Často mi bylo nepříjemné vést modlitbu slovy „Miluji tě, Pane“. Vždyť kdo jsem já, abych tato slova říkal někomu takovému, jako je Bůh?“

Přemýšlejte o tom. Bůh, Dokonalý; Všemohoucí; bytost, která stvořila mě i všechno ostatní v tomto vesmíru; Bůh milosrdenství, který mě zachránil před zkázou a odpustil mi všechny hříchy. Jak bych mohl být hoden toho, abych s Ním navázal láskyplný vztah?

Koneckonců, když se dva lidé milují, vnímají jeden druhého jako hodný objekt této lásky. Je snadné vidět, jak je Bůh hoden lásky, ale při pohledu na své hříšné a slabé já se třesu při pomyšlení, že někdo tak úžasný miluje takové, jako jsem já.

A tak jsem se po dlouhou dobu vždy cítil nesvůj, když jsem říkal „Miluji tě, Bože“. „Vážím si tě“, to ano, „chválím tě a děkuji ti“, to rozhodně, ale říkat miluji tě někomu tak hodnému od někoho tak nehodného mi připadalo poněkud troufalé.

Pak jsem si přečetl Žalmy 18,1, kde David napsal:

Miluji tě, Jehovo, má sílo!“

David, vrah, cizoložník, lhář, muž s mnoha krvavými ranami na rukou, řekl slova, která jsem tak dlouho toužil vyslovit, a tím mi dovolil, abych učinil totéž.

Děkuji ti, Pane, že jsi mi dovolil vyslovit slova, která si nezasloužím vyslovit. Miluji tě.