Maďarský tanec označuje lidové tance, které praktikují a předvádějí Maďaři, a to jak mezi původním obyvatelstvem Maďarska a jeho sousedů, tak i mezi maďarskou diasporou.
Podle Györgye Martina, významného odborníka na folklór, lze maďarské tance rozdělit do dvou kategorií. První se týká tanců provozovaných ve středověku, zatímco druhá se vztahuje k 18. a 19. století.
Často se uvádí, že pro maďarské tance je charakteristická improvizace. „Selský tanec není tanec, který by byl stanoven absolutně podle pravidel; tanečník konstruuje své kroky podle své nálady a vynalézavosti.“
Nejdůležitějším stylistickým rysem tance v rámci Karpat je neobvykle velké množství osobní improvizace. Pozorovatelé si v předchozích dvou stoletích nikdy neopomněli všimnout individuálního charakteru maďarského tance. Tento tanec je individuální do té míry, že je pro badatele často obtížné stanovit komunitní zákony regulující individuální tvořivost a improvizaci. Výzkum lidového tance ukázal, že tato individualita není pouhou básnickou licencí, ale skutečnými rysy. Daniel Berzsenyi napsal: „Jeho tajné zákony nejsou nařízeny řemeslem. Zákony jsou mu vlastní a hranice určuje nadšení.“
„Sto párů se pohybuje,
všichni společně,
bude to nekonečný labyrint,
Propletená hojnost
Nepřehledná směsice
V níž – kolik je párů – tolik je
Tvarů a nálad tance,
A přece je to stejný rytmus
který řídí kroky všech.“
„… Kroky, otočky, pohyby, postoje, to vše je libovolné, ponechané vkusu a genialitě tanečníka. Tanec se neskládá z pravidelných přesně definovaných kroků … ale z individuálního tance inspirovaného nápadem.“
„muži uvolňují své partnerky, když a tak dlouho, jak se jim zachce. Mají tak volné ruce a mohou se opět chopit své partnerky, kdykoli si to přejí…“
„Svižnější pohyby tance si zachovaly onu zvláštnost, která je charakteristickým rysem všech maďarských tanců: právo tanečníka improvizovat podle svého talentu a nálady.“ Sbírky Skupiny pro výzkum lidové hudby Maďarské akademie věd a Národopisného muzea Státního folklorního souboru zahrnují téměř 10 000 tanečních variací ze 700 maďarských vesnic.
Maďaři se vyznačují „mimořádně vyvinutým smyslem pro rytmus“. Billroth provedl testy s vojáky umístěnými ve Vídni a zjistil, že maďarští vojáci překonávají ostatní v dodržování rytmu hudby.
Báseň vydaná kolem roku 1670, jejímž autorem byl pravděpodobně kalvínský kazatel, zaznamenala, že maďarský tanečník ohýbá trup, „vrtí hlavou a naklání krk, naklání klobouk nad jedno ucho, kope jako unavený kůň, vystrkuje hruď, oči mu jiskří, otevírá ústa, aby teď vykřikl „hejje! hujja!“, poskakuje, vyťukává rytmus, klouže, energicky máchá nohama atd.“. Báseň byla nazvána „Uzlovitá hůl k narovnání zad těch striptérů, kteří se tvarem podobají mužům, ale v tanci a dovádění jsou jako kozy a kůzlata, a k popisu jejich urážlivosti při dovádění“.
Csárdás je bezpochyby nejoblíbenějším a nejdůležitějším tancem maďarského repertoáru. V knize Maďaři z roku 1869: Jejich země a instituce Arthur Patterson napsal následující. „Dvakrát nebo třikrát se rychle zatočí dokola a pak se odtrhnou a znovu pokračují v pantomimě jako předtím…“. Málokdy se vidí dva páry, které předvádějí přesně stejnou figuru najednou. Zatímco dva odloučení partneři dělají krok otočeni zády jeden k druhému, jiný pár mezi nimi se točí dokola v extázi opětovného shledání.“ Objevují se také rozmanité způsoby držení partnerky, složité změny postoje, lehké přikrčení (lippetos) a zvednutí ženy ve skoku a její odhození.“
Figurky tančené během Swift Csárdás zahrnují lippentos-martogatos (přikrčení-odhození), otáčení v páru a hravé vábení a uvolnění partnerky. Figury napůl přikrčení, napůl otočení tančila starší generace ještě v 70. letech 20. století. Ve vzácné formě tance na koštěti se koště prokládá přikrčeným, zakopávajícím pohybem (u Jaszszentandras). Napůl přikrčené, napůl otočné figury tančila starší generace ještě v 70. letech 20. století.
Zatímco duchovní reformované církve se důsledně stavěli proti tanci, kněží katolické církve tak přísní nebyli a v některých případech dokonce tanec upřednostňovali. „Tančí svatí v nebi?“, napsala jedna jeptiška v první polovině 16. století, „tanec tam bude nezbytný pro silná, dobře stavěná těla svatých“. „Muselo by se tam (v nebi) tančit pro svědící chodidla Maďarů, jejichž celý pozemský život je školou tance,“ napsal v první polovině 18. století známý katolický kněz Zsigmond Csuzy.“
.