Elizabeth II, by the Grace of God, of the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland and of Her other Realms and Territories Queen, Head of the Commonwealth, Defender of the Faith
Narozena císařským řezem v Londýně, Anglie, je starší dcerou krále Jiřího VI (tehdy vévody z Yorku) a jeho královny choti Alžběty, její mladší sestrou je zesnulá princezna Margaret.
Během druhé světové války Alžběta přesvědčila svého otce, že by jí měl být umožněn přímý příspěvek na válečné úsilí. Vstoupila do Pomocné teritoriální služby (ATS), kde byla známá jako č. 230873 Second Subaltern Elizabeth Alexandra Mary Windsor. Byla vyškolena jako řidička. Při tomto výcviku se poprvé učila s ostatními studenty. Říká se, že se jí to velmi líbilo a že ji tato zkušenost vedla k tomu, že raději poslala své vlastní děti do školy, než aby je vzdělávala doma.
Alžběta nastoupila na trůn po smrti svého otce v roce 1952.
V listopadu 1947 se provdala za řeckého a dánského prince Filipa. (Princ Phillip se vzdal nároku na řecký trůn a předtím, než byl noc před svatbou jmenován vévodou z Edinburghu, byl označován pouze jako poručík Phillip Mountbatten, RN). Mají čtyři děti. Ačkoli se královský rod jmenuje Windsor, bylo stanoveno, že potomci královny Alžběty II. a prince Philipa budou mít osobní příjmení Mountbatten-Windsor. (Ke změně osobního příjmení došlo prostřednictvím nařízení rady v roce 1960. Zdroj: Buckinghamský palác).
Přes řadu kontroverzí týkajících se zbytku královské rodiny, zejména v průběhu 80. a 90. let 20. století (včetně rozsáhlých reportáží o sklonu prince Philipa ke slovním lapsům a manželských potížích jejích dětí), zůstává královna Alžběta pozoruhodně nekontroverzní a široce respektovanou osobností. Podařilo se jí téměř dokonale odrážet očekávání britské veřejnosti od této role, s jednou pozoruhodnou výjimkou, kdy byla ona i ostatní členové královské rodiny vnímáni jako nedotčení veřejným zármutkem po smrti Diany, princezny z Walesu, 31. srpna 1997.
Osobnost a image
Je jak veřejně známou osobností, tak podle všeho i mimořádně uzavřenou osobou. Nikdy neposkytovala rozhovory pro tisk a její názory na politické otázky jsou do značné míry neznámé, s výjimkou těch několika šéfů vlád, kteří s ní vedou soukromé rozhovory. Má údajně jen málo blízkých přátel, místo toho dává přednost společnosti koní a corgiů, což jsou oblasti, v nichž je stejně jako mnoho dalších členů královské rodiny považována za odborníka. Je také považována za vynikající imitátorku, jejíž imitace lidí je považována za prvotřídní. Jeden britský impresionista jednou prohlásil, že kdyby byla zrušena britská monarchie, najal by ji hned druhý den do své show, tak dobré jsou její imitace.
Její bývalí premiéři se o ní vyjadřují pochvalně. Od té doby, co se stala královnou, tráví každý den v průměru tři hodiny „vyřizováním beden“, tj. čtením státních dokumentů, které jí posílají různá ministerstva, velvyslanectví atd. Jelikož tak činí již od roku 1952, viděla pravděpodobně tolik ze světového dění v tomto období jako nikdo jiný, a je tak schopna nabídnout Tonymu Blairovi postřehy založené na věcech, které jí řekli Harold Wilson, Harold Macmillan, Ted Heath, Winston Churchill a mnoho dalších vysokých představitelů, s nimiž mluvila. Své povinnosti v tomto ohledu bere vážně, když se jednou zmínila o „zajímavém telegramu“ z ministerstva zahraničí tehdejšímu premiérovi Winstonu Churchillovi, aby zjistila, že se její premiér neobtěžoval si ho přečíst, když mu přišel do schránky.
Politická role
Premiéři berou svá týdenní setkání s ní velmi vážně. Jeden z nich prohlásil, že je bere vážněji než premiérské otázky v Dolní sněmovně, protože ona bude lépe informovaná a konstruktivnější než cokoli, s čím se setká u depeší. Pravidelně se také setkává se svými jednotlivými ministry. Dokonce i ministři, o nichž je známo, že mají republikánské názory, o ní mluví pochvalně a těchto setkání si váží. Dostává také denní zprávy o dění v parlamentu a často se setkává se skotským prvním ministrem, kterého (nominálně) jmenuje. (Královský palác v Edinburghu, Palace of Holyroodhouse, kdysi sídlo skotských králů a královen, jako byla Marie, královna skotská, je nyní opět pravidelně využíván a často v něm pobývá alespoň jeden člen královské rodiny, často princ z Walesu nebo princezna královská). Přijímá také zprávy o velšském shromáždění.
