Lorenzo Ghiberti (1378-1455 n. l.) byl italský renesanční sochař a zlatník, jehož nejslavnějším dílem jsou pozlacené bronzové dveře baptisteria florentského dómu. Tyto dveře, jejichž dokončení trvalo 27 let, byly tak působivé, že je Michelangelo (1475-1564 n. l.) slavně označil za „brány ráje“, což se od té doby vžilo. Dalším významným příspěvkem k dějinám umění jsou Ghibertiho autobiografické komentáře, neocenitelný záznam renesančního světa umění v polovině 15. století n. l. a nejstarší dochovaná autobiografie evropského umělce.

Vlivy &Techniky

Lorenzo Ghiberti se narodil ve Florencii roku 1378 n. l., jeho křestní jméno bylo Lorenzo di Cione di ser Buonaccorso. Svou kariéru zahájil jako zlatník, ale nakonec si ve Florencii vybudoval pověst díky svým mistrovským dovednostem v práci s bronzovými sochami, tehdy drahým a velmi ceněným médiem. Ghiberti prováděl vlastní odlévání (ne všichni slavní umělci tak činili) technikou přímého odlévání ze ztraceného vosku, tj. vytvořením voskového modelu s hliněným jádrem, který byl následně pokryt hlínou a vypálen, aby se vosk roztavil a vzniklý prostor mohl být vyplněn roztaveným bronzem. V té části procesu však Ghiberti skutečně prokázal své mistrovství v ovládání kovu, když dokázal odlitek „honit“ nebo dokončit, tj. pomocí pilníků, dlát a pemzy odstranit nedokonalosti a přivést kov k zářivému životu.

Inspiraci k tomu, co s těmito řemeslnými dovednostmi dělat, čerpal Ghiberti ze studia minulého i současného umění. Sochař byl nadšeným studentem dochovaných děl z antiky a zejména klasického umělcova zájmu o lidskou anatomii a proporce. Měl dokonce vlastní malou sbírku antických děl. Další vlivy pocházely od takových proslulých sochařů, jako byl jeho florentský kolega Donatello (asi 1386-1466 n. l.), který byl vlastně na počátku Ghibertiho kariéry jeho asistentem. Kromě toho Ghiberti přebíral nápady od převládajícího mezinárodního gotického stylu a od kovotepců, s nimiž měl kontakty ze severní Evropy, zejména od německých řemeslníků.

Brána ráje

Florentské baptisterium San Giovanni je mohutná osmiboká stavba s jehlancovou střechou, která stojí naproti hlavnímu průčelí městské katedrály. Baptisterium bylo poprvé postaveno ve 4.-5. století n. l., v 11.-13. století n. l. bylo přestavěno a získalo svůj charakteristický zelený a bílý mramorový exteriér. Baptisterium má tři dveře a Ghiberti byl pověřen zhotovením (dnešních) severních dveří, které zobrazují příběhy z Nového zákona. Ghiberti porazil šest dalších umělců, včetně svého florentského kolegy sochaře Filippa Brunelleschiho (1377-1446 n. l.), v soutěži z roku 1401 n. l. o to, kdo vytvoří tyto dveře. Jen tyto dveře se dokončovaly více než 20 let a nakonec se skládaly z 28 panelů, 74 tenkých okrajů, 48 hlav a dalších tří širokých vnějších okrajů. Jižní dveře mezitím vytvořil Andrea Pisano a zobrazují výjevy Jana Křtitele a Ctností.

Jsou to však východní dveře, které zaujaly veřejnost. Tyto dveře byly objednány v roce 1425 n. l. u Arte dei Mercanti. Práce si vyžádala vytvoření specializované dílny a jejími dveřmi v průběhu let prošlo mnoho významných renesančních umělců. Jedním z umělců zvučného jména, který se na projektu podílel, byl Michelozzo di Bartolomeo (1396-1472 n. l.), který několik let působil jako mistr projektu a dost možná měl vliv na architektonické prvky některých panelů. Dveře byly dokončeny až v roce 1452.

Dveře se skládají vždy z pěti pozlacených bronzových panelů, které zobrazují výjevy ze Starého zákona. Každý panel měří přibližně 80 x 80 cm (31,5 x 31,5 palce). Kolem panelů je rám, který obsahuje vyobrazení slavných postav z Bible a současných umělců. Jsou zde dokonce hlavy Ghibertiho a jeho syna Vittoria.

