Konvičtí dělníci v Austrálii na počátku 19. století.

Nutná práce, nesvobodná práce nebo otrocká práce jsou souhrnná označení pro různé pracovní vztahy, v nichž jsou lidé zaměstnáváni proti své vůli, často pod hrozbou strádání, zadržení, násilí (včetně smrti) nebo jiných extrémních potíží pro ně samotné nebo členy jejich rodin. Nucená práce zahrnuje corveé, nevolnictví, dluhové otroctví, válečné zajatce a práci odsouzenců, stejně jako všechny formy otroctví.

Instituce corveé byla a zůstává akceptovanou formou národní služby, kdy byli práceschopní občané odváděni na dobu nucené práce jako forma daně nebo na obranu národa v době krize. Ve starověkém Egyptě se díky práci corveé stavěly pyramidy a v císařské Číně se díky práci corveé budovala Velká čínská zeď. I ve dvacátém století státy příležitostně povolávají velké pracovní síly, aby se vypořádaly s přírodními katastrofami nebo dokončily rozsáhlé stavební projekty. Vojenské odvody přežívají jako forma corveé.

Kromě vládou podporovaného corveé je dnes nucená práce z velké části nezákonná. Navzdory vnitrostátním i mezinárodním zákonům však obchodování s lidmi a dluhové otroctví nadále představují významný problém a lidé, z nichž mnozí jsou děti a mnozí jsou prodáváni k prostituci, stále trpí jako otroci po celém světě. Takové zneužívání lidských bytostí jinými lidskými bytostmi je nesmlouvavé, ale vyžaduje změnu lidské povahy, která by aktivovala svědomí všech, aby se lidé dokázali navzájem uznávat jako členové jedné lidské rodiny a chovali se ke všem lidem s respektem, který si zaslouží.

Typy nucené práce

Nutná neboli „nesvobodná práce“ označuje spektrum omezující práce: drobné otroctví, nevolnictví, koráb, dluhové otroctví, válečné zajatce a práci odsouzených.

Drobné otroctví

„Drobné otroctví“, právní vlastnictví člověka, je jednou z nejznámějších forem nucené práce. Jednotliví pracovníci mohou být svými majiteli kupováni, prodáváni nebo jinak směňováni a jen zřídkakdy získávají ze své práce nějaký osobní prospěch. Koncept otroctví pochází z doby před zaznamenanou historií; zmínky o otroctví se objevují ve starobabylonském Chammurapiho zákoníku a v biblických textech a otroci byli využíváni při stavbě egyptských pyramid. Otroctví bylo také významnou součástí starověké římské společnosti; učenci odhadují, že až třetina obyvatel Říma byla zotročena. Římští otroci byli zaměstnáni v domácnostech a ve státní správě a mnozí z nich byli lidé, kteří byli zotročeni poté, co je Římané dobyli.

Ačkoli mnozí tvrdí, že otroctví vzniklo v důsledku války a podmanění a zotročení jednoho národa druhým, existují také rané příklady otroctví kvůli dluhům. Například v oblastech Afriky dával muž do zástavy manželku nebo děti jako záruku za závazek; pokud závazek nebyl splněn, manželka nebo děti se staly trvalými otroky. Jiní tvrdí, že otroctví bylo důsledkem rozvoje zemědělské ekonomiky, ale existuje mnoho případů otroctví v kočovných nebo lovecko-sběračských společnostech: Jedním z nejvýznamnějších příkladů drobného otroctví byl zajetí a zotročení milionů Afričanů, kteří byli v 17. až 19. století násilně převáženi za nelidských podmínek do Ameriky, Asie a Evropy.

Jedním z nejvýznamnějších příkladů drobného otroctví byl zajetí a zotročení milionů Afričanů, kteří byli v 17. až 19. století násilně převáženi do Ameriky, Asie a Evropy. Hospodářský úspěch Spojených států, zejména jižních států, do značné míry závisel na práci otroků na polích, kteří byli často týráni, odděleni od svých rodin a ponižováni. Teprve v polovině 19. století byla přijata legislativa, která otroctví ve Spojených státech zrušila.

