„Když jsem projížděl horami, potkal jsem několik lidí a spřežení koní, kteří jeli přes hory s ženšenem.“ -Deník George Washingtona, 1784

Jsem vděčný za místní obyvatele, kteří mě toho tolik naučili o venkovském životě. Náš poštovní doručovatel mi ukázal smrže, naše chůva mě poučila o „cibulovém sněhu“ a loni na podzim mě Gary, náš odborník na pece, vzal na lov ženšenu – na náš pozemek.

Garymu je dnes čtyřicet, ale poprvé přišel na náš pozemek lovit ženšen jako kluk se svým strýcem. „V osmdesátých letech, když byli chlapi bez práce, byli všichni v těchto lesích a lovili ženšen,“ řekl. Někdy dokonce zaměstnaní odvolali práci, protože prodej ženšenu byl výnosnější než výplata. „Dneska člověk stejně musí chodit do práce,“ řekl Gary zamyšleně.

To proto, že ženšen americký (Panax quinquefolius), kdysi hojně rozšířený v Apalačských horách od Georgie po Quebec a na Středozápadě, byl nadměrně sklízen. „Prakticky všude, kde se ženšen vyskytuje, byl v minulosti nebo v současnosti nadměrně loven,“ řekl doktor James B. McGraw, emeritní profesor na West Virginia University. Přesto se Pensylvánie řadí mezi pět až deset států, které dodávají ženšen na asijské a americké trhy.

„V našich lesích roste jeden z nejlepších a nejkvalitnějších ženšenů na světě,“ řekl doktor Eric Burkhart, odborník na ženšen z Penn State University. Severní střední Pensylvánie a Laurel Highlands produkují největší úrodu a okres Fayette, nedaleko naší farmy, je podle něj „exportním okresem číslo jedna“. Burkhart vyjádřil politování nad tím, že Pensylvánie „neuznává a nepropaguje svůj zdroj ženšenu.“

Ženšen je v Asii vyhledáván již tisíce let a v Novém světě po staletí, protože mnozí věří, že rostlina je všelékem na různé neduhy, včetně únavy, plodnosti, paměti, nespavosti, zánětů, erektilní dysfunkce, stresu a dalších. Seznam je dlouhý a výsledky často neprokázané. Stručně řečeno, Asiaté považují ženšen za tonikum (jang), ze kterého získávají energii, a Američané za relaxační prostředek (jin). Zeptal jsem se McGrawa, zda těmto tvrzením věří, a on odpověděl jednoduše: „Mnoho lidí řekne: ‚Miliony a miliony asijských uživatelů se přece nemohou všichni mýlit. “ Svědectví je mnoho, včetně tohoto od lovce ženšenu ve filmu Foxfire 3: „Řeknu vám jednu věc, můžete být v lese a vzít si bolest žaludku nebo starou hladovou koliku a stačí rozžvýkat trochu jemných kořenů a spolknout šťávu z nich a nebude to trvat ani pět nebo deset minut, váš žaludek bude tak snadný, jak se vám zlíbí.“

Pro domnělou moc rostliny posílají Asiaté z New Yorku do hor na východě USA nákladní auta, aby od místních obchodníků nakoupili „sudy“ ženšenu, řekl McGraw. Ročně se vyveze 60 000-160 000 liber divokého ženšenu, který se posílá do Hongkongu a dále do Číny, Koreje a na další místa. Asijští kupci jsou podle něj „velmi důvtipní“. Kupují ho i Američané. David A. Taylor ve své knize „Ginseng, the Divine Root“ (Ženšen, božský kořen) píše: „Američané nyní utratí ročně hodně přes 100 milionů dolarů za zboží, v jehož složení je uveden ženšen.“

Kořen této pomalu rostoucí, dlouhověké trvalky – podle Burkharta se ženšen může dožít 100 let – má tvar podobný lidské postavě a v překladu do čínštiny znamená zhruba „lidský kořen“. Asiaté dávají přednost takzvanému „skutečně divokému“ ženšenu, jehož kořeny jsou „vrásčité, chrastivé a pokroucené“, vysvětlil McGraw. Asiaté za něj také platí nejvíc – v Paříži v průměru 700 dolarů za libru sušeného. (Na jednu libru je potřeba asi 205 sušených kořenů.)

