V březnu 1946 se konaly první volby od osudného roku 1936. Byly nedokonalé a vzhledem k tomu, že se krajní levice zdržela hlasování, vyústily v drtivé vítězství roajalistické pravice. V září se v plebiscitu hlasovalo o návratu krále Jiřího II; ten do půl roku zemřel a na jeho místo nastoupil jeho bratr Paul. Na tomto pozadí země sklouzávala k občanské válce, protože krajní levice nebyla rozhodnuta, zda má pracovat v rámci politického systému, nebo se ozbrojeně ucházet o moc.

Zlom nastal v říjnu 1946, kdy byla založena komunisty kontrolovaná Demokratická armáda a následující rok komunisté ustavili Prozatímní demokratickou vládu. Přestože měli komunisté velkou početní převahu, dokázali – díky logistické podpoře nově vzniklého komunistického režimu na severu spolu s obratným používáním partyzánské taktiky – po značnou dobu kontrolovat rozsáhlé území severního Řecka. Po vyhlášení Trumanovy doktríny v březnu 1947, která přislíbila podporu „svobodným národům“ v jejich boji proti vnitřnímu rozvratu, se situace začala postupně obracet. Spojené státy, které převzaly dřívější roli Británie jako hlavního vnějšího patrona Řecka, brzy poskytly vojenské vybavení a poradenství. Americká intervence a důsledky rozkolu mezi Josipem Brozem Titem (pod jehož vedením se jugoslávský stát nakonec sjednotil) a Stalinem spolu s frakcionářstvím a změněnou vojenskou taktikou levice přispěly k porážce komunistických partyzánů v létě 1949.

Řecko vyšlo z pracných čtyřicátých let ve stavu devastace. Poválečný politický režim byl výrazně autoritářský a od poloviny 50. let procházelo Řecko rychlým, ale nerovnoměrně rozloženým procesem hospodářského a sociálního rozvoje, který v životní úrovni daleko předčil jeho komunistické sousedy na severu. Počet obyvatel velkých Atén se v letech 1951-1981 více než zdvojnásobil a na počátku 90. let 20. století byla v oblasti hlavního města soustředěna přibližně třetina všech obyvatel. Jestliže však urbanizace postupovala rychle a životní úroveň rychle rostla, politické instituce země nedokázaly držet krok s rychlými změnami. Pravice si po většinu období 1952-1963 udržovala pevnou pozici u moci a nebyla příliš opatrná v prostředcích, které používala k jejímu udržení.

Na počátku 60. let však voliči – mezi nimiž byly nyní i ženy – byli stále více rozčarováni represivním dědictvím občanské války a usilovali o změnu. Na tuto potřebu reagoval jako premiér Georgios Papandreu, jehož Strana středu Unie dosáhla v roce 1964 drtivého vítězství; slib reforem a modernizace však byl s obnovením krize na Kypru zavržen a skupiny v armádě se spikly s cílem rozvrátit demokratické instituce země. Partyzánská kampaň na Kypru, kterou od poloviny 50. let houževnatě a bezohledně vedl řeckokyperský generál Georgios Grivas, vyústila v roce 1960 v to, že Britové nepřistoupili na spojení s řeckým státem, o které usilovala drtivá řeckokyperská většina na ostrově, ale na nezávislost. Během tří let se však propracované dohody o rozdělení moci mezi řeckou většinou a tureckou menšinou na ostrově zhroutily.

Během občanské války a po ní se řecké ozbrojené síly začaly považovat nejen za strážce země před zahraniční agresí, ale také za její obránce před vnitřním rozvratem. Stále více vnímaly Georgiose Papandrea jako průvodce jeho mnohem radikálnějšího, v Americe vystudovaného syna Andrease Papandrea, který se vrátil do Řecka a vstoupil do vlády svého otce.

V dubnu 1967 provedli důstojníci střední úrovně pod vedením plukovníka Georgiose Papadopoulose puč, jehož cílem bylo zmařit očekávané vítězství Unie středu ve volbách plánovaných na květen téhož roku. Spiklenci využili vleklé politické krize, která měla svůj původ ve sporu mezi mladým králem Konstantinem II, který v roce 1964 nastoupil na trůn po svém otci králi Pavlovi, a jeho premiérem Georgiosem Papandreem. „Plukovníci“, jak se vojenské juntě začalo říkat, střídavě prováděli tvrdou a absurdní politiku a v letech 1967-1974 zemi špatně vládli. Po neúspěšném protipřevratu v prosinci 1967 odešel král Konstantin do exilu a Papadopulos se ujal role regenta. V roce 1973 byla monarchie zrušena a Řecko bylo prohlášeno republikou. V témže roce byl po studentských protestech, které byly násilně potlačeny, Papadopulos sám svržen zevnitř junty a nahrazen ještě represivnějším generálem Demetriosem Ioannidisem, šéfem tolik obávané vojenské policie.

V červenci 1974, v důsledku stále ostřejšího sporu mezi Řeckem a Tureckem o práva na ropu v Egejském moři, Ioannidis, usilující o triumf nacionalistů, zahájil převrat a sesadil Makariose III, arcibiskupa a prezidenta Kypru od roku 1960. Makarios přežil, ale puč vyvolal invazi Turecka do severní části ostrova, které bylo spolu s Británií a Řeckem garantem ústavní dohody z roku 1960. Turecká armáda obsadila téměř dvě pětiny rozlohy ostrova, přestože turecké obyvatelstvo tvořilo méně než pětinu celkového počtu obyvatel. Ioannidis na tureckou invazi reagoval mobilizací k válce s Tureckem. Mobilizace se však ukázala jako chaotická a režim, na domácí scéně značně nepopulární a diplomaticky zcela izolovaný, se zhroutil.