Obchod s otroky, často označovaný jako „obchod s lidmi“, zůstává v moderním světě velkým problémem. Kromě nucené práce ve sweatshopech, v domácnosti a na farmách je mnoho obětí obchodováno v sexuálním průmyslu. Na počátku jednadvacátého století bylo na světě odhadem 27 milionů otroků. Odhaduje se, že jen ve Spojených státech je ročně obchodováno se 17 500 cizinci a ještě více jich je obchodováno uvnitř země. Obchodování s lidmi je problematické zejména v asijských a jihoamerických zemích, ale tento problém existuje téměř ve všech zemích světa. Oběti jsou často lákány příslibem lepšího života; mnoho z nich je nelegálně přepravováno přes hranice, kde jsou nuceni pracovat pod hrozbou násilí nebo jiné odplaty. Mladé dívky jsou verbovány, obelhávány, znásilňovány a nuceny k prostituci; děti, které jsou nuceny pracovat jako žebráci, jsou někdy záměrně znetvořeny, aby se zvýšil objem darů. Oběti obchodování s lidmi jsou často drženy v nelidských podmínkách a je jim vyhrožováno násilím vůči nim samotným nebo jejich rodinám nebo odhalením místním úřadům. Je jim ponechána jen malá nebo žádná svoboda a je jim řečeno, že si musí odpracovat, aby zaplatily teoretický „dluh“, často poplatek za původní převoz kombinovaný s dalšími „dluhy“; v prostitučních kruzích mohou být k „dluhu“ dívky připočteny nedobrovolné potraty. Organizace jako Polaris Project, Anti-Slavery International, Organizace spojených národů a jednotlivé vládní agentury pracují po celém světě na konfrontaci s tímto problémem a šíření povědomí o něm.

Corvée

Corvée neboli práce na kordy je správní praxe, která se vyskytuje především ve starověkých a feudálních společnostech: Jedná se o druh roční daně, která se platí jako práce panovníkovi, vazalovi, vrchnosti nebo pánovi panství. Používala se k dokončení královských projektů, k údržbě silnic a jiných veřejných zařízení a k zajištění pracovní síly k údržbě feudálního majetku.

Od egyptské Staré říše (cca 2613 př. n. l.) (4. dynastie) pomáhala práce corvée při „vládních“ projektech; v době záplav řeky Nil se práce používala na stavební projekty, jako jsou pyramidy, chrámy, lomy, kanály, silnice a další díla. Za dynastie Ptolemaiovců Ptolemaios V. ve svém dekretu o Rosettském kameni z roku 196 př. n. l. vyjmenoval 22 důvodů pro vyznamenání. Patří mezi ně i zrušení otrocké práce v námořnictvu.

• „Muži již nebudou v námořnictvu uchvacováni násilím“ (řecký text na Rosettském kameni).

V císařské Číně existoval systém odvodu pracovních sil z obyvatelstva, který mnozí historici přirovnávají k západnímu corvée. První císař Čchin Š‘-chuang jej zavedl pro veřejné práce, jako byla Velká čínská zeď a jeho mauzoleum. Protože však bylo zavedení přehnané a tresty za selhání drakonické, byl Čchin Š‘-chuang mnoha čínskými historiky kritizován. S prací ve stylu corvée se setkáváme také v předmoderním Japonsku.

Bible uvádí, že král Šalomoun využíval práci ve stylu corvée při stavbě Jeruzalémského chrámu a dalších projektech. Vyvolal nelibost severních kmenů tím, že je povolal na nucené práce (1 Kr 5,13; 12,4), zatímco kmen Juda zřejmě vyjmul. Jeroboám, který měl vést povstání za účelem založení Severního království a stát se jeho prvním králem, byl pověřen touto nucenou prací (1 Kr 11,28).

Korvée bylo ve Francii zrušeno 4. srpna 1789, krátce po začátku Velké francouzské revoluce, spolu s řadou dalších feudálních privilegií udělovaných francouzským statkářům. Jednalo se o nenáviděný prvek ancien régime.

Po americké občanské válce některé jižní státy zdanily své obyvatele formou práce na veřejných pracích. Tento systém se ukázal jako neúspěšný kvůli nízké kvalitě práce; v roce 1910 se Alabama stala posledním státem, který jej zrušil.

Neplacenou povinnou práci údajně stále ukládá svým občanům vláda Myanmaru. Dnes však většina zemí omezila corvée labor na vojenskou brannou povinnost a práci ve vězení.

