Fridtjof Nansen (10. října 1861 – 13. května 1930) se narodil ve Store Frøen nedaleko Osla. Jeho otec, zámožný právník, byl věřící člověk s jasnou představou o osobní povinnosti a morálních zásadách; jeho matka byla silná, sportovně založená žena, která své děti seznamovala s životem v přírodě a podporovala je v rozvoji fyzických dovedností. Nansenova sportovní zdatnost byla pro jeho kariéru nesmírně důležitá. Stal se odborníkem v bruslení, akrobacii a plavání, ale byla to právě jeho zkušenost s lyžováním, která měla v jeho životě sehrát velkou roli. Nansen nebyl mohutné postavy, byl vysoký, pružný, silný a tvrdý. Měl fyzickou vytrvalost, která mu umožňovala ujet na lyžích padesát kilometrů za den, a psychickou sebedůvěru, díky níž se mohl vydávat na dlouhé cesty s minimálním vybavením a pouze se svým psem jako společností.

Ve škole Nansen vynikal v přírodních vědách a v kreslení, a když v roce 1881 nastoupil na univerzitu v Oslu, rozhodl se pro obor zoologie. V následujících patnácti letech spojil své sportovní schopnosti, vědecké zájmy, touhu po dobrodružství a dokonce i kreslířské nadání v sérii brilantních úspěchů, které mu přinesly mezinárodní slávu.

V roce 1882 se vypravil na lachtanovi Viking na východní pobřeží Grónska. Během této čtyřapůlměsíční cesty v něm dřímal vědec, který prováděl pozorování tuleňů a medvědů, jež po letech aktualizoval a proměnil v knihu; zároveň ho však tento svět moře a ledu okouzlil jako dobrodruha.

Ještě téhož roku získal Nansen místo zoologického kurátora v Bergenském muzeu a následujících šest let se intenzivně věnoval vědeckému studiu, přičemž svou práci prokládal návštěvami některých velkých laboratoří na kontinentu a jednou se vydal na mimořádný trek napříč Norskem z Bergenu do Osla a zpět na lyžích. V roce 1888 úspěšně obhájil na univerzitě v Oslu doktorskou disertační práci o centrální nervové soustavě některých nižších obratlovců.

Dlouhou dobu Nansen rozvíjel plán na přechod Grónska, jehož vnitrozemí nebylo nikdy prozkoumáno. Rozhodl se přejít z neobydleného východu na obydlený západ; jinými slovy, jakmile jeho skupina vystoupí na břeh, nebude možné ustoupit. Když Nansen v roce 1926 vysvětloval svou filozofii studentům v St. Andrews ve svém rektorském projevu, řekl, že ústupová linie od zamýšlené akce je osidlem, že člověk by měl spálit své lodě za sebou, aby neměl jinou možnost než jít vpřed. Šestičlenná výprava přežila teploty -45 °C, vystoupala do výšky 9 000 stop nad mořem, zvládla nebezpečný led, vyčerpání a strádání, aby se počátkem října 1888 po zhruba dvouměsíční cestě vynořila na západním pobřeží a přinesla s sebou důležité informace o vnitrozemí.

V následujících čtyřech letech Nansen působil jako kurátor Zootomického ústavu na univerzitě v Oslu, publikoval několik článků, dvě knihy, První přechod Grónska (1890) a Život Eskymáků (1891), a plánoval vědeckou a průzkumnou výpravu do Arktidy. Nansen založil svůj plán na revoluční teorii, že polární led nese proud z východu na západ, a 22. září 1893 vsadil svou loď Fram , nesmírně silnou a důmyslně navrženou loď, do ledového příkrovu u Sibiře, z něhož se vynořila o pětatřicet měsíců později, 13. srpna 1896, na volnou vodu poblíž Špicberk. Nansen nebyl na palubě.