Ačkoli je vázána konvencemi nezasahovat přímo do politiky, její délka služby, skutečnost, že byla důvěrnicí všech premiérů od dob sira Winstona Churchilla, a její znalost světových vůdců znamená, že když vyjádří názor, byť opatrně, jsou její slova brána vážně. Margaret Thatcherová ve svých pamětech takto popisuje svá týdenní setkání s královnou:
„Kdo by si představoval, že jde o pouhou formalitu nebo že se omezují na společenské zdvořilosti, ten se zcela mýlí; jsou klidně věcné a Její Veličenstvo do nich vnáší ohromný přehled o aktuálních otázkách a bohaté zkušenosti.“
Významným příkladem nenápadného ovlivňování politiky královnou je spor o Rhodesii z konce 70. let. V roce 1973 zpráva lorda Grenvilla o jeho návštěvě Rhodesie zpočátku deprimovala tehdejší labouristickou vládu, protože hlásila jen nepatrný posun ze strany režimu Iana Smithe. Po rozhovoru s Jamesem Callaghanem na státní večeři v Buckinghamském paláci však královna prostřednictvím svého soukromého tajemníka poznamenala, že ačkoli je rozsah pohybu nepatrný, jakýkoli pohyb je změnou oproti tomu, co se dělo dříve, a může znamenat počátek změny. Její postřeh, založený na dlouholetém čtení zpráv ministerstva zahraničí (včetně let, kdy tito labourističtí ministři nebyli ve funkci), měl vliv na přesvědčení labouristické vlády, aby se nevzdávala kontaktů se Smithovou Rhodesií. Tento kontakt stál u zrodu toho, co se nakonec stalo dohodou z Lancaster House, na jejímž základě vzniklo Zimbabwe. Když se Margaret Thatcherová, o níž bylo známo, že zastává názory na podporu Iana Smithe, stala premiérkou, panovaly obavy, že by tyto kontakty mohly být omezeny, ale podle jednoho z ministrů Thatcherové kabinetu ji „opojná směs“ královny a Thatcherové ministra zahraničí lorda Carringtona udržela u procesu, který vyvinula předchozí labouristická vláda.
Ačkoli své politické názory nikdy veřejně nevyjádřila, má se za to, že zastává středové, dokonce mírně levicové názory. Byla považována za osobu bližší Haroldu Wilsonovi než Edwardu Heathovi a rozhodně bližší Tonymu Blairovi než Margaret Thatcherové. V období vlády Margaret Thatcherové nejmenovaný zdroj z Buckinghamského paláce uvedl, že se královna obává, že pravicová politika Thatcherové vlády rozděluje Británii a poškozuje Společenství národů. Její pochvalné prohlášení na adresu severoirské Velkopáteční dohody vyvolalo v Severním Irsku stížnosti některých unionistů z Demokratické unionistické strany, kteří byli proti dohodě, včetně role, která byla svěřena irské vládě, snížení významu britských symbolů na severu a přítomnosti Sinn F驮 v severoirské exekutivě.
Zahraniční vztahy
Její osobní přátelství s vůdci jako Nelson Mandela, Mary Robinsonová, Bill Clinton a dalšími ji učinilo mimořádně dobře informovanou o světových záležitostech. Příležitostně se ukázalo, že tyto kontakty jsou pro Británii velmi přínosné. John Major jako premiér měl jednou na konferenci Společenství národů potíže při spolupráci s konkrétním vůdcem Společenství národů. Královna, která tohoto vůdce znala, tušila, že by mohlo dojít k problémům, a informovala svého britského premiéra o tom, že ho s tímto vůdcem spojuje společný zájem o sport. Major této informace využil k navázání osobního vztahu mezi oběma muži, což nakonec prospělo oběma zemím. Podobně převzala iniciativu, když irská prezidentka Mary Robinsonová začala navštěvovat Británii, a navrhla své vládě, aby pozvala svůj irský protějšek na zdvořilostní návštěvu do paláce. Irská vláda tuto myšlenku nadšeně podpořila. Výsledkem byla průlomová historicky první návštěva irského prezidenta, který se setkal s britskou panovnicí.
