MARYLAND, ČÍ MARYLAND?

Když trvám na tom, že Maryland je „jižní“ stát, moje přítelkyně, která se narodila v Georgii, se jen usměje a věnuje mi blahosklonný pohled „chudáka pomýleného“. Ale i když to tak v Georgii nebo Alabamě možná nepovažují, Maryland je „jižanský“ stát díky tomu, že leží pod Mason-Dixonovou linií a má velkou populaci otroků – podle sčítání lidu z roku 1860 jich bylo 87 189.

Ze zřejmých důvodů jsme zvyklí uvažovat v kategoriích „států“, ale uvažování v tomto měřítku neumožňuje přesný obraz na úrovni komunit, rodin, jednotlivců. V Marylandu je možné hovořit v širokém slova smyslu o čtyřech regionech, což činí jeho chování srozumitelnějším.

1. Jižní Maryland, jádro kolonie, založené jako útočiště anglických katolíků (hrabství jsou většinou pojmenována po světcích), byl v roce 1860 upadajícím regionem tabákových plantáží závislých na otrocké práci, se stagnujícím hospodářstvím a klesajícím počtem obyvatel.

2. Východní pobřeží (rodiště Fredericka Douglasse a Harriet Tubmanové) bylo natolik izolované od zbytku státu, že se někdy mluvilo o odtržení a spojení s Delawarem. Spletité pobřeží tohoto utopeného říčního údolí vytvářelo přirozené útočiště pro pašeráctví a plodilo obecně vzdorovitý druh místní kultury. V 17. století bylo osídleno směrem nahoru od ústí zálivu a bylo spojeno etnickými a ekonomickými vazbami s Tidewater Virginií.

Počet otroků zde klesal, protože se hospodářství diverzifikovalo od pěstování tabáku k pěstování ovoce, a svobodné černošské obyvatelstvo bylo početné a ekonomicky významné. Legislativní pokusy omezit ekonomickou svobodu černochů v Marylandu zmařili otrokáři z Eastern Shore, kteří si byli vědomi významu černých svobodných obyvatel pro svůj region.

Měl bych zmínit, že moji předkové patřili mezi otrokáře z Eastern Shore, kteří v letech 1790-1840 osvobodili své poddané, i když výsledky nebyly šťastné.

3. Západní část státu, údolí Catoctin Mountain a zvlněná zemědělská krajina, byla osídlena lidmi, kteří tam přišli přes Pensylvánii, převážně německého původu, a zachovala si kulturní spřízněnost se Severem. Bylo zde jen málo otroků.

4. Uprostřed toho všeho se nacházel Baltimore, který byl v roce 1860 s 212 418 obyvateli čtvrtým největším městem v Americe (za New Yorkem a Brooklynem, které tehdy tvořily samostatné celky, a Philadelphií). Jeho průmysl převyšoval průmysl všech ostatních jižních měst. Jeho přístav přepravoval uhlí ze západních hrabství a textil z městských továren, stejně jako tabák a obilí.

Návštěvník, který přijel v roce 1860, později vzpomínal, že „Baltimore měl severské rysy finančnictví a obchodu, které se velmi podobaly Filadelfii, New Yorku nebo Bostonu, ale kulturně a společensky měl Baltimore jižanské vazby, které byly nejzřetelnější“. Připomíná mi to výrok Johna F. Kennedyho o Washingtonu: „Město jižanské výkonnosti a severského šarmu.“

V roce 1860 mělo město 52 000 obyvatel narozených v zahraničí – 28 % z celkového počtu bělošských obyvatel. V padesátých letech 19. století bylo ohniskem hnutí Know-Nothingism. Žilo zde 25 000 svobodných černochů a také 2 218 otroků.

Z různých důvodů nebyl Lincoln ve volbách v roce 1860 v Marylandu vážným kandidátem. V celém státě získal pouze 1 211 hlasů, i když nevím, zda existoval nějaký okres, kde, jak někdo naznačil, nedostal žádné hlasy. Je to možné, a pokud takový okres existoval, je Charles dobrým kandidátem.

Místo toho probíhal souboj mezi Bellem a Breckenridgem, nebo, jak se běžně vyjadřovalo v tehdejších novinách, „Bell a Unie, Breckenridge a Nesjednocení“. Zdá se však, že rozhodujícím faktorem byl zdiskreditovaný stav hnutí Know-Nothing v Baltimoru, který stál Bella (který od něj nebyl dostatečně vzdálen) baltimorské hlasy. Breckenridge sice stát získal, ale jeho náskok byl menší než 1 %.

