V mém životě Dostal jsem mnoho ponaučení a posledních pár dní jsem v modlitbě prosil o vyjasnění, protože jsem nad jednou situací přemýšlel tak, že jsem se rozčiloval. O víkendu jsem měl možnost strávit nějaký čas s ženou tak pozorně úžasnou, že dnes ráno slavnostně pochybuji o její existenci. V žádném případě není možné, že by ona mohla být tím, na co jsem celý život čekal, a opět se mi to potvrdilo v duši? Protože ten pocit klidu a míru přece nemůže být možný?“

Co vím jistě, je, že s ní chci trávit každou bdělou chvíli, a v tuto chvíli mě ta potřeba poslední dva dny činí trochu potřebným a nešťastným, protože toužím po její přítomnosti tím nejnevinnějším způsobem. Nejradši bych se dostal domů a věděl jen to, že za pár hodin dorazí domů ona se svým krásným úsměvem, a nejradši bych si představoval, že můj život nebude úplný a že nepřežiju, když nebude v mém životě, ale vím, že je to jen snůška keců, protože realita je taková, že oba dokážeme žít bez přítomnosti toho druhého, a vím, že to zní jako něco, co by zamilovaný člověk neměl říkat, ale my nejsme obyčejný pár na kecy. Máme rádi upřímnost toho brutálního druhu, takovou tu pravdivost, která někdy může bolet, a to mě na nás uklidňuje. Protože ať se děje cokoli, vím, že jí můžu říct, co cítím.“

Nepředstíráme, že jde o život, ona mi nedává správné odpovědi jen proto, že budou znít dobře. Nehodlám to ověšovat třpytivými sluníčkovými nesmysly jen proto, že to může znít hezky. Spousta věcí zní hezky. Porušené sliby znějí hezky. Nechceme jen správné odpovědi na otázky. Ale já to nechci dělat ani s ní. A doufám, že to nechce dělat ani ona se mnou. Možná už jsme prostě příliš dospělí na to, abychom se zabývali upřímností, a představa nesmyslů se mi zdá vyčerpávající.

Vím, že nic na mně není uhlazené, třeba to, jak se příliš hlasitě směju sprostým vtipům, které si žádný smích ani nezaslouží. Nebo jak mám tendenci objímat a líbat lidi a nakonec mi kamarádka pošle esemesku, že teď najednou našla novou úroveň nevhodné lásky našeho přátelství. Nejsem vaše nafukovací žena z Playboye, jsem nedokonalá a nervózní a mám tendenci zakopávat o vlastní slova, zvlášť když se na mě dívá těma modrýma očima. V pátek večer jsem si uvědomila, že když se na mě podívá, přestávám se soustředit a chci prostě vplout hluboko do těch modrých očí. Nemělo by smysl lhát a tvrdit, že všechny tyhle city nechovám, když vím, že ona už dokáže prohlédnout, co k ní cítím, a že můj odstup v posledních dvou dnech nebyl o tom, že bych s ní nechtěl strávit život, ale ve skutečnosti naopak. A popravdě řečeno? Je to děsivé. Je děsivé být vedle někoho, kdo mě objímá a líbá, někoho, kdo mi dává pocit, že jsem ta nejkrásnější žena na světě, a já jen vím, jak jsem celou dobu úplně průhledný… někoho, kdo mi dává pocit, že mě chce stejně jako já ji…

Takže ne, pravda je, že bych mohl žít svůj život bez ní a pravděpodobně bych stejně jednou našel štěstí a úspěch. Vsadím se, že bych se pravděpodobně jednoho dne dokázal zamilovat do někoho jiného. Pořídit si dům a psa nebo kočku. Udělat té osobě spoustu večeří, když jí byla v zimě zima. Možná bych se dokonce pokusil být umělecky nadaný a pak si vzpomněl, že nestojím za nic, co zahrnuje malování nebo kreslení, protože když jsem se pokusil nakreslit aligátora pro svou dceru, vlastně řekla ne, to je vlk. Dělala bych všechny věci, které bych chtěla dělat. Kdybych o ni přišel, nebyl by to můj konec. S dostatkem času bych byl v pohodě.“

Ale jde o tohle: Nejde o to, že bych ji ve svém životě potřeboval k přežití, ale chci ji A neznamená to snad mnohem víc? Ona není nezbytně nutná k mému přežití. Ona není moje srdce, které mi pumpuje krev do těla. Nemusím ji pít, abych se vyhnul dehydrataci. Nejsem na ní v ničem závislý. Ale chci ji tak moc, že cítím každý okamžik společné budoucnosti, jako by mi pulzoval v krvi. Cítím její chuť ještě hodiny poté, co se rozloučíme, a celý den mi zůstává v mysli a jediné, co mám, je její slabá vůně na oblečení.

Chci ji, a nejen sexuálně, chci ji, když stojím v obchodě s potravinami a přemýšlím, co musím koupit na náš společný víkend. Chci ji, když jedu autem a hraje náhodná písnička, o které vím, že by k ní měla nějak příliš mnoho náhodných faktů, než aby dávala smysl, ale právě proto je to ta nejlepší písnička, kterou kdy poslouchala, dokud nezačne hrát jiná, která je prostě nejlepší písnička vůbec. Chci ji, když je vystresovaná a dneska se jí v práci nedařilo. Chci ji, když je naštvaná, chci s ní sedět, než to vyřešíme. Potřebuju, aby pochopila, že ona není ta žena, která mě udělá nebo zlomí. Možná jsem kdysi v minulosti dal některým lidem tu moc a popravdě jsem se rozhodl, že se tomu životu takhle podřídím. Ale tohle je jiné. A tak si v takové ráno uvědomuji, že ji ve svém životě k přežití nepotřebuji. Ale opravdu, opravdu ji v něm chci….Vždycky…

.