Leiðangr byl systém organizující pobřežní loďstvo s cílem obrany, vynuceného obchodu, drancování a agresivních válek. Leidangy byly soustředěny na lodi. Organizační jednotkou byla samotná loď, přepravovaní muži a jejich vybavení a zásoby. Lodní rota se zavazovala sloužit po určitou dobu, obvykle se levádské loďstvo vydávalo na výpravy na dva až tři letní měsíce. Tvořili ji svobodní muži, kteří vlastnili hospodářství. Od feudalismu se lišila tím, že se neshromažďovala kolem vůdců na základě jejich šlechtického původu podle narození.

Všichni svobodní muži byli povinni účastnit se leiðangr nebo na ně přispívat. Všichni z leiðangr byli povoláni do zbraně, když zemi ohrožovala invazní vojska. Výprav se účastnil jen zlomek lodí, ale protože výpravy byly často výnosné, mnoho velmožů a náčelníků se snažilo připojit ke svým lidem co nejčastěji.

Na nejzákladnější úrovni systém spočíval v tom, že každý hemman nebo statek dodával jednoho ozbrojeného muže. Leidang rozděloval zemi na okrsky, lodní posádky nebo lodní obce, „skipreiða“ (staroseversky), „skipæn“ (dánsky), „skeppslag“ nebo „roslag“ (švédsky), „skipreide“ nebo „skibrede“ (moderní norsky), a vyžadoval, aby každý skipreide dodal jednu loď a posádku. Tyto skipreide byly správní oblasti, v nichž byli obyvatelé přiděleni k vybavení lodi pro vojenské použití. Byli kolektivně zodpovědní za stavbu, údržbu, vybavení a posádku leidangsskip (lodi pobřežní obrany), plně zásobené na dva až tři měsíce. Skipreide se nacházely hlavně na pobřeží, ale zasahovaly i poměrně daleko do vnitrozemí podél fjordů a hlubokých vodních cest („tak daleko do vnitrozemí, jako jsou lososí tahy“), aby se zajistil přísun dřeva pro stavbu válečných lodí. Pokud na zemi zaútočila nepřátelská vojska, požáry vybudované na vysokých kopcích mobilizovaly zemědělce ke skipreide. Počet farem v oblasti určoval velikost skipreide. Obvykle nezahrnovala celou farnost, ani se neomezovala na jednu farnost; mohla zahrnovat farmy z několika farností.

Farmáři z každého okresu museli postavit a vybavit veslovou plachetnici. Velikost lodí byla určena standardizovaným počtem vesel, zpočátku 40 vesel, později 24 vesel. V Norsku bylo v roce 1277 279 takových okrsků, v Dánsku dvakrát až třikrát více. Vedoucí okrsku se nazýval „styrimaðr“ nebo „styræsmand“, kormidelník, a fungoval jako kapitán lodi. Nejmenší jednotkou byla posádka rolníků, kteří museli vyzbrojit a zajistit jednoho veslaře („hafnæ“ v dánštině, „hamna“ ve švédštině, „manngerð“ ve staroseverštině).

Ve Švédsku se „hamna“ skládala ze dvou „attung“, což byly „dvě osminy vesnice“. Zdá se, že jeden attung odpovídal rozloze půdy, kterou bylo třeba k uživení běžné rodiny (asi 12 akrů, anglické ekvivalenty viz Hide (jednotka), Virgate a Oxgang). Každý attung se také považoval za „podíl“ na nájezdu, takže ten, kdo vlastnil dva attungy, měl dvakrát větší šanci jít na nájezd než ten, kdo vlastnil pouze jeden. Ti, kteří vlastnili méně než jeden attung, se museli spojit s ostatními, aby vytvořili jednotku jednoho attungu a podělili se o břemena i zisk.

Podle upplandského práva poskytovaly setniny z Upplandu až po čtyřech lodích (čtyři lodě, každá s 24 členy posádky a kormidelníkem, každá rovná se 100 mužů), setniny z Västmanlandu dvě lodě a setniny z Roslagenu jednu loď (název naznačuje, že to bylo vnímáno jako posádka jen jedné lodi, ale nebyly součástí setniny a mohly mít stejná práva/funkce jako celé setniny, jen méně lidí).

Starší zákony upravující leiðangr (norský „starší zákon o gulagu“ pochází z 11. nebo 12. století) vyžadují, aby se každý muž kromě kopí a štítu vyzbrojil minimálně sekerou nebo mečem a aby každý veslař (obvykle o dvou mužích) měl luk a 24 šípů. Pozdější změny tohoto zákoníku z 12.-13. století uvádějí rozsáhlejší výbavu pro zámožnější svobodníky, přičemž zámožný sedlák nebo měšťan si musí do války vzít přilbu, brnění, štít, kopí a meč.