Historik umění K. W. Woods podává následující technické vysvětlení, jak byly panely odlity:

Ghiberti odlil některé postavy samostatně pomocí tekutějšího bronzu a spojil je na hlavní panel. Všechny reliéfy pak byly pozlaceny ohněm: bronzový povrch byl pokryt pastou z mletého zlata smíchaného se rtutí a vypálen při nízké teplotě, takže rtuť shořela a zlato zůstalo roztavené a splynulo s bronzovým povrchem, aniž by se socha roztavila. (121)

Hlavní desky zobrazují následující:

Levé dveře, shora dolů

• Stvoření Adama a Evy, jejich pád z milosti a vyhnání z ráje.
• Noe přinášející oběť po opuštění archy a Noemovo opilství.
• Scény ze života Ezaua a Jákoba.
• Mojžíš přijímající Desatero na hoře Sinaj.
• Boj proti Filištínům a David zabíjející Goliáše.

Pravé dveře shora dolů

• Práce prvních lidí a příběh Kaina a Ábela.
• Anděl před Abrahamem a obětování Izáka.
• Příběh Josefa a jeho bratrů.
• Lid Izraele u řeky Jordánu a pád Jericha.
• Salomoun se setkává s královnou ze Sáby.

Panely obsahují postavy ztvárněné v tak vysokém reliéfu, že jsou téměř celé v kruhu. Každý panel má důmyslné prostředky perspektivy, které vytvářejí iluzi skutečné hloubky ve scénách, které jsou poměrně složité s více oblastmi děje. Panel zobrazující příběh Josefa (syna Jákobova) je obzvláště pěkným příkladem Ghibertiho umění vykreslit hloubku s dvojitou vrstvou ustupujících architektonických prvků za zástupem postav v popředí. Mezi další triky patří zmenšení velikosti postav v různých scénách a použití vysokého reliéfu v popředí a mělkého reliéfu za ním. Podobných efektů je dosaženo na panelu Abraham pomocí horského terénu, stromů a zkrácení postav (viz zejména osel v popředí). Jak poznamenal umělec a historik umění Giorgio Vasari (1511-1574 n. l.), Ghiberti „projevil takovou invenci, řád, způsob a design, že se zdá, jako by se jeho postavy pohybovaly a měly duši“ (Woods, 103). Florentské úřady byly výsledkem své zakázky natolik ohromeny, že nechaly Ghibertiho první sadu dveří přesunout na severní stranu, aby nové dveře mohly zaujmout co nejlepší pozici směrem ke katedrále.

Když Ghibertiho dveře uviděl slavný sochař a malíř Michelangelo, označil je za hodné brány ráje a toto označení se pro ně používá dodnes. S rájem je spojena i další souvislost, protože „paradiso“ Florenťané označovali prostor mezi baptisteriem a katedrálou, protože ten sloužil jako místo posledního odpočinku významných osobností. Ghibertiho dveře mu zajistily postavení mezi nejlepšími renesančními umělci. Aby se sochařovo největší dílo zachovalo pro budoucí generace, byly desky očištěny a převezeny do Museo dell’Opera del Duomo ve Florencii. Jejich repliky jsou nyní umístěny na dveřích baptisteria.

Další práce

Ve druhém desetiletí 15. století n. l. se Ghiberti věnoval i jiným oblastem, zejména vytvoření trojice soch v nadživotní velikosti pro florentský kostel Orsanmichele. Odlévání tak velkých postav do bronzu bylo neobvyklé a Ghiberti musel přijmout finanční odpovědnost, pokud by se jeho ambiciózní plány nezdařily. Bronzový odlitek svatého Jana Křtitele z doby kolem roku 1415 n. l. je často považován za nejkrásnější z těchto postav, i když jeho svatý Matouš (kolem roku 1412 nebo snad kolem roku 1423 n. l.) zaujme svou vyrovnaností a gestikulací podobnou, jak si lze představit, řečníkovi v římském senátu. Třetí postavou je svatý Štěpán, vytvořený mezi lety 1426 a 1428 našeho letopočtu. Každá ze soch je vysoká přes 2,5 metru. Ghibertiho pozornost věnovaná detailům je u těchto postav patrná z použití stříbrné intarzie očí (odhalené až po restaurování), a to navzdory vzdálenosti od diváka a výklenku vysoko ve zdi, kde byly původní sochy umístěny. Tyto původní postavy se nyní nacházejí v Museo di Or San Michele, zatímco věrné repliky stojí ve venkovních výklencích.