Divoký ženšen je definován jako ten, který roste v našich listnatých lesích, v bohaté jílovité půdě, především na severních nebo východních svazích (lze ho najít i jinde). Ženšen s regionálními přezdívkami jako sang, seng a shang dorůstá obvykle výšky šest až dvanáct centimetrů, i když Burkhart ho viděl „po kotníky až po kolena“. Má centrální stonek, který v létě vytváří deštník zelenobílých květů a koncem léta nebo na podzim shluk červených bobulí. Z tohoto stonku vyrůstají listy neboli „výběžky“, které mají jeden až pět vroubkovaných lístků. Trvá pět až deset let, než rostlina dosáhne stádia tří cípů, kdy se začíná rozmnožovat.

„Divoký simulovaný“ ženšen, který dosahuje další nejvyšší ceny, pěstují farmáři v lesním prostředí, čímž napodobují divokou přírodu. Burkhart se domnívá, že by obyvatelé Pensylvánie měli zvážit pěstování ženšenu tímto způsobem, a to jednak jako peněžní plodiny – poptávka je v současné době vyšší než nabídka – a jednak proto, aby se snížil tlak na původní rostlinu. Třetí typ – farmářský ženšen – přináší nejméně peněz, pěstuje se v umělém stínu a je náchylnější k chorobám, často vyžaduje hnojiva a fungicidy. Největší producenti farmového ženšenu jsou ve Wisconsinu, Ontariu a Britské Kolumbii.

Za 30 let u našich dveří zaklepal jen jeden člověk s žádostí o povolení lovit ženšen, ale nedávno časně ráno můj manžel našel u naší kůlny na traktor staršího opilého muže a dva chlapce, jak pytlačí ženšen. V našich lesích jsou pravděpodobně i další lovci, možná během sezóny – možná ne – která trvá od 1. září do 30. listopadu.

Během loňské sezóny jsme se s Garym a jeho již zkušenou třináctiletou dcerou Emily vydali ven za chladného zářijového odpoledne, kdy sluneční teplo bylo na kůži příjemné. Zbytky hurikánu Florence se právě přehnaly a obloha se vyjasnila. Kvetly zlatobýly a fialové astery, plodily pýchavky a kuřátka. Když jsme se prodírali lesem, otřel jsem si z tváře pavučiny.

Gary mě zavedl do oblasti, kde kdysi lovil. Od té doby jsme tam postavili dřevěnou boudu, ale jinak jsme krajinu nijak nezměnili. Prohledal jsem lesní půdu, ale nebyl jsem přirozený „zpívající“ lovec. Pořád jsem si myslel, že jsem nějaký našel, ale neustále jsem si pletl ženšen s popínavkou virginskou, která se v našem lese hojně popíná. I další rostliny vás mohou zmást: semenáčky hikory, divoká sarsaparilla zvaná blázen – a ohijská bukvice. Jedovatý břečťan může napodobovat mladý ženšen a lidé si ženšen pletou s marihuanou, pokud u vás v lese roste…

„Když uvidíš červené bobule, je to dobré znamení,“ řekl Gary, když jsem se stále snažil – a neúspěšně – najít nepolapitelnou rostlinu. Řekl mi, že ženšen se snáze pozná později v sezóně, když odumře a listy zežloutnou. Další lovec ženšenu ve Foxfire 3 souhlasil: „Nyní je nejlepší doba na jeho vykopání po prvních mrazech. Od té doby, dokud z něj neopadají listy. Tehdy je jasně žlutý a má jiný odstín žluté než cokoli jiného v lese a poznáš ho stejně daleko v lese, jako ho vidíš.“

Gary mi doporučil, abych se podíval také po doprovodných rostlinách, jako je modrý kohoutek, což je rostlina, kterou jsem neznal, a indický tuřín, o kterém jsem si myslel, že ho také neznám, ale říkal jsem mu jack-in-the-pulpit. Mezi další doprovodné rostliny patří trillium, černucha, májovka, krvavec a další. Některé z nich jsou možná folklórní, ale Burkhart říkal, že když se podíváte dolů a uvidíte jack-in-the-pulpit a chřestýšovec, máte téměř stoprocentní jistotu, že najdete ženšen. „To je trojlístek správných růstových podmínek,“ řekl. Někteří označují chřestýšovec jako „kapradí ukazováček“ nebo „kapradí zpěváček“, protože kapradí ukazuje přímo na ženšen, ale jiní říkají, že je to mýtus.

