztahy s Británií nakonec ztroskotala.
Sovětsko-německá dohoda
V srpnu 1939 Německo porušilo podmínky paktu proti Kominterně, když byl mezi Sovětským svazem a Německem podepsán pakt Molotov-Ribbentrop. V roce 1940 však Hitler začal plánovat potenciální invazi (plánovanou k zahájení v roce 1941) do Sovětského svazu. Německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop byl vyslán, aby vyjednal novou smlouvu s Japonskem. Dne 25. září 1940 poslal Ribbentrop sovětskému ministru zahraničí Vjačeslavu Molotovovi telegram, v němž ho informoval, že Německo, Itálie a Japonsko se chystají podepsat vojenské spojenectví. Ribbentrop se snažil Molotova uklidnit tvrzením, že toto spojenectví má být namířeno proti Spojeným státům, a nikoli proti Sovětskému svazu:
„Jeho výhradním účelem je přivést k rozumu živly, které tlačí na vstup Ameriky do války, tím, že jim přesvědčivě ukáže, že pokud vstoupí do současného boje, budou muset automaticky jednat s těmito třemi velmocemi jako s protivníky.“
To uvítal Sovětský svaz, který zašel tak daleko, že o dva měsíce později navrhl připojení k Ose. Předběžnou podmínkou, nepřijatelnou pro Německo, bylo výrazné rozšíření sovětské sféry vlivu, aby zahrnovala:
Revidovaný pakt z roku 1941
Pakt proti Kominterně byl v roce 1941 po útoku Německa na Sovětský svaz, který byl zahájen operací Barbarossa, revidován a 25. listopadu se slavilo jeho obnovení na dalších pět let. Tentokrát ji podepsali:
- Bulharské království
- Nezávislý stát Chorvatsko
- Dánsko (od dubna 1940 okupováno Německem)
- Finsko (spolu-válčící proti SSSR od 25. června 1941)
- Nacistické Německo
- Maďarské království (1920-46)
- Italské království
- Japonské císařství
- Mandžukuo
-
Reorganizovaná národní vláda Číny (japonský loutkový stát) - Rumunské království
- Slovensko
- Španělsko
- Turecko (viz německo-turecké ne.Agresivní pakt)
Vláda okupovaného Dánska požadovala čtyři výjimky, aby bylo jasné, že na sebe nepřebírá žádné vojenské ani politické závazky, že jedinými akcemi proti komunistům budou policejní donucovací prostředky, že se akce budou vztahovat pouze na vlastní území Dánska a že Dánsko zůstane neutrální zemí. Německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop se rozzuřil a v afektu pohrozil dánskému ministru zahraničí Eriku Scaveniusovi zatčením. Nakonec se Ribbentrop uklidnil a dánský dodatek byl přijat jako tajný jen s několika drobnými změnami. Utajení bylo německým požadavkem, aby se nerozmělnil propagandistický účinek; tato zjevná plná účast poškodila pověst Dánska jako „neutrální“ země. Několik dánských diplomatů působících ve spojeneckých zemích se po podpisu rozhodlo od vlády distancovat.
Viz také
- Ocelový pakt
- Dánsko-německá spolupráce do roku 1941
- Třístranný pakt
- 1.0 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5 1.6 1.7 1.8 Weinberg, Gerhard (1970). Zahraniční politika hitlerovského Německa Diplomatická revoluce v Evropě v letech 1933-36. Chicago: University of Chicago Press. s. 342-346. ISBN 0226885097.
- Spector, Robert Melvin (2005). Svět bez civilizace: Masové vraždění a holocaust, historie a analýza. Lanham: University Press of America. s. 257. ISBN 0761829636.
- Greenwood, Sean. Přízračná krize: Danzig, 1939. s. 225-246.
- The Origins of the Second World War Reconsidered edited by Gordon Martel, Routledge: Londýn, Velká Británie, 1999 str. 232.
- Anna Cienciala: Polsko v britské a francouzské politice v roce 1939:
- The Origins of The Second World War edited by Patrick Finney, Edward Arnold: Determination To Fight-or Avoid War? strany 413-433
- The Origins of The Second World War edited by Patrick Finney, Edward Arnold: London, Velká Británie, 1997 strana 414.
- Gerhard Weinberg: The Foreign Policy of Hitler’s Germany Starting World War II 1937-1939, University of Chicago Press: Chicago, Illinois, Spojené státy americké, 1980, str. 558-562.
- 8.0 8.1 Solonin, Mark (2007) (v polštině). 22 czerwca 1941 czyli Jak zaczęła się Wielka Wojna ojczyźniana (1 ed.). Poznaň, Polsko: Dom Wydawniczy Rebis. s. 227. ISBN 978-83-7510-130-0. „Molotov Schulenbergovi 25. listopadu 1940, z ruského prezidentského archivu soubor 3/64, dok. 675 s. 108“
- 9.00 9.01 9.02 9.03 9.04 9.05 9.06 9.07 9.08 9.09 9.10 9.11 9.12 Osmańczyk, Edmund (2002). Encyklopedie OSN a mezinárodní dohody. Taylor and Francis. s. 104. ISBN 0-415-93921-6.
- Henning Poulsen, „Hvad mente Danskerne?“. Historie 2 (2000) s. 320.
- Lavery, Jason Edward. Dějiny Finska. Greenwood Press. s. 126.
- https://archive.is/20130412031302/oi54.tinypic.com/biwjo6.jpg
- Kaarsted, Tage (1977). De Danske Ministerier 1929-1953. Kodaň. s. 173 a násl. ISBN 8774928961.
- Vyjádření Ribbentropa k vyhlášení války Sovětskému svazu 22. června 1941
- Text protistátního prohlášení o vyhlášení války.Kominterně
- Text Dodatkového protokolu k paktu
- Text italské účasti na paktu
| 9. – 10. září 1941 století (věk Uhrů) |
|
 |
|---|---|---|
 1000-1301 (dynastie Árpádů) |
|
|
           1302-1526 (od středověku do Trojspolku) |
. |
|
| Dvojvládí, Osmanské vazalství, dobytí a napoleonské války (1526-1848) |
.
|
|
Rakousko.Maďarsko  do konce první světové války  (1848–1922) |
|
|
    Novověk (1922-) |
||
1526-1848 
(Královské Uhry k nezávislosti)
(1570-1711) (Sedmihradské knížectví)Tato stránka využívá obsah s licencí Creative Commons z Wikipedie (zobrazit autory).
.