Později jsem se dozvěděla, že muž, který se nabídl, že mi podrží kousky, měl zálibu v tragických hrdinkách.

Jsem si jistá, že jsem se docela vyznamenala. S mým zpackaným manželstvím, problematickým dětstvím a taškou rozbitých součástek.

„Buď opatrná,“ varovala bych ho, „dostaneš třísku.“

„Risknu to,“ usmál by se nesměle. Zaujala ho moje rychlá mysl, křivky postavy a velké hnědé oči. Střepy se přes jemnost mé kůže nedaly snadno nahmatat.

Ten muž byl dárce. Udělal by mi čaj, nalil by mi víno, namasíroval by mi nohy.

Přes noc by mě přitiskl k sobě. Musela jsem se opatrně vymanit z jeho náruče, abych se mohla pořádně vyděsit. Tiše bych se procházela po jeho bytě, zaplavená výčitkami svědomí, když bych pomyslela na své děti na druhém konci města, které tvrdě spí v tom, co je teď jedním z jejich dvou domovů. Kontrolovala jsem telefon, jestli mi odcizený manžel nepíše. Odpočítávala jsem, za jak dlouho přijdu na řadu, abych si vyzvedla syna a dceru. Mé nerozumné já by zaplavovaly vlny viny.

Ten muž měl pochopení. Druhý den ráno by se vcítil do mé paniky, udělal by mi omeletu a podal by mi šálek vařící kávy jen s trochou mléka.

První, co se napravilo, byl můj optimismus. Druhá věc byla moje sebedůvěra. Obojí jsem nabídla svému zákonnému manželovi. Viděla jsem 73 cest vpřed k uzdravení, k repatriaci naší rodiny. On viděl jen to, že mám muže, který mi dělá omelety. „To proto, že jsme byli rozbití,“ vysvětlovala jsem mu, „ty jsi moje priorita. Můžu se přetrhnout s omeletami.“ A tak bychom se snažili překlenout naše odcizení.

Ten muž nám byl oporou. Samozřejmě jsem se měla pokusit uzdravit svůj třiadvacetiletý vztah. Samozřejmě bych měla chtít, aby moje děti měly matku i otce v jedné domácnosti. Samozřejmě, že bych to mezi námi měla ukončit.

„Krájím tě svými střepy, ale musím to s ním zkusit,“ omlouvala jsem se, „není to vůči tobě fér. Moc mě to mrzí.“

„Jsem tady, kdybys mě potřebovala,“ pronesl by, když za mnou opatrně zavíral dveře a oči se mu zalily slzami.

Ten muž byl zamilovaný. Pevně se držel přes můj turbulent emocí a mě by bolelo uklidnění, které mi nabízel. Znovu otevíral dveře a díval se, jak se plahočím po schodech zpátky do jeho bytu. Než jsem si stačila sundat kabát, objal mě a přitáhl si mě k tomu místu na své hrudi. Zvedla bych k němu tvář a on by mě políbil. Něžně. Pevně.

„Jsem zmatená,“ prohlásila bych, když jsem se vzpamatovávala z posledního neúspěšného pokusu dát dohromady své manželství. S velkými obtížemi jsem zjišťovala, že v očích někoho, kdo si myslí, že jsem příliš velká, nikdy nebudu stačit.

„Bojím se, že ti ubližuju. Nespravím to. Cítím se zlomenější než kdy dřív. Bojím se, že tě na svých rozbitých kouscích rozsekám.“

„Chci se ti oddat, ale nemůžu, dokud v sobě nevyléčím tyhle vzorce.“

Jeho oči by změkly. Vjel by mi rukou do vlasů.

„Je te vois,“ zašeptal by. Vidím tě.

Ten muž měl pochopení. Mluvil jsem s ním o vzorcích, které jsem chtěl vyléčit. Říkala jsem mu věci o svém vztahu – věci, o kterých jsem ještě nenašla odvahu napsat. Vysvětlovala bych mu, že ještě nejsem celá.

„Nemohu se zavázat,“ prohlašovala bych, „chci se ti zavázat, ale nemohu, dokud v sobě nevyléčím tyto vzorce. Nemohu si na tebe dělat nárok. Jediné, co žádám, je transparentnost. Pokud se někdy zapleteš s někým jiným, prosím, řekni mi to.“

„Jediný člověk, kterého chci, jsi ty,“ odpověděl. „Jednoho dne se napravíš.“ Něžně mě políbil.

Ten muž byl rozumný. Odtáhla jsem se, abych naplno prožila hloubku svého žalu. Nechal mě jít. Na několik měsíců jsem se ponořila do zoufalství, které se netýkalo ani tak odchodu od manžela, trochu zpřetrhání vazeb s matkou, jako spíš pátrání po tom, proč jsem věřila, že si zasloužím tak málo. Proč jsem dovolila, aby se mé srdce živilo pouhými drobky.

„Myslím, že jsem připravená na něco jiného, na něco snadného mezi námi,“ řekla jsem mu, když jsem se nakonec vrátila na vzduch. Poprvé jsem se nadechla sama. „Ale pořád se bojím, že ti ublížím. Pořád mám ostré hrany.“

On se jen usmál a přitáhl si mě k hrudi.

„Je te vois,“ šeptal. Vidím tě.

Uvařila jsem mu polévku a udělala odvážný krok: pozvala jsem ho k sobě domů, do své postele, na svou stranu města. Teď jsem byla připravená být dárcem. Teď jsem měla naději.

Ten muž by vždycky řekl ano. Dva a půl roku mě zasypával svými „ano“, ujištěními, ujišťováním. Souhlasil s každým mým vystoupením, s každým mým odstoupením. Byl tak zkušený v říkání ano, že když ho jiná žena pozvala k sobě domů, do své postele, prostě souhlasil. Řekl ano mně, řekl ano jí, řekl ano zase mně, řekl ano zase jí.

Trvalo mi týdny, než jsem pochopila, co se děje. Musela jsem mu položit přímou otázku.

„Ano,“ odpověděl mi.

Musel jsem se ho na něco zeptat.