V krizi po Lincolnově zvolení a secesi S.C. se Maryland snažil držet neutrální kurz. Navzdory rozšířeným jižanským sympatiím se ve státě projevoval „latentní unionismus“, jak říká jeden historik. Stál také před vyhlídkou, že se stane hlavním bojištěm, pokud dojde k válce. Zákonodárný sbor měl volný rok a guvernérem se stal šibal jménem Thomas H. Hicks, otrokář z Východního pobřeží, který v té či oné době patřil ke všem hlavním stranám ve státě. Prováděl politiku „mistrovské nečinnosti“, když odmítl svolat zvláštní zasedání zákonodárného sboru.

Mezi volbami a útokem na Sumter státní výbory svolaly sjezd pohraničních států, aktivně podporovaly Crittendenův kompromis (který by obnovil Unii s ústavní zárukou otroctví) a vyslaly delegáty na mírovou konferenci ve Washingtonu v únoru 1861.

Dne 19. dubna vstoupily vlakem do Baltimoru první velké kontingenty vojáků Unie (asi 2 000), kteří byli na cestě k ochraně Washingtonu D.C. Museli přestoupit z linky Philadelphia, Wilmington a Baltimore na linku B&O, což znamenalo pochodovat z President Street do Camden Street, a po cestě 6. Mass. pluk byl napaden secesionistickým davem, který byl směsicí „nábřežních krys“, které by se rvaly s kýmkoli a z jakéhokoli důvodu, a některých předních občanů města. V přestřelce, která následovala, ztratil massachusettský oddíl 42 mrtvých a zraněných a 12 občanů leželo mrtvých a desítky byly zraněny.

Tady přichází na řadu píseň. James Ryder Randall, baltimorský rodák, který tehdy učil v Louisianě, si o incidentu přečetl v neworleanských novinách „Delta“ a v seznamu zraněných občanů uviděl jméno svého bývalého spolužáka z vysoké školy Francise X. Warda (Georgetown ’59), významného právníka, který vedl útok občanů na pluk.

Randall ve svém rozhořčení narychlo napsal báseň o podmanění svého rodného státu, která byla o několik dní později otištěna v louisianských novinách, brzy zhudebněna a jako „Maryland, My Maryland“ se stala oblíbenou shromažďovací melodií projižanských stoupenců státu.

Jako státní píseň je dosti podnětná (zejména verš „severská verbež“), ale neshledávám v ní nic zvlášť rasistického. Možná někdo jiný ano.

Já
Pata despoty je na tvém břehu, Marylande!
Jeho pochodeň je u dveří tvého chrámu, Marylande!
Přivítej vlasteneckou krev
která potřísnila ulice Baltimoru,
a staň se dávnou královnou bitev, Marylande! Můj Marylande!

II
Poslouchej volání vyhnaného syna, Marylande!
Můj mateřský státe, před tebou klečím, Marylande!
Na život či na smrt, na běda či na útěchu,
Tvé bezkonkurenční rytířství odhal,
a opásej jejich krásné údy ocelí, Marylande! Můj Maryland!“

III
Nebudeš se krčit v prachu, Marylande!“
Tvůj zářivý meč nikdy nezreziví, Marylande!“
Pamatuj na Carrollovu posvátnou důvěru,
vzpomeň na Howardův válečný úder,-
a všechny své dřepy se spravedlivými, Marylande! Můj Marylande!“

IV
Přijď!“Je rudý úsvit dne, Marylande!“
Přijď se svým panoptikem, Marylande!“
S Ringgoldovým duchem do boje,
S Watsonovou krví v Monterey,
S neohroženým Lowem a rázným Mayem, Marylande! Můj Maryland!“

V
Přijď, neboť tvůj štít je jasný a silný, Marylande!“
Přijď, neboť tvá oddanost ti škodí, Marylande!“
Přijď ke svému pomazanému houfu,
který kráčí se Svobodou,“
a zpívej svou neohroženou píseň s hesly, Marylande! Můj Maryland!