V našich lesích roste ženšen pod javorem cukrovým, jasanem ztepilým nebo habrem, ale McGraw doporučil hledat zejména topoly tulipánovité, kterých máme na severně orientovaném svahu na naší farmě dostatek. Vysvětlil, že koruny tulipánů mají mezery, které umožňují přístup slunce na lesní půdu. Ženšen nemá rád plný stín.

„Dobré oko,“ řekl Gary, když jsem konečně po 75 minutách našel svůj první ženšen – dvouprstý, nijak zvlášť působivý, asi čtyři centimetry nad zemí. Nevykopali jsme ho. Pak Emily našla velký trojpaprsek s pěti červenými bobulemi a Gary vykopal kořen, přičemž rostlině dal „široký prostor“, aby ji nepoškodil. Kopejte opatrně, radil McGraw, a ujistěte se, že máte všechny jemné kořeny. A pozor na tygry. Čínská legenda říká, že kořen může uniknout kopáčům tím, že se promění v tygra, člověka nebo ptáka. Že kořen je ďábel. A že lovci mohou při jeho kopání zahynout. Zatím jsme byli v bezpečí.

Gary se zakousl. „Hořký,“ řekl.

Taky jsem ho ochutnal. „Jako nepříliš dobrá mrkev,“ řekl jsem.

Státní zákon říká, že ženšen nesmíš sbírat, dokud nemá minimálně tři hroty a bobule nejsou červené. Nikdy nesklízejte mimo sezónu. Pokud je záměrem vývoz, je nutná licence. Existuje také řada postupů správného hospodaření, včetně sázení semen na místě sběru, tři čtvrtě palce až palec hluboko, a ponechání některých zralých rostlin pro zajištění rozmnožování.

McGraw studoval 30 divokých populací po dobu 20 let a uvedl, že ženšen je na ústupu. „Pokud nenajdeme způsob, jak s rostlinou udržitelně zacházet, je na nejlepší cestě k vyhynutí.“ Podle něj jsou třemi hlavními stresory (v Paříži je rostlina hodnocena jako „zranitelná“) nadměrný sběr, přemnožení jeleni běloocasí, kteří rostlinu požírají, a klimatické změny. Problémem jsou také pytláci, přestože je rostlina regulována americkou organizací U.S. Fish and Wildlife Service a od roku 1975 je chráněna úmluvou CITES (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora). Invazní druhy, jako je hořící keř, japonský dřišťál a růže mnohokvětá, mohou vytlačit původní rostlinu.

McGraw věří, že ženšen je zdroj, který stojí za to zachovat – a nejen pro lidi. „Rád bych zdůraznil jeho hodnotu pro volně žijící živočichy,“ řekl. „Drozdy milují plody ženšenu. Na konci roku vidíme drozdy přilétat k plodům, které zčervenají. Vyvrhují semena a rozptylují je.“ Zajímalo ho, jestli zpěvný pták může od ženšenu získat energetickou vzpruhu pro svou dlouhou migraci do Střední Ameriky.“

Můj obletovaný manžel by mohl od ženšenu získat vzpruhu také. Plukovník William Byrd ve své knize „Containing the History of the Dividing Line Betwixt Virginia and North Carolina“ z roku 1841 píše o kořeni ženšenu: „Rozveselí srdce muže, který má špatnou ženu, a přiměje ho, aby se na kříže světa díval s velkým klidem.“

Radši si hned půjdu ulovit ženšen. Ďáblům navzdory.