Serfdom

Serfdom, systém, v němž jsou rolníci vázáni k půdě, kterou obdělávají, a podléhají pánovi panství, je v Evropě spojován především s feudalismem a středověkem, i když příklady se objevují i v době feudalismu v Číně, Japonsku, Indii a předkolumbovském Mexiku. Nevolníci potřebovali povolení ke stěhování, protože byli vázáni k půdě, a byli také povinni odvádět panstvu dávky. Sňatky mohl uzavírat pán, i když se tento druh praxe řídil obecně dohodnutými zvyklostmi. Nevolníci měli obvykle soubor práv a za nevolníky byli považováni spíše jako skupina než jednotlivci. Nevolníci měli tu výhodu, že měli výhradní užívání některých pozemků a/nebo výrobních prostředků, zákonná nebo silně tradiční lidská práva, ekonomickou jistotu a volný čas v mnohem větší míře než otroci, nevolníci a mnozí námezdní dělníci.

Dluhové otroctví

„Dluhové otroctví“ nebo „otrocká práce“ je praxe, kdy se pracovníci dobrovolně smluvně zotročí na určitou dobu, aby splatili dluh. Pracovníci, kterým se také říká „námezdní služebníci“, dostávají stravu, ošacení a přístřeší a pracují pro svého pána až do uplynutí stanovené doby a splacení dluhu. V mnoha ohledech se dluhové otroctví a námezdní služba podobají učednictví, kdy člověk souhlasí, že bude po určitou dobu sloužit svému pánovi, aby se naučil nějakému řemeslu. V sedmnáctém a osmnáctém století vstupovala velká část dělníků v koloniální Americe do dluhového otroctví výměnou za cestu do Nového světa. V roce 1925 Liga národů prokázala existenci otrocké práce v celé Jižní Americe a uvedla, že tato praxe je rozšířená v celé Africe a Asii.

„Nákladní systém“ se často používá ve spojení s dluhovým otroctvím. Kamionový systém, spojený s malými, izolovanými a/nebo venkovskými komunitami, je systém, kdy jsou dělníci nebo samostatně výdělečně činní drobní výrobci placeni soukromou formou měny směnitelné pouze v „podnikovém obchodě“, který vlastní jejich zaměstnavatelé. V situacích dluhového otroctví se výměnou za budoucí práci poskytuje úvěr na nákup potravin a dalších potřebných věcí. Pokud je systém kamionů provozován eticky, má pro izolované oblasti mnoho výhod, ale tento systém je snadno zneužitelný zaměstnavatelem, který může po pracovnících požadovat, aby platili přemrštěné poplatky za základní potřeby, a vytvořit tak koloběh, v němž pracovníci nikdy nebudou schopni splatit svůj dluh. Kvůli tomuto typu vykořisťování mnoho vlád přijalo právní předpisy, které zakazují systémy kamionové dopravy a vyžadují od pracovníků platbu v hotovosti.

V idealizované podobě se do dluhového otroctví vstupuje dobrovolně a svobodně, s pracovníky se zachází lidsky a otroctví je po uplynutí stanovené doby ukončeno. Možnost dluhového otroctví, podobně jako učňovství, umožnila mnoha pracovníkům, kteří měli jen malý nebo žádný majetek, vyměnit svou práci za přechod do nového života nebo osvobození od dluhů. Tato forma námezdního otroctví je však snadno zneužitelná a manipulovatelná a často se stává pouhým otroctvím. Pracovníci jsou často přepracováni, je s nimi špatně zacházeno a jsou nuceni žít v nelidských podmínkách a neetičtí páni mohou neustále nacházet způsoby, jak zvyšovat dluh pracovníka, takže dluh není nikdy splacen.

V mnoha případech může manžel vstoupit do otroctví své ženy a dětí, aby splatil dluh, ať už s jejich souhlasem, nebo bez něj. Děti otroků často dědí dluh svých rodičů a často jsou po zbytek života přetěžovány, týrány a je jim vyhrožováno násilím. Koncept dluhového otroctví je tedy často využíván k manipulaci a obchodu s lidmi v situaci, kdy nemají žádná práva, trpí nelidskými podmínkami a jsou nuceni k těžké nebo ponižující práci s malou nebo žádnou nadějí na osvobození. V této situaci se pojem „dluhové otroctví“ používá k popisu situace, která ve skutečnosti není ničím jiným než otroctvím a obchodováním s lidmi.

