od Roberta E. Huntera
Dne 23. ledna 1980 stanul prezident Jimmy Carter před americkým Kongresem a přednesl své výroční poselství o stavu Unie. Jeho hlavní analýza:
Oblast, která je nyní ohrožena sovětskými vojsky v Afghánistánu, má velký strategický význam: Obsahuje více než dvě třetiny světových exportovatelných zásob ropy. Sovětské úsilí o ovládnutí Afghánistánu přivedlo sovětské vojenské síly do vzdálenosti 300 mil od Indického oceánu a do blízkosti Hormuzského průlivu, vodní cesty, kterou musí proudit většina světové ropy. Sovětský svaz se proto nyní pokouší upevnit strategickou pozici, která představuje vážnou hrozbu pro volný pohyb ropy z Blízkého východu.
A jádro Carterovy odpovědi:
Naše stanovisko budiž naprosto jasné: pokus jakékoli vnější síly získat kontrolu nad oblastí Perského zálivu bude považován za útok na životní zájmy Spojených států amerických a takový útok bude odražen všemi nezbytnými prostředky, včetně vojenské síly.
Toto prohlášení je od té doby často citováno jako důkaz všeobecného závazku Spojených států zajistit dodávky ropy z tohoto regionu proti všem zájemcům. Ropa je samozřejmě již dlouho implicitní a někdy i explicitní součástí politiky USA vůči oblasti Perského zálivu. Dnes je znovu zmiňována ve výzvách k americké vojenské akci proti Íránu, o němž vysocí američtí vládní představitelé a většina amerických regionálních partnerů tvrdí, že byl přímo či nepřímo příčinou nedávných útoků na saúdská ropná zařízení.
Zajištění toku ropy z Perského zálivu je jednoznačně v národním zájmu USA. Ten trvá i nadále, přestože Spojené státy jsou, alespoň prozatím, čistým vývozcem uhlovodíků a pro své domácí potřeby nejsou na dodávkách ropy z Perského zálivu hluboce závislé. Vzhledem k integraci světové ekonomiky a trhů s ropou by však zastavení podstatné části těchto regionálních toků ropy poškodilo nejen odběratele této ropy, zejména v Evropě a Japonsku, ale také Spojené státy. Růst světových cen ropy, k němuž již v posledních dnech dochází, by měl přinejmenším silný dopad na americkou ekonomiku.
Co skutečně znamenala Carterova doktrína
Ačkoli Spojené státy nemohou být lhostejné ke všem důsledkům současné krize, závazek vojensky jednat není součástí Carterovy doktríny. Vskutku se nezabývala situacemi, jakým čelíme nyní. Dvě rozhodující slova ve výše citovaném prohlášení o jedné větě zněla „vnější síla“. To neznamenalo Írán, přestože Teherán a Washington se tehdy ocitly v konfrontaci uprostřed íránské rukojmí krize. Nebyl tím míněn Irák, přestože v září 1980 Irák napadl Írán a později Spojené státy nejen podpořily Saddáma Husajna, ale také „přeznačily“ ropné tankery jako legální (a silou vyvolanou) ochranu proti jakýmkoli íránským snahám zastavit tok ropy z Iráku. Pro tyto akce, ať už byly oprávněné, nebo ne, existovaly důvody z hlediska národní bezpečnosti USA – nikoli však z hlediska Carterovy doktríny.
Připomeňme si okolnosti v lednu 1980. K překvapení Západu Sovětský svaz právě napadl Afghánistán. Měl síly schopné zatlačit do Íránu, možná až k Perskému zálivu. V Íránu probíhala revoluce. Spojené státy se zdály být paralyzovány v otázce, co dělat s americkými rukojmími drženými novou íránskou vládou pod vedením ajatolláha Chomejního. Carterova doktrína tak měla jediný cíl, kromě konstatování zřejmých skutečností (že tok ropy je důležitý): odstrašit Sovětský svaz. Já vím. V té době jsem byl vedoucím pracovníkem Rady národní bezpečnosti pro Blízký východ a předtím jsem sestavil skupinu čtyř úředníků střední úrovně ze státní správy, obrany a CIA, aby zvážili širší politiku pro tento region, zatímco většina administrativy se soustředila na krizi s rukojmími. Na základě práce této malé skupiny jsem koncipoval Carterovu doktrínu a s výjimkou výše citované „akční doložky“, kterou přidal poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski, jsem napsal prakticky celý projev o stavu Unie.