VI
Milá matko, přetrhni tyranův řetěz, Marylande!
Virginie by neměla volat nadarmo, Marylande!
Setká se na pláni se svými sestrami –
Sic semper! ‚tis the proud refrain
That baffles minions back amain, Maryland!
Arise in majestate again, Maryland! Můj Marylande!“

VII
Vidím ruměnec na tvé tváři, Marylande!“
Protože jsi byl vždy statečně pokorný, Marylande!“
Ale hle! z kopce se ozývá křik,
od kopce k kopci, od potoka k potoku,
Potomac volá Chesapeake, Marylande! Můj Maryland!

VIII
Nechceš se podvolit vandalskému mýtu, Marylande!
Nechceš se podvolit jeho vládě, Marylande!
Lepší oheň na tebe se valí, lepší výstřel, ostří, mísa,
než ukřižování duše, Marylande! Můj Maryland!

IX
Slyším vzdálené hřmění-hum, Maryland!
Stará linie troubí, píská a bubnuje, Maryland!
Není mrtvá, ani hluchá, ani němá-
Huzza! Odvrhla severskou chamraď!
Dýchá! Hoří! Přijde! Ona přijde! Maryland! Můj Maryland!“

George W. Brown, starosta Baltimoru, byl nestranický reformní politik, který kandidoval proti zkorumpované organizaci Know-Nothing a bojoval proti vládě mafie ve městě. Odsuzoval nesjednocení a osobně se postavil do čela vojsk Severu, když 19. dubna 1861 procházela rozzuřeným davem v Baltimoru, a riskoval svůj život, aby zachoval pořádek.

O Marylandu po válce napsal: „Měl jsem na mysli, že jsem se stal starostou: „Její sympatie byly rozděleny mezi Sever a Jih, s rozhodující převahou na straně Jihu.“ Lincolnova proklamace svolávající domobranu po Ft Sumter byla v Marylandu přijata „se smíšenými pocity, v nichž převládal údiv, zděšení a nesouhlas. Všechny strany se shodly na tom, že výsledkem musí být buď válka, nebo rozpad Unie, a mohu s jistotou říci, že velká většina našeho lidu dává přednost druhé možnosti.“

„Po vydání prezidentovy proklamace nepochybně velká většina jejího lidu sympatizovala s Jihem; ale i kdyby tyto nálady byly mnohem převažující, převládal pocit, že z jakési geografické nutnosti je její úděl vržen na stranu Severu, že větší a silnější polovina národa nedopustí, aby se její kapitál v tichosti rozpadl jejím oddělením.“

Muži, kteří se snažili vést Maryland k secesi, nebyli pevnou skupinou zarytých zastánců otroctví. Otroctví v Marylandu bylo skomírající institucí. Shromáždění za secesi, které se konalo 18. dubna v baltimorské Taylorově síni, předsedal T. Parkin Scott, který „silně sympatizoval s Jihem,“ napsal Brown, „a měl odvahu svého přesvědčení, ale byl také odpůrcem otroctví a z jeho vlastních úst jsem se dozvěděl, že léta před válkou, o čtvrtém červenci, přesvědčil svou matku, aby osvobodila všechny své otroky, ačkoli byla z velké části závislá na jejich službách. A přesto žil a zemřel jako chudý člověk.“

Federální vláda se cítila natolik nejistá v loajalitě Marylandu, že 27. dubna 1861 vydala příkaz k zatčení a zadržení každého, kdo byl mezi Washingtonem a Filadelfií podezřelý z podvratných činů nebo výroků, s notorickým pozastavením habeas corpus. To vedlo k případu Merryman a k tomu, že se Nejvyššímu soudu nepodařilo přimět úřady k prosazení zamítavého kroku administrativy.

Hicks poté svolal zákonodárný sbor v severozápadní části státu, kde byl unionismus nejsilnější. Zákonodárný sbor sice nehlasoval pro odtržení, ale schválil rezoluci vyzývající k „pokojnému a okamžitému uznání nezávislosti konfederačních států“, k čemuž Maryland „tímto dává svůj srdečný souhlas jako člen Unie“. Zákonodárný sbor rovněž odsoudil „současnou vojenskou okupaci Marylandu“ jako „hrubé porušení ústavy“.