Při vědomí, že loď nepřepluje severní pól, se Nansen s jedním společníkem, s třicetidenními příděly pro dvacet osm psů, třemi saněmi, dvěma kajaky a sto denními příděly pro sebe, vydal v březnu 1895 na 400 mil dlouhou cestu k pólu. Za třiadvacet dní urazili 140 mil přes oceány rozbrázděného ledu a dostali se k pólu blíž než kdokoli předtím. Obrátili se zpět, zamířili na jihozápad k Zemi Františka Josefa, v letech 1895-1896 tam přezimovali, v květnu se opět vydali na jih, téhož dne, kdy Fram dosáhl otevřené vody, dorazili do norského Vardo a 21. srpna se v Tromsø opět setkali s posádkou.

Plavba byla velkým dobrodružstvím, ale byla to také vědecká expedice, Fram sloužil jako oceánografická, meteorologická a biologická laboratoř. Po roce 1897 zastával Nansen místo vědeckého profesora na univerzitě v Oslu a vydal šest svazků vědeckých pozorování, která uskutečnil v letech 1893-1896. I poté pokračoval v objevování nových poznatků v oceánografickém výzkumu a v roce 1908 byl jmenován profesorem oceánografie.

Nansen v roce 1905 přerušil svůj výzkum, aby se zasadil o nezávislost Norska na Švédsku, a po rozpadu Unie působil až do května 1908 jako ministr své země ve Velké Británii. V následujících letech vedl několik oceánografických expedic do polárních oblastí, ale jakmile se svět v roce 1914 ponořil do války a průzkum byl zastaven, začal se stále více zajímat o mezinárodní politické záležitosti.

Téměř rok v letech 1917-1918 Nansen jako vedoucí norské delegace ve Washingtonu vyjednával dohodu o zmírnění spojenecké blokády, která by umožnila dodávky základních potravin. V roce 1919 se stal předsedou Norské unie pro Společnost národů a na mírové konferenci v Paříži byl vlivným lobbistou za přijetí Paktu Společnosti národů a za uznání práv malých národů. Od roku 1920 až do své smrti byl delegátem Ligy za Norsko.

Na jaře 1920 požádala Společnost národů Nansena, aby se ujal úkolu repatriace válečných zajatců, z nichž mnozí byli drženi v Rusku. Nansen postupoval se svou obvyklou odvahou a vynalézavostí a navzdory omezeným finančním prostředkům během následujícího roku a půl repatrioval 450 000 zajatců.

V červnu 1921 Rada Ligy, povzbuzená Mezinárodním červeným křížem a dalšími organizacemi, zřídila Vysokou komisi pro uprchlíky a požádala Nansena, aby ji řídil. Pro uprchlíky bez státní příslušnosti, o které se staral, vymyslel Nansen „Nansenův pas“, doklad totožnosti, který nakonec uznalo dvaapadesát vlád. Během devíti let existence tohoto úřadu se Nansen staral o statisíce uprchlíků – ruských, tureckých, arménských, asyrských, asyrsko-chaldejských – a používal metody, které se staly klasickými: opatrovnictví, repatriace, rehabilitace, přesídlení, emigrace, integrace.

Červený kříž v roce 1921 požádal Nansena, aby se ujal ještě třetího humanitárního úkolu, a to řízení pomoci milionům Rusů umírajících během hladomoru v letech 1921-1922. Pomoc Rusku, které bylo tehdy v očích většiny západních zemí podezřelé, bylo těžké získat, ale Nansen se svého úkolu zhostil s úžasnou energií. Nakonec shromáždil a rozdělil dostatek zásob na záchranu ohromujícího počtu lidí, přičemž uváděná čísla se pohybovala od 7 000 000 do 22 000 000.

V roce 1922 se Nansen na žádost řecké vlády a se souhlasem Společnosti národů pokusil vyřešit problém řeckých uprchlíků, kteří po porážce řecké armády Turky proudili do své vlasti ze svých domovů v Malé Asii. Nansen zařídil výměnu asi 1 250 000 Řeků žijících na turecké půdě za asi 500 000 Turků žijících v Řecku, s patřičným odškodněním a opatřeními, která jim poskytla možnost nového začátku života.

