Prosím, pomozte podpořit poslání Nového adventu a získejte celý obsah tohoto webu k okamžitému stažení. Obsahuje Katolickou encyklopedii, církevní otce, Summu, Bibli a další – vše za pouhých 19,99 USD…

Třetí neděle adventní, nazvaná tak podle prvního slova introitu při mši (Gaudete, tj. Radujte se). Adventní období vzniklo jako čtyřicetidenní půst v rámci přípravy na Vánoce, který začínal den po svátku svatého Martina (12. listopadu), proto se mu často říkalo „svatomartinský půst“ – pod tímto názvem byl znám již v pátém století. Zavedení adventního půstu nelze klást o mnoho dříve, protože neexistuje žádný doklad o tom, že by se Vánoce slavily 25. prosince před koncem čtvrtého století (Duchesne, „Origines du culte chrétien“, Paris, 1889), a příprava na svátek nemohla být staršího data než svátek samotný. V devátém století byla délka adventu zkrácena na čtyři týdny, první zmínka o zkráceném období je v dopise svatého Mikuláše I. (858-867) Bulharům, a ve dvanáctém století byl půst nahrazen prostou abstinencí. Svatý Řehoř Veliký jako první sestavil oficium pro adventní dobu a gregoriánský sakramentář jako první uvádí mše pro adventní neděle. V oficiu i ve mši je ustanovení o pěti nedělích, ale v desátém století byly obvyklé čtyři, i když některé francouzské kostely dodržovaly pět nedělí až do třináctého století. Navzdory všem těmto úpravám si však advent stále zachovával většinu charakteristik kajícího období, které z něj činily jakýsi protějšek postní doby, přičemž prostřední (nebo třetí) neděle odpovídala neděli Laetare neboli středopostní. O ní, stejně jako o neděli Laetare, bylo povoleno používat varhany a květiny, které byly po zbytek období zakázány; místo purpuru (nebo černé barvy, jak tomu bylo dříve) byla povolena růžová roucha; jáhen a subdiakon při hlavní mši opět nosili dalmatiku a tuniku a kardinálové místo purpuru nosili růžovou barvu. Všechny tyto rozlišovací znaky se používaly i nadále a jsou současnou disciplínou latinské církve. Neděle Gaudete tedy dělá zlom podobně jako neděle Laetare zhruba uprostřed období, které má jinak kající charakter a znamená blízkost Pánova příchodu. Ze „stanic“, které se v Římě drží čtyři adventní neděle, je ta ve vatikánské bazilice přiřazena ke Gaudete, protože je ze všech čtyř nejdůležitější a nejpůsobivější. V oficiu i při mši svaté se po celý advent neustále připomíná druhý příchod našeho Pána, což je o třetí neděli zdůrazněno dalšími znameními radosti, která jsou v tento den povolena. Neděle Gaudete je dále poznamenána novou pozvánkou, církev již nevyzývá věřící, aby uctívali pouze „Pána, který má přijít“, ale vyzývá je, aby uctívali a s radostí oslavovali „Pána, který je nyní blízko a na dosah“. Noční lekce z Izaiášova proroctví popisují Pánův příchod a požehnání, která z něj vzejdou, a antifony při nešporách znovu opakují prorocké přísliby. Radost z očekávání zdůrazňují neustálá aleluja, která se objevují v oficiu i ve mši během celého období. Při mši svaté se na stejnou notu naladí introit „Gaudete in Domino semper“, který dává jméno celému dni. Epištola nás opět podněcuje k radosti a vyzývá nás, abychom se připravili na setkání s přicházejícím Spasitelem modlitbami, prosbami a díkůvzdáním, zatímco evangelium, slova svatého Jana Křtitele, nás upozorňuje, že Beránek Boží je již nyní uprostřed nás, i když se zdá, že ho neznáme. Duch oficia a liturgie se po celý advent nese v duchu očekávání a přípravy na vánoční svátky i na druhý Kristův příchod, a kající cvičení vhodná pro tohoto ducha jsou proto o neděli Gaudete jakoby na chvíli pozastavena, aby symbolizovala onu radost a veselí z přislíbeného vykoupení, které by nikdy neměly chybět v srdci věřících.

.