Dalším projektem v Ghibertiho nabitém programu byla stavba nové hrobky pro prvního florentského biskupa svatého Zanobiho, která byla započata v roce 1409 n. l. pod vedením jiných umělců a dokončena byla až v roce 1428 n. l. V roce 1430 se Ghiberti rozhodl postavit hrobku pro svého prvního biskupa. Všude žádaný Ghiberti byl v roce 1414 n. l. pověřen návrhem nové křtitelnice pro katedrálu v Sieně. Impozantní mramorová křtitelnice a umyvadlo dostaly na podstavec šest bronzových reliéfních desek a Ghiberti jednu z nich, výjev znázorňující křest Krista, dokončil v roce 1427 n. l. V roce 1427 byla křtitelnice dokončena. Donatello měl zhotovit jednu z dalších desek v sadě, z nichž každá má rozměry přibližně 62 x 63 cm (24 x 24 palců). Mezi městy jako Florencie a Siena panovala velká rivalita, a tak není divu, že se občanské úřady snažily přetáhnout nejznámější umělce z probíhajících projektů v konkurenčních městech.

V roce 1418 n. l. se Ghiberti a Filippo Brunelleschi opět utkali o právo realizovat významný veřejný projekt, tentokrát kopuli florentského dómu Santa Maria del Fiore. Oba muži měli omezené zkušenosti s architekturou, ale oba předložili výkresy a dřevěné modely. Brunelleschi soutěž vyhrál, ale florentský establishment trval na Ghibertiho účasti. Od soutěže na dveře baptisteria nebyli nejlepšími přáteli a říkalo se, že Brunelleschi si v počátečních fázích projektu vzal několik dní nemocenské, jen aby ukázal Ghibertimu, za jak neschopného architekta ho Brunelleschi považoval. Sám Ghiberti by si nárokoval poloviční zásluhy za dokončenou kopuli, ale v roce 1425 n. l. projekt opustil a odešel do Benátek, což bylo dříve, než se rozběhla stavba skutečně náročné části. Z toho vyplývá, že zásluhy za stoupající kopuli musí nakonec připadnout Brunelleschimu.

Jedním z posledních Ghibertiho děl může být sv. 1450 n. l. socha Madony s dítětem. Polopostava, vyvedená v terakotě a následně malovaná, má v podstavci pod sebou ležící Evu. Nyní se nachází v Clevelandském muzeu umění v Ohiu, USA. Socha je zajímavá jako příklad toho, jak se jedna póza mohla opakovat v mnoha různých dílech. V tomto případě se dochovalo asi 40 exemplářů. Dílna, jakou Ghiberti vedl, by takové modelové pózy vyráběla pro další umělce a asistenty, kteří by je kopírovali v různých médiích. Dílo je zajímavé také tím, že pevný podstavec naznačuje, že mělo stát samostatně na kusu nábytku, a je tedy příkladem umění pro soukromé potěšení.

Komentáře

Okolo roku 1450 n. l. napsal Ghiberti své Komentáře (Commentarii), které jsou první dochovanou autobiografií evropského umělce. Nikdy předtím se umělec nestal autorem žánru, který byl dříve vyhrazen panovníkům a světcům. Bylo to znamení doby: umělci již nebyli považováni za pouhé řemeslníky, protože v jejich práci byl zřejmý intelektuální prvek, když studovali minulost a uvažovali o takových teoriích, jako je matematická perspektiva. Umění se navíc stávalo základním a důležitým prvkem toho, jak město nebo stát vnímaly samy sebe. Práce je však více než pouhým životopisem, zahrnuje životy a díla mnoha dalších umělců od antiky až po Ghibertiho současníky, a je tak neocenitelným historickým záznamem minulosti a období rané renesance. Ghiberti v díle lituje ničení umění antického Říma a Řecka křesťanskou církví, ale bere si k srdci oživení zájmu o antiku a omlazení umění obecně, které započali malíři jako Giotto (nar. 1267 nebo 1277 – zemř. 1337 n. l.). Lorenzo Ghiberti zemřel ve Florencii v roce 1455; zajímalo by nás, zda se někdy dostal do ráje a co si myslel o vstupní bráně.