Název tohoto blogu

Poprvé jsem se s myšlenkou Umberta Eca o antiknihovně setkal při čtení knihy Nassima Nicholase Taleba Černá labuť na střední škole v roce 2007. Myšlenka mi okamžitě dávala smysl, stejně jako předpokládám, že by dávala smysl každému, kdo zažil zdrcující pocit, když vidíte, že se vaše sbírka knih hromadí rychleji, než jste schopni je přečíst.

Maria Popova zde píše o tom, proč jsou nepřečtené knihy důležitější než přečtené (což se skutečně zdá být z velké části převzato z tohoto příspěvku ve Farnam Street), a cituje z Černé labutě:

Spisovatel Umberto Eco patří k té malé třídě učenců, kteří jsou encyklopedičtí, pronikaví a neotřelí. Je majitelem rozsáhlé osobní knihovny (obsahuje třicet tisíc knih) a návštěvníky dělí na dvě kategorie: na ty, kteří reagují slovy: „Páni! Signore professore dottore Eco, jakou máte knihovnu! Kolik z těch knih jste přečetl?“ a ostatní – velmi malá menšina -, kteří chápou, že soukromá knihovna není přídavek zvyšující ego, ale výzkumný nástroj. Přečtené knihy mají mnohem menší hodnotu než nepřečtené. Knihovna by měla obsahovat tolik toho, co neznáte, kolik vám dovolí vaše finanční prostředky, výše hypotéky a momentálně napjatý trh s nemovitostmi. S přibývajícím věkem budete hromadit další znalosti a další knihy a rostoucí počet nepřečtených knih na policích se na vás bude dívat hrozivě. Čím více toho totiž víte, tím větší jsou řady nepřečtených knih. Nazvěme tuto sbírku nepřečtených knih antiknihovnou.

Takto viděno přestávají být hromady nepřečtených knih zdrojem špatného svědomí a stávají se (snad) zdrojem intelektuální pokory.

Omezený člověk se možná ještě zeptá, jaký smysl má hromadění spousty nepřečtených knih, kterých je víc, než kdy budeš mít možnost přečíst? Inu, podobně jako klenuté stropy úctu vzbuzující katedrály dávají člověku pocit malosti ve společnosti Boha, hromady nepřečtených knih vám připomínají, jak málo toho víte. Spíše než jako přídavek zvyšující ego má knihovna hodnotu naopak jako nástroj kontroly vašeho ega a proti vaší pýše. Být tím, co Taleb označuje jako Antischolar – skeptický empirik.

Nebo, řečeno frazeologií Donalda Rumsfelda, knihovna nepřečtených knih možná nepřidá k vašim známým vědomostem, ale přinejmenším snad dokáže proměnit některé vaše neznámé neznámé ve známé neznámé – což samo o sobě může stačit k řádovému snížení rizika průšvihů.

Jsou to (často) neznámé neznámé – černé labutě -, které nás zabíjejí. Kéž by Rumsfeld pečlivěji uplatňoval svou vlastní metodiku při plánování války v Iráku – kde se známé známé (zbraně hromadného ničení) ukázaly jako falešné, zatímco to byly neznámé neznámé (např. nepředvídání nárůstu protiamerického sektářského násilí nebo vzniku ISIS), které misi rozbily****.

Takže zpět k názvu tohoto blogu. Teprve deset let poté, co jsem se poprvé dozvěděl o antikvariátu, jsem se začal hlouběji zabývat Ecovou tvorbou – můj zájem vyvolala (bohužel) jeho smrt. Přečetl jsem desítky jeho nekrologů a starých rozhovorů z archivů a objednal si několik jeho knih a sbírek esejů.

Nejprve jsem si přečetl jeho nejslavnější dílo Jméno růže (nebo spíš Jméno Říma), jehož děj se samozřejmě točí kolem knihovny (vtipně inspirované, jako vždy u Eca, paradoxní Babylónskou knihovnou Jorge Luise Borgese). Ale navzdory Aristotelově knize o komedii je knihovna ve Jménu růže temným místem, kde je vědění střeženo před antiknihovníky tajnůstkářskými, majetnickými mnichy, což je přesný opak antiknihovny – ale ne nepodobá se to moderním univerzitám, kde studenti dostávají soubor knih obsahujících Pravdu a nejsou povzbuzováni k tomu, aby četli něco jiného, stejně jako ve středověkých klášterech.

Myšlenka antiknihovny se mi zalíbila natolik, že jsem se do ní pustil i na tomto blogu, který byl původně určen především pro recenze knih. Nejprve jsem ho zaregistroval pod norským názvem Antibiblioteket a první recenze jsem psal v norštině. Protože jsem později emigroval (můj nejjednodušší způsob, jak zkrátit budoucnost této země), přidal jsem anglickou doménu Antilibrary a od nynějška budu pravděpodobně psát více anglicky než norsky. Ačkoli zde hodlám psát o knihách, které budu číst, blog se nebude omezovat jen na recenze knih, ale bude útočit na širší škálu témat v duchu antispolku.