Říkáme to všichni. „Ježíšmarjá, já mám hlad! Pojďme si dát něco k jídlu“. Nebo: „Mám hlad, kdy bude večeře?“. Nebo moje oblíbené: „OMG, umírám hlady!!!“
Je to vlastně docela nevinné prohlášení. Opravdu nad ním moc nepřemýšlíme. Nikdy jsem to nedělala. Myslím, že je mnoho výroků, které říkáme dost nevinně, bez přemýšlení. Jiná věta je „Do prdele, já umírám“, která se používá v souvislosti s něčím opravdu kurevsky vtipným.
Používám je obě, nebo tu druhou používám pořád. Tu „umírám hlady“ už nepoužívám.
Nedávno mě jeden kamarád upozornil, proč bych si měl dávat pozor na svá slova. Řekl: „Ty neumíráš hlady, Ivo, podívej se kolem sebe, tihle lidé umírají hlady.“
Dobrý den, otvírám vám oči. Měl pravdu.
Tady dole, v městečku, kde žiji, v Guatemale, je také mnoho malých vesnic v okolí a mnoho z těchto lidí opravdu hladoví. Nikdy v životě jsem nebyl vystaven takové chudobě a beznaději. Ale právě proto jsem sem přijel. Abych pomohl.“
Když vidím malinké děti, kterým kvůli podvýživě chybí půlka vlasů, připomíná mi to, že neumírám hlady. Ani zdaleka.
Myslím, že hlavní důvod, proč teď tohle téma vytahuju, je tento:
Buďte změnou, kterou si přejete vidět ve světě. – Mahátma Gándhí
Tolik lidí mluví o všem tom bezdomovectví a chudobě, ale kolik z vás (a tím nemyslím konkrétně vás, nebo, ehm, možná já?) s tím skutečně něco dělá?“
Kolik? Jak často?“
Nikdo se nikdy nestal chudým tím, že dával. – Anne Franková
Často slýchám lidi říkat: „Ach, nemám peníze na rozdávání“ nebo „Ach, nemohu si dovolit koupit jídlo nebo cokoli jiného… bla bla bla…“
Huh. Víš, já to tak nějak chápu. Ale víš, i kafe a buchta je určitě pod pět dolarů, ne? Jsem si docela jistý, že můžeš jít do jakéhokoli obchodu s potravinami a koupit si jeden banán asi za 1 dolar nebo možná i sendvič za méně než 5 dolarů. Ne?“
Chci říct, že dneska nemáte 5 dolarů nazbyt, abyste někomu koupili nějaké jídlo? Nemůžeš to udělat jednou týdně? Přečtěte si výše uvedený citát ještě jednou. Nemůžeš jít jednou nebo dvakrát za měsíc jako dobrovolník do útulku pro bezdomovce a pomoci nakrmit hladové lidi?“
Pro lásku Boží, nemůžeš prosím něco udělat? Můžeš to udělat častěji než jednou za rok?“
Víte, když jsem před pěknou řádkou let dělal dobrovolníka v útulku pro bezdomovce, v době Vánoc všechny týmy propouštěli, protože přicházeli „podnikatelé“ a dělali svůj díl práce. Opravdu? Jednou za rok, kurva!?! Přijdou, udělají si milion fotek, oblepí jimi celý Facebook a LinkedIn, aby ukázali, jak jsou ti lidé „úžasní, milí a štědří“, a pak bychom je neviděli až do příštích Vánoc.
Měli jste z toho dobrý pocit? Jak je na tom vaše ego? Je teď celé naleštěné, velké a zářivé?“
UGH!!!! Vytáhni si hlavu ze zadku. Lidi neumírají hlady jen o Vánocích a útulky nepotřebují pomoc jen jednou za rok. A co ostatních jedenáct měsíců v roce? Kde pak kurva jsi? Určitě tě tu pak nevidíme.
Rant hotovo, omlouvám se za to.
Omlouvám se, neomlouvám. Víš, upřímně, vážím si té pomoci, ale musíš vědět, že chudoba a hlad nejsou sezónní. Je skutečná a je každý zasraný den.
Takže prosím, až příště řekneš „mám hlad“, vzpomeň si, že jsou lidé, kteří ho opravdu mají, a určitě by se jim tvoje pomoc hodila. ❤
Mám tě rád.
Mír a lásku
xo iva xo
.