Vzhledem k obtížím s prováděním standardizovaných testů v době současné krize se 500 vysokých škol a univerzit vzdalo zkoušky SAT jako podmínky pro přijetí. I když se to může zdát jako vítaný lék na tolik úzkosti, při absenci výsledků testů (stejně jako tolika mimoškolních aktivit, které od nástupu koronaviru ustoupily do pozadí) může být hodnocení schopného studenta z málo známé školy v jižním Bronxu náročnější. Naopak maturant z Collegiate – soukromé školy v Upper West Side, která posílá chlapce na Harvard už 384 let – se stává něčím jako spolehlivě uklidňující položkou na jídelním lístku pro strávníka, který má odpor k čemukoli odlišnému.

Nejlepší soukromé vysoké školy a univerzity v zemi letos většinou vyšly vstříc okamžiku výbušného společenského zúčtování s upřímnou rétorikou a závazkem pokračovat v práci na diverzitě, rovnosti a inkluzi („DEI“, v profesní řeči). Obrátily se k panelům, podvýborům a pracovním skupinám a k přejmenovávání budov, které se týkají odiózní historie, aniž by měly zjevnou snahu vzdát se statusu jedněch z nejexkluzivnějších institucí na světě.

Je těžké přehlédnout paradox přístupu, který se hlásí k věrnosti práci na zvyšování přístupu, zatímco zůstává zásadně spjat s činností odmítání. Prestiž školy je zakotvena v odmítání. V loňském roce Ivy League odmítla v průměru 94 % uchazečů. „Metrika, která jednoznačně odměňuje, kolik kvalifikovaných uchazečů může instituce odmítnout,“ poznamenal Anthony Marx, bývalý prezident Amherst College, který je nyní výkonným ředitelem Newyorské veřejné knihovny, „jistě vede k absurdnímu chování a extrémním výsledkům.“

Ve světě vysokého školství by skutečná práce na diverzitě, rovnosti a inkluzi vyžadovala radikální přehodnocení přijímacího řízení. Vztahovala by se nejen na stipendia a finanční pomoc, ale i na studenty z rodin s nízkými příjmy, od nichž se stále očekává, že budou vynikat v prostředí s nesčetnými překážkami, které brání jejich ambicím. V uplynulém čtvrtstoletí se v odborných článcích pravidelně objevovala myšlenka přijímání studentů na elitní vysoké školy prostřednictvím loterie, která však nikdy nezískala skutečný ohlas, a to zpravidla s vědomím, že studenti, jejichž jména by byla vylosována, již splňují základní obrysy náročných akademických kritérií dané školy.

Ale co kdyby – třeba i jako dočasné opatření, které by se pokusilo napravit některé nespravedlnosti pandemie, kvůli níž má tolik lidí mnohem méně – tyto školy nasadily své obrovské zdroje a náhodně vybíraly studenty z rozsáhlé skupiny, která by zahrnovala více než jen výjimečně bonitní studenty? Co kdyby si elitní vysoké školy vybraly studenty, jejichž odolnost jim dosud unikala? Kterým se školní práce vymkla z rukou během epické krize, v níž byli nuceni pracovat, protože rodiče přišli o práci? Zdá se, že revoluce ve jménu spravedlnosti by vyžadovala přinejmenším opuštění dokonalosti jako východiska, pochopení, že neúspěch není vrahem potenciálu.

.