V návaznosti na ni byla Mary Robinsonová pozvána na oficiální návštěvu Británie. Od té doby navštívili Irsko princ z Walesu, vévoda z Yorku, princezna královská, hrabě z Wessexu a vévoda z Edinburghu, přičemž mnozí z nich cestovali do ?jako uachtarᩮ na setkání s irským prezidentem. Následní irští prezidenti a taoisighové (premiéři) rovněž navštívili Buckinghamský palác, zatímco prezident McAleese se v rozporu s precedentem zúčastnil významné královské události, státního pohřbu královny matky Alžběty (shodou okolností poslední irské královny ) v roce 2002. Očekává se, že královna v blízké budoucnosti uskuteční státní návštěvu Irska jako host irského prezidenta. (Mary McAleeseová jednou veřejně složila královně, kterou znala ještě předtím, než se stala prezidentkou, poklonu, když ji v rozhovoru pro irské noviny nazvala „dote“ (výraz lásky znamenající milou osobu).
Dne 2. ledna 2003 královna na radu své vlády ve Spojeném království zamítla žádost jamajských rastafariánů o odškodnění za otroctví v návaznosti na prohlášení, která rastafariáni královně předložili při návštěvě Jamajky v roce 2002. V dopise adresovaném rastafariánským bratrům, o němž široce informovala jamajská média (viz např. tato zpráva v Jamaica Gleaner), královna napsala: „Podle statutu Mezinárodního trestního soudu představují činy zotročování spáchané v současnosti … zločin proti lidskosti. Historický obchod s otroky však nebyl zločinem proti lidskosti ani nebyl v rozporu s mezinárodním právem v době, kdy jej vláda Spojeného království schvalovala… Základní zásadou mezinárodního práva je, že události musí být posuzovány podle práva platného v době, kdy k nim došlo. Litujeme a odsuzujeme nespravedlnost obchodu s otroky, ale tyto hanebné činnosti patří minulosti. Dnešní vlády nemohou přijmout odpovědnost za to, co se stalo před více než 150 lety…. hledá způsoby, jak uctít památku všech obětí obchodu s otroky. Cílem je vyjádřit hlubokou lítost, kterou nad otroctvím cítíme, a zároveň se pozitivně dívat do budoucnosti.“
V roce 2002 oslavila královna zlaté jubileum u příležitosti 50. výročí svého nástupu na trůn.
Další tituly
Kromě toho, že byla královnou Spojeného království, byla při svém nástupu na trůn také královnou Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Jihoafrické republiky (do roku 1961), Pákistánu (do roku 1956) a Srí Lanky (do roku 1972). V průběhu své vlády byla také:
královnou Ghany (1957-1960)
královnou Nigérie (1960-1963)
královnou Tanzanie (1961-1962)
královnou Sierry Leone (1961-1971)
královnou Jamajky (1962-dosud)
královnou Trinidadu a Tobaga (1962-1976)
královnou Ugandy (1962-1963)
královna Keni (1963-1964)
královna Malawi (1964-1966)
královna Malty (1964-1974)
královna Gambie (1965-1970)
královna Barbadosu (1966-dosud)
královna Guyany (1966-1970)
královna Mauricia (1968-1992)
královna Fidži (1970-1987)
královna Baham (1973-dosud)
královna Grenady (1974-dosud)
královna Papuy-Nové Guineje (1975-dosud)
královna Šalamounových ostrovů (1978-dosud)
královna Svaté Lucie (1979-dosud)
královna Svatého Vincence a Grenadin (1979-současnost)
královna Antiguy a Barbudy (1981-současnost)
královna Belize (1981-současnost)
královna Svatého Kryštofa a Nevisu (1983-současnost)
V letech 1965-1970 byla tamní vládou bílé menšiny prohlášena také královnou Rhodesie, ačkoli tento úřad nikdy nepřijala.
Královnin erb
Královna nosí čtvrtky, I a IV Anglie, II Skotsko, III Severní Irsko, které slouží jako královský erb Spojeného království. Tento štít se od dob královny Viktorie nezměnil.
Děti královny Alžběty a prince Philipa
Charles Philip Arthur George (nar. 14. 11. 1948), princ z Walesu, ženatý (29. 7. 1981) a rozvedený (28. 8. 1996) Lady Diana Frances Spencerová (1961-1997)
Anne Elizabeth Alice Louise (nar. 15. 8. 1950), královská princezna, ženatá (14. 11. 1973) a rozvedená (28. 4. 1992) Kapitán Mark Anthony Peter Phillips (nar. 15. 8. 1950), princ z Walesu, ženatý (14. 11. 1973) a rozvedený (28. 4. 1992). 1948); ženatý (12. 12. 1992) komandér Timothy Laurence
Andrew Albert Christian Edward (nar. 19. 2. 1960), vévoda z Yorku, ženatý (23. 7. 1986) a rozvedený (30. 5. 1996) Sarah Margaret Ferguson (nar. 1959)
Edward Anthony Richard Louis (nar. 10. 3. 1964), hrabě z Wessexu, ženatý (19. 6. 1999) Sophie Rhys-Jones (nar. 1965)

.