To byl pozoruhodný závazek. Nebyla to jen přiměřená reakce na nejistotu, kterou představovaly sovětské vojenské akce – kde „nejistota“ může být nepřítelem odstrašení – ale byl to závazek bránit „nepřítele“ Spojených států v té době, držitele amerických rukojmí. Možná existuje jiný příklad, kdy stát poskytl bezpečnostní záruku aktivní „nepřátelské“ zemi, ale já o žádném nevím.
Spojené státy podnikly mnoho kroků, aby tento závazek podpořily, včetně rozmístění sil v regionu a zřízení vojenských základen v několika zemích regionu. Účel však byl jasný a zároveň omezený: ujistit se, že se Moskva nepřepočítá.
Nepoužití doktríny
Jen později se Carterova doktrína přetvořila v něco širšího, alespoň podle názoru propagátorů širšího souboru angažmá v regionu. Tento širší soubor angažmá zahrnoval mimo jiné ochranu toku ropy – dlouhodobý implicitní zájem USA. Ochrana dodávek ropy v Perském zálivu byla totiž spolu s americkým závazkem k bezpečnosti Izraele „evergreenem“ blízkovýchodních zájmů všech amerických administrativ od konce 40. let, kdy se Británie a Francie z regionu stáhly.
To, co jsem zde napsal, může znít jezuitsky, ale není tomu tak. Ukazuje, že Spojené státy v roce 1980 reagovaly na tehdejší okolnosti – hmatatelnou sovětskou vojenskou a geopolitickou hrozbu -, kteréžto okolnosti se s koncem studené války zhroutily. Věčně zelené zájmy Spojených států pokračovaly, ale bez zastřešujících geopolitických důsledků – totiž že pokud Spojené státy nebudou jednat, vakuum zaplní velký vnější konkurent v boji o moc.
Ať už současná krize znamená pro bezpečnost toku ropy cokoli, je nyní zapotřebí jiný druh analýzy a potenciální reakce, než jaký předpokládala Carterova doktrína. Ta zahrnuje zajištění toho, aby regionální země samy nepodnikaly kroky, které by mohly bránit toku ropy – nebo zatáhnout USA do zbytečné války. Tato obava zahrnuje nejen zemi, kterou považujeme za „hrozbu“ – Írán, ale také země, které nazýváme spojenci. (Ve skutečnosti jsou to jen partneři, nikoli spojenci, protože USA nemají s žádným ze států Blízkého východu smluvní závazky proti agresi, jako je tomu u členů NATO – což je skutečně rozdíl.)
Mimo jiné to znamená, že tyto partnerské země spolu se samotnými Spojenými státy musí být opatrné, aby nedělaly věci, které by mohly sérií eskalačních kroků vést k zásadnímu ohrožení toku ropy. (Myšlenka, že by Írán mohl uzavřít Hormuzský průliv, je nesmyslná, ledaže by Spojené státyby sankce pod vedením USA již přerušily veškerý íránský vývoz ropy nebo by se Írán ocitl pod velkým vojenským útokem, protože je stejně jako kdokoli jiný závislý na svobodě plavby).