Doplňková úmluva OSN o zrušení otroctví, obchodu s otroky a institucí a praktik podobných otroctví z roku 1956 zakázala dluhové otroctví, stejně jako nevolnictví, poddanství a dětské nevolnictví. Mnoho jednotlivých zemí má další zákony zakazující praxi dluhového otroctví, ale jejich vymáhání je stále velkým problémem.

Trestná práce a trestanecké kolonie

Další klasickou formou nesvobodné práce je práce odsouzených nebo vězňů. Na nucenou práci trestanců se často pohlíželo s nedostatkem sympatií kvůli společenskému stigmatu, které je spojeno s lidmi považovanými za „obyčejné zločince“. V některých zemích a historických obdobích však byly tvrdé formy vězeňské práce vynucovány na lidech, jejichž zločiny možná tak přísnou formu trestu neopravňovaly: Oběti předsudků, odsouzení za politické zločiny a ti, kteří se dopustili krádeže ze zoufalství. V jednotlivých věznicích, řetězových bandách, pracovních oddílech a trestaneckých koloniích byli vězni v minulosti významným zdrojem pracovních sil. Trestanecké kolonie byly instituce, do nichž byli vězni vyháněni, obvykle s geografickou polohou, která ztěžovala nebo znemožňovala útěk, a často do ekonomicky málo rozvinuté oblasti nebo území.

Australská trestanecká kolonie

Jednou z největších a nejznámějších trestaneckých kolonií byl v 18. a 19. století britský trestní systém v Austrálii. V letech 1788-1868 bylo do Austrálie z britských ostrovů posláno přibližně 165 000 trestanců, z nichž osmdesát procent bylo odsouzeno za krádeže. Po vyčerpávající a někdy osudné osmiměsíční cestě si přeživší trestanci odpykávali buď sedmiletý, desetiletý, nebo doživotní trest. Odsouzení byli přidělováni buď do vládního pracovního programu, který prováděl například stavbu silnic, nebo jednotlivým farmářům či obchodníkům na práci. Život v australských trestaneckých koloniích byl tvrdý a mnoho vězňů se nikdy nesmělo vrátit na britské ostrovy, a to ani po odpykání trestu.

Sovětský gulag

Práce vězňů na stavbě Belomorkanalu (Bělomořsko-baltského průplavu), 1931-1933

Od roku 1919 zřídil Sovětský svaz systém táborů nucených prací zvaný Gulag neboli Hlavní ředitelství nápravně pracovních táborů. Do roku 1934 měl Gulag několik milionů vězňů v táborech po celé odlehlé Sibiři a na Dálném severu. Vězni v Gulagu, z nichž mnozí byli političtí a náboženští disidenti, trpěli drsnými podmínkami; kvůli nedostatečné stravě a oblečení bylo obtížné vydržet kruté ruské zimy, vězni byli často zneužíváni dozorci a úmrtnost na vyčerpání a nemoci byla vysoká. Díky výstavbě kanálů, železničních tratí, silnic a vodních elektráren práce vězňů gulagu významně přispěla k rozvoji sovětského hospodářství. Bělomořsko-baltský kanál byl prvním rozsáhlým stavebním projektem gulagu; za pouhých dvacet měsíců vykopalo krumpáči, lopatami a trakaři kanál dlouhý 141 kilometrů více než 100 000 vězňů, z nichž mnozí během stavby zemřeli. Práce a smrt vězňů se ukázaly jako zbytečné; po dokončení bylo zjištěno, že kanál je příliš úzký a mělký na to, aby unesl většinu námořních plavidel.

Německé koncentrační tábory

Další nechvalně proslulý systém táborů nucených prací najdeme v koncentračních táborech nacistického Německa. Během druhé světové války nacisté vybudovali obrovskou řadu táborů, z nichž mnohé byly určeny k využití práce „nepřátel státu“, včetně Židů, Romů a válečných zajatců, pro hospodářský prospěch německého státu. Vězni byli vystaveni tvrdým a nelidským podmínkám a nuceni pracovat v lomech, cihelnách, gumárnách a na stavbách železnic. Židé byli často zadržováni v zazděných ghettech, v jejichž rámci nacisté otevřeli stovky továren, aby využili židovskou pracovní sílu. Dělníci dostávali jen málo jídla, oblečení a dalších základních potřeb a trpěli ponižujícím a hrubým zacházením ze strany Němců. Dělníci, zejména Židé, byli považováni za postradatelné a často pracovali až do smrti. Jakmile se dělník stal neproduktivním, byl často zastřelen.