Když se Roger Brook Taney, předseda Nejvyššího soudu USA, odvážil postavit Lincolnovi kvůli svévolnému věznění marylandských občanů, Lincoln vypsal stálý příkaz k Taneyho zatčení, ačkoli mu nikdy nebyl doručen. Když však marylandský zákonodárný sbor podal ostrý protest Kongresu, Seward nařídil bleskovou razii po celém státě, při níž bylo uvězněno 31 zákonodárců, maršál baltimorské policie a rada policejních komisařů, starosta Brown, bývalý marylandský guvernér, členové Sněmovny delegátů za město a okres Baltimore, kongresman 4. obvodu, senátor státu a redaktoři novin (včetně vnuka Francise Scotta Keye). Ft McHenry (proslavený „Star Spangled Banner“) měl v těchto dnech temnější kapitolu jako „Baltimorská bašta“. Mnozí z těch, které federální úředníci zatkli, nebyli nikdy obviněni ze zločinů a nikdy se nedočkali soudního procesu.

Na podzim Lincoln zatkl údajně neloajální členy státního zákonodárného sboru (12.-17. září 1861), aby jim zabránil v účasti na zasedání, na němž se mohlo hlasovat o secesi. Maryland však byl skutečně bezpečně v Unii až po listopadových státních volbách. Federální proviantní maršálové stáli na stráži u volebních místností a zatýkali známé demokraty a všechny nesjednotitele, kteří se pokoušeli volit. Zvláštní třídenní volno udělené marylandským vojákům v armádě Unie, aby se mohli vrátit domů a hlasovat, volby dále zmanipulovalo. Výsledkem byl nepřekvapivě silně prounijní zákonodárný sbor. Následujícího roku státní soudci pověřili velké porotce, aby volby vyšetřili, ale soudci byli zatčeni a uvrženi do vojenských věznic.

Maryland v roce 1864 přepracoval svou ústavu tak, aby bylo otroctví zakázáno, a 13. října téhož roku ji předložil k lidovému hlasování. Ústava prošla, ale jen těsně – pro změnu se vyslovilo 30 174 a proti 29 799 lidí.

Co se týče vojenských záznamů, nejspolehlivějšími údaji se zdají být 60 000 marylandských mužů ve všech složkách armády Unie a 25 000 jako horní hranice pro marylandské bojovníky na straně Jihu.

Exulanti zorganizovali pro Konfederaci „Marylandskou linii“, kterou tvořil jeden pěší pluk, jeden pěší prapor, dva prapory jezdectva a čtyři prapory dělostřelectva.

Velké množství marylandských příslušníků však bylo rozptýleno mezi ostatní jižanské jednotky, zejména ty virginské (Co. H, 7th Va.; Co. B, 9th Va.; Co. G., 13th Va.; Co. B., 21. Va.; Co. E, 30th Va.; Co. E, 44th Va., a tak dále). Kniha Kevina Conleyho Ruffnera „Maryland’s Blue & Gray“ uvádí 23 konfederačních jednotek, kromě Marylandské linie, v nichž marylandští muži bojovali ve významném počtu.

V Marylandu samozřejmě neprobíhal oficiální nábor jižanských pluků a infrastruktura odměn a úlev, tak důležitá v dlouhé válce, nebyla marylandským mužům, kteří bojovali na straně Jihu, k dispozici.

Při posuzování počtů odvedenců může mít význam i to, že marylandské jednotky Unie byly často získávány s výslovným záměrem ponechat je uvnitř státu jako domácí stráže.

Pocit nespolehlivosti poznamenal i severní marylandské pluky. Generál, který velel zajateckému táboru v Annapolisu, napsal ministerstvu války žádost o pluk pro strážní službu v tomto táboře, ale dodal, že by „dal přednost pluku ze svobodného státu, nebo alespoň ne z Marylandu, který by mohl sympatizovat s dezertéry a spojovat se s okolím“. A v roce 1864 si jistý plukovník stěžoval, že marylandští vojáci střežící dolní tok Potomacu jsou „příliš shovívaví k blokádníkům a secesionistům, kteří drží dobrý alkohol“.

Okupovaný Maryland

Marylandské dokumenty

1. V roce 1864 si plukovník stěžoval, že marylandští vojáci střeží dolní tok Potomacu. Překvapuje mě, jak zřídka se o tom mluví. Viděl jsem ji pouze dvakrát: v oficiální historii Fredericka S. Calhouna „Strážci zákona: United States Marshals and Their Deputies“ (Penguin, 1991, s. 102-104) a Harolda M. Hymana, „A More Perfect Union: The Impact of Civil War and Reconstruction on the Constitution“ (Knopf, 1973, s. 84). Jejich zdrojem jsou dvě různé rukopisné sbírky, což činí toto tvrzení mnohem spolehlivějším.