Je třeba jasných hodnocení
Předcházení hrozbám pro tok ropy – jako byly útoky ze 14. září v Saúdské Arábii – také znamená, že Spojené státy musí jasně vyhodnotit hrozby, které představují regionální státy, v tomto případě Írán, spolu s možnými reakcemi USA. To se již léta děje špatně. Tak například mezi aspekty íránského chování, proti nimž USA vystupují a jimiž ospravedlňují zpřísnění sankcí, nepatří to, že Írán je „největším státním sponzorem terorismu“: tento titul náleží náboženským fundamentalistům v Saúdské Arábii, jimž Rijád dává volnou ruku a Washington je toleruje.
Spojené státy musí také co nejpřesněji vypočítat relativní rovnováhu vojenské síly, v tomto případě mezi nimi a Íránem. Írán je omezen ve své schopnosti způsobit velké přímé vojenské škody, ale jeho schopnost asymetrického vedení války je rozsáhlá, jak ukázaly útoky v Saúdské Arábii (i kdyby se Írán na nich vůbec nepodílel, „poselství“ týkající se schopnosti Íránu nebo jiných vojensky reagovat proti věcem, na kterých Západu záleží, je stejné).
Tyto Spojené státy jsou schopny vojensky reagovat na věci, na kterých Západu záleží.kalkulace USA musí zahrnovat uznání skutečnosti, že bezprostředně po uzavření Společného komplexního akčního plánu (JCPOA) z roku 2015, který pošlapal jakýkoli potenciální íránský jaderný zbrojní program, to nebyl jen Írán, kdo podnikl kroky – zejména testování balistických raket – k tomu, aby dohoda snad zabránila zahájení dialogu mezi Washingtonem a Teheránem. Úředníci Obamova ministerstva financí okamžitě uvalili na Írán nové sankce, zatímco jiné byly podle požadavků JCPOA zrušeny. Společným rysem byla zlá víra, a tu v diplomacii „nelze doporučit“. Tuto chybu ještě umocnilo úplné odstoupení prezidenta Trumpa od JCPOA, ať už z jakéhokoli důvodu, ať už proto, že se skutečně domnívá, že může „získat lepší dohodu“, nebo jen proto, aby zničil úspěch svého předchůdce.
Sankce jsou válečným aktem
V prakticky všech současných komentářích o tom, zda se Írán dopustil „válečného aktu“, což je leitmotiv zejména ministra zahraničí Mikea Pompea, se pravidelně přehlíží skutečnost, že hospodářské sankce jsou vždy „válečným aktem“, i když nemají „kinetickou“ povahu. Tato skutečnost se stává ještě patentovanější, když se sankce přiblíží k bodu, kdy drtí obyvatele cílové země – jako se to nyní děje v případě Íránu – s důsledky, které by mohly mít podobné účinky jako kinetické akce (tj. bomby a kulky).
Snaha zabránit ohrožení toku ropy – nebo jakémukoli konfliktu v Perském zálivu, který by mohl vést k ohrožení cizích zájmů – musí rovněž zohledňovat regionální partnery. Příznačný je zde přetrvávající tlak Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů a Izraele – vedle některých méně významných aktérů – na Spojené státy, aby zaútočily na Írán, umocněný jejich vlivem v domácí politice USA. Někteří členové Kongresu, kteří na tyto tlaky reagují, nyní skutečně pociťují vnitřní napětí s vědomím, které snad sdílí i Trump, že válka s Íránem by nebyla v zájmu USA a americká veřejnost by ji bez přímého útoku na americkou vlast typu 11. září v drtivé většině odmítla.
Vedení Íránu spolu se Spojenými státy a některými regionálními partnery vytvořilo současnou krizi, přičemž obě strany špatně odhadly své základní zájmy a jednají z čiré tvrdohlavosti. Krize nyní může stejně snadno přerůst v širší konflikt, a to i kvůli nějakému relativně malému incidentu – říkejme tomu „sarajevský efekt“ – jako vést k tolik potřebné převaze „chladných hlav“.
V každém případě bychom neměli používat Carterovu doktrínu z roku 1980 k tomu, abychom vyžadovali nebo ospravedlňovali směřování k válce.
.