V dnešní den mě nenapadl vhodnější čas, abych se podělil o to, o co se chystám.

Ještě před rokem jsem žil s velmi oslabující fobií.

Výšky – úžasné výhledy! Žádný problém!

Pavouci- cože, ti roztomilí tvorečkové!? Prosím tě.

Uzavřené prostory- děláš si srandu? Trocha klidu a pohody!

Ne, můj strach byl mnohem silnější.

Než začnete pochybovat o oprávněnosti ovofobie, měli byste vědět, že Alfred Hitchcock byl ovofobik. Ano, muž, který stojí za jedním z nejděsivějších psychologických thrillerů všech dob – „Psycho“ – se bál vajec.

Takže si ušetřete posměšky – ovofobie je skutečná!

Než se dostanu k jádru věci, rád bych popsal okamžik, ze kterého to všechno vzešlo.

Moje dvojče James a já jsme se narodili o dva měsíce dříve; když jsme byli kojenci, naše matka Trish hledala způsoby, jak do naší stravy dostat více bílkovin, aby podpořila náš růst.

Bůhvíkdo jí navrhl, aby nám do lahví rozklepla syrové vejce. James s tím neměl problém, ale já jsem ho nedokázala pozřít. Ten vychytralý trik se mi vymstil.

Možná vás zajímá, co přesně mi na vejcích vadilo. Řeknu vám to jednoduše – úplně všechno.

Z jejich vůně se mi dělalo špatně.

Z jejich slizké konzistence se mi zvedal žaludek.

Pouhý pohled nebo zvuk vajíčka rozklepnutého na pánvi mě nutil se kroutit.

Kdyby někdo vařil z vajec, musel bych opustit kuchyň. Stejně tak kdyby někdo v blízkosti jedl vejce, musel bych opustit místnost.

Pokud by se nějakým krutým řízením osudu dostalo vejce na můj talíř, pak bych musel vejce – a jakoukoli potravinu, s níž by vejce nebo vaječná šťáva přišly do styku – zlikvidovat.

Všechno, co se jich týkalo – syrové nebo vařené -, mi působilo úzkost i fyzickou nevolnost. Nedokázala jsem to zvládnout.

Rodina a přátelé to samozřejmě považovali za tu nejsměšnější věc, jakou kdy slyšeli, ale pro mě to nebyl žádný vtip.

Začala jsem si uvědomovat, jaký to na mě má vliv. Věděla jsem, že přicházím o klíčový zdroj výživy – ale byla jsem bezradná – a smířila jsem se s tím, že to tak prostě je.

Tato ochromující fobie se odrazila na mém celkovém stravování. Odsuzovala jsem jiné potraviny – aniž bych je kdy ochutnala – na základě předem vytvořených představ. Už při pohledu na něco jsem se rozhodl, že mi to nechutná; stal jsem se neuvěřitelně vybíravým jedlíkem.

Možná vás také zajímá, jak se mi podařilo přežít v Jižní Koreji – kde je jídlo tak extrémně odlišné od toho, na co jsem byl zvyklý doma v Irsku. Nebudu lhát, první měsíc byl pro mě utrpením. Nedokázala jsem poznat nic, co jsem měla na talíři; bylo to velmi znepokojující. První dva týdny jsem nejedla žádný ze školních obědů, nic.

Brzy jsem si uvědomila, že můj strach z vajec – a všechny mé vybíravé sklony v jídle – byly jen psychologické. Rozhodla jsem se, že takhle už to dál nejde, že se musí něco změnit.

Začala jsem obědvat v jídelně a pomalu jsem se seznamovala s tím, co jím. Začínal jsem rozšiřovat obzory svých chuťových pohárků a bavilo mě to.

Jednoho večera jsem se rozhodl, že je čas udělat další velký krok.

Koupil jsem si v místním supermarketu tucet vajec a ve svých 26 letech, v malém bytě v noclehárně v Jižní Koreji, jsem uvařil své úplně první vejce. Musím říct, že první várka míchaných vajíček mi nijak zvlášť nechutnala, ale s úlevou a překvapením jsem přežil a dožil se toho.

Od té doby uplynul téměř rok a já neudělám ani den, abych nějakým způsobem nejedl vejce. Musím však přiznat, že mé kulinářské dovednosti jsou nedostatečné, protože jsem se ještě neodvážila jít dál než k míchaným nebo vařeným. Je to práce ve vývoji.

Nemůžu zdůraznit, jak velký význam to pro mě tehdy mělo. Vím, že se tomu někteří z vás budou smát – a i když o tom teď mluvím z legrace -, ale tohle byl opravdu můj Everest.

V důsledku překonání mé fobie se zlepšil můj celkový jídelníček a jsem (trochu) otevřenější zkoušení nových věcí. Tuňáka jsem poprvé zkusila teprve před třemi měsíci a teď se ho nemůžu nabažit! Také naprosto miluji korejské jídlo.

Nechápejte mě špatně – ve srovnání s většinou lidí jsem stále vybíravá – ale pracuji na tom.

Mezi potraviny, které stále odmítám jíst na základě toho, jak vypadají, voní nebo jak se cítím, patří – ale neomezují se jen na ně:

• Tomato
• Houba
• Cibule
• Ananas
• Většina mořských plodů

Snad se mi jednou podaří zvítězit nad svým Kilimandžárem- rajčetem!

Krokem do neznáma a zkoušením nových věcí – bez ohledu na to, jak velkých nebo malých – vyjdeme na druhé straně sebevědomější, protože jsme se o sobě dozvěděli víc. Zkuste čas od času najít způsob, jak vystoupit ze své komfortní zóny – budete rádi, že jste to udělali!“

Příběh ze života

Dnes, když jsem seděl na autobusovém nádraží v Soulu, ke mně přistoupila asi šestiletá holčička s maminkou po boku. Vyndal jsem si sluchátka, odložil knihu, usmál se a pozdravil. Holčička mi úsměv oplatila a pozdravila mě stejně jako její matka.

Vždycky mě baví, když za mnou přijdou korejské děti a snaží se mluvit anglicky, je to úžasné.

Matka holčičky jí povzbudivě kývla hlavou – a ona se začala drobnýma ručičkama přehrabovat v tašce, než vylovila vajíčko natvrdo. Podala mi ho a popřála mi veselé Velikonoce. Byl jsem ohromen. Začala jsem se smát, stejně jako její matka. Poděkovala jsem holčičce a na oplátku jí popřála veselé Velikonoce, než se nadšeně vydala na cestu.

Byl to opravdu hřejivý okamžik.

Šťastné Velikonoce!