Pátým velkým humanitárním počinem Nansena na výzvu Ligy národů v roce 1925 byla záchrana zbytků arménského národa před vyhynutím. Vypracoval politický, průmyslový a finanční plán na vytvoření národního domova pro Armény v Erivanu, který předznamenal to, co v období po druhé světové válce vykonaly Rada technické pomoci OSN a Mezinárodní banka pro rozvoj a obnovu. Liga tento plán nerealizovala, ale Nansenův Mezinárodní úřad pro uprchlíky později usadil v Erivanu asi 10 000 a v Sýrii a Libanonu 40 000 Arménů.

Nansen zemřel 13. května 1930 a byl pohřben 17. května, v Den norské ústavy.

Vybraná literatura

Christensen, Christian A.R., Fridtjof Nansen: A Life in the Service of Science and Humanity. Ženeva, Vysoký komisař OSN pro uprchlíky, 1961.

Høyer, Liv Nansen, Nansen: Rodinný portrét, z norštiny přeložil Maurice Michael. New York, Longmans, Green, 1957.

Innes, Kathleen E., Příběh Nansena a Společnosti národů. London, Friends Peace Committee, 1931.

Lange, Halvard, „Nestekjaerlighet er realpolitikk: Fridtjof Nansen og internasjonal solidaritet i handling“, s anglickým resumé. Nansenova pamětní přednáška. Oslo, Universitetsforlaget, 1967.

Nansen, Fridtjof, Dobrodružství a jiné dokumenty. London, L. & V. Woolf, 1927.

Nansen, Fridtjof, Armenia and the Near East. London, Allen & Unwin, 1928 (Gjennem Armenia. Oslo, Dybwad, 1927.)

Nansen, Fridtjof, Brev. Utgitt av Steinar Kjaerheim. Pět svazků: 1882-1895; 1896-1905; 1906-1918; 1919-1925; 1926-1930. 1. vyd. Oslo, Universitetsforlaget, 1961-1971.

Nansen, Fridtjof, Život Eskymáků, přeložil William Archer. London, Longmans, Green, 1893. (Eskimoliv. Oslo, Aschehoug, 1891.)

Nansen, Fridtjof, Nejzazší sever: Záznamy o průzkumné plavbě lodi „Fram“ v letech 1893-1896 a o patnáctiměsíční cestě Dr. Nansena a poručíka Johansena na saních. Dva svazky. New York, Harper, 1897. (Fram nad Polhavetem: (Den norske polarfaerd, 1893-1896). Vyd. 2 sv. Oslo, Aschehoug, 1897.)

Nansen, Fridtjof, První přechod Grónska, přeložil Hubert M. Gepp. Londýn, Longmans, Green, 1890. (På ski over Grønland. Oslo, Aschehoug, 1890.)

Nansen, Fridtjof, Nansens røst: Artikler og taler. Vyd. 3 svazky. Oslo, Dybwad, 1944.

Nansen, Fridtjof, ed., The Norwegian North Polar Expedition, 1893-1896: Vědecké výsledky. Vyd. 6 svazků. London, Longmans, Green, 1900-1906.

Nansen, Fridtjof, Rusko a mír. London, Allen & Unwin, 1923. („Russland og freden.“ 12 artikler i Tidens Tegn, 1923.)

Nansen, Fridtjof, Verker. Revidert utgave ved Marit Greve og Odd Nansen. Oslo, Aschehoug, 1961.

Noel-Baker, Philip, „Nansenovo místo v dějinách“. Nansenova pamětní přednáška. Oslo, Universitetsforlaget, 1962.

Ristelhueber, René, La Double Aventure de Fridtjof Nansen: Explorateur et philanthrope. Montreal, Éd. Variétés, 1945.

Schou, August, „Fra Wergeland til Nansen: Internasjonalismens idé i Norge“, s anglickým resumé. Nansenova pamětní přednáška. Oslo, Universitetsforlaget, 1964.

Shackleton, Edward, Nansen: The Explorer. London, Witherby, 1959.

Sørensen, Jon, Sága o Fridtjofu Nansenovi, z norštiny přeložil J. B. C. Watkins. New York, Norton, 1932. Obsahuje bibliografii.

Vogt, Per, Fridtjof Nansen: Explorer, Scientist, Humanitarian. Oslo, Dreyers Forlag, 1961.

.