Ebensee, který se nacházel v Rakousku, byl jedním z táborů určených k využití práce vězňů při stavbě řady podzemních tunelů pro zbrojovky. Velké množství vězňů zemřelo na následky nadměrného vystavení, hladu, nemocí a přepracování a mnoho dalších bylo z rozmaru Němců mučeno nebo rovnou zabito. Jeden z velitelů Ebensee otevřeně nabízel cigarety a dovolenou navíc strážným, kteří se mohli pochlubit největším počtem mrtvých ve svém úseku, a mnoho vězňů bylo zabito jen proto, aby pomohli zvýšit počet strážných. Ke konci války v roce 1945 přesahoval počet úmrtí v Ebensee 350 denně.

Nucené práce v moderním světě

Vězeňská práce je stále součástí trestních systémů mnoha zemí, i když málokdy je tak krutá a nelidská jako práce vězňů v gulazích. Například ve Spojených státech vězni vykonávají práci pro soukromé společnosti od telemarketingu po výrobu desek plošných spojů, nábytku a oděvů. Vězni, kteří takovou práci vykonávají, si často vydělají mzdu, která může činit pouhých dvacet pět centů nebo až minimální mzdu. Zastánci vězeňské práce tvrdí, že tato práce dává vězňům pocit produktivity, napomáhá jejich rehabilitaci a nabízí flexibilní a spolehlivou pracovní sílu. Jiní argumentují, že práce vězňů je snadno zneužitelná a poškozuje ekonomiku tím, že bere práci externím pracovníkům a snižuje mzdy.

Zatímco některé formy nucené práce se staly víceméně zastaralými, jako například nevolnictví a trestanecké kolonie, jiné, jako například obchodování s lidmi, zůstávají obrovským problémem po celém světě a berou svobodu a štěstí milionům lidí. V roce 1998 přijala Mezinárodní organizace práce Deklaraci o základních zásadách a právech při práci, jejímž cílem je prosazovat základní lidské hodnoty, včetně odstranění nucené práce. Většina zemí má právní předpisy zakazující dluhové otroctví a obchodování s lidmi (stejně jako všechny ostatní formy otroctví), ale moderní formy otroctví zůstávají významnou hrozbou v rámci zločineckého podsvětí. Programy zaměřené na šíření povědomí o tomto problému, stejně jako úsilí orgánů činných v trestním řízení a organizací na ochranu lidských práv, mají v úmyslu učinit obchodování s lidmi a dluhové otroctví stejně zastaralými jako nevolnictví.

Poznámky

• Allen, Theodore W. Vynález bílé rasy. New York, NY: Verso Books, 1994. ISBN 9780860914808
• Bales, Kevin. Disposable People: New Slavery in the Global Economy (Nové otroctví v globální ekonomice). University of California Press, 2004. ISBN 0520243846
• Blackburn, Robin. The Overthrow of Colonial Slavery, 1776-1848 [Svržení koloniálního otroctví, 1776-1848]. Londýn: Verso, 1988. ISBN 0860919013
• Blackburn, Robin. The Making of New World Slavery From the Baroque to the Modern, 1492-1800 [Vytváření otroctví v Novém světě od baroka po modernu, 1492-1800]. Londýn: Verso, 1997. ISBN 1859841953
• Brass, Tom. Ke srovnávací politické ekonomii nesvobodné práce: K případovým studiím a debatám. Londýn: Frank Cass Publishers, 1999.
• Brass, Tom, Marcel van der Linden a Jan Lucassen. Free and Unfree Labor (Svobodná a nesvobodná práce). Amsterdam: International Institute for Social History, 1993. ISBN 0820434248
• Brass, Tom a Marcel van der Linden. Free and Unfree Labor: The Debate Continues (International and Comparative Social History, 5). New York: Peter Lang AG, 1997. ISBN 0820434248
• Budge, E.A. Wallis. Rosettský kámen. Dover Publications, 1989. ISBN 0486261638
• Hilton, George W. The Truck System, Including a History of the British Truck Acts, 1465-1960. Cambridge, Velká Británie: W. Heffer & Sons Ltd, 1960. ISBN 0837181305

Všechny odkazy vyhledány 18. dubna 2017.

• Speciální akční program pro boj proti nucené práci-Mezinárodní organizace práce
• Závislost sexuálního obchodu na nucené práci-BBC
• Moderní otroctví-BBC