. Bezdrátové dálkové ostření, které Nielsen použije, visí na fialové karabině na jeho bundě. Cindy Carpien/NPR hide caption
toggle caption
Cindy Carpien/NPR
Nebudete tomu věřit – já ne – ale člověk zodpovědný za to, aby každý záběr filmu byl zaostřený, se nikdy nepodívá do objektivu kamery.
„Ne,“ říká stahovač zaostření Baird Steptoe. „Do kamery se nedíváme vůbec.“
Steptoe pracoval jako první asistent kameramana na filmech od Šestého smyslu přes Thora až po loňské Dospělí dva. Říká, že se naučil odhadovat vzdálenosti – přesné vzdálenosti – pouze pouhým okem.
„Chci říct, že vám teď můžu říct zhruba od vás ke mně,“ říká. „Řekl bych tak 2-11.“
Tedy 2 stopy a 11 palců. Ne že bych si s sebou vzal metr na potvrzení. Ale Steptoe má oko, se kterým si člověk nezahrává. Při natáčení filmu, kdyby se spletl, by mohl přijít o práci.
Ukázalo se, že stahovači zaostření se nedívají do objektivu, protože to dělají kameramani – jsou zaneprázdněni rámováním záběru, otáčením a nakláněním a nemají volnou ruku, aby zaostřovali a oddalovali. Takže v Hollywoodu, kde je na všechno potřeba vesnice, se z vytahování zaostření stala samostatná operace, práce sama pro sebe.
Larry Nielsen, první asistent kameramana při natáčení romantické komedie Ulička hanby, má filmy v oku a v krvi. Je třetí generací filmařů; jeho dědeček i otec byli kameramani a animátoři.
Nielsenovo dálkové zařízení ovládá ostření, zoom a clonu na kameře; bílé kolečko je označeno čísly, která udávají vzdálenost. Nielsen odhaduje vzdálenost mezi kamerou a hercem a musí být přesný: Pokud nastaví kolečko na 9,5 stopy, ale vzdálenost je ve skutečnosti jen 9 stop a 3 palce, záběr bude rozostřený. Cindy Carpien/NPR hide caption
toggle caption
Cindy Carpien/NPR
Nielsenovo dálkové zařízení ovládá ostření, zoom a clonu na kameře; bílé kolečko je označeno čísly, která udávají vzdálenost. Nielsen odhaduje vzdálenost mezi kamerou a hercem a musí být přesný: Pokud nastaví kolečko na 9,5 stopy, ale vzdálenost je ve skutečnosti jen 9 stop a 3 palce, záběr bude rozostřený.
Cindy Carpien/NPR
Připoutaný k rannímu chladu má Nielsen na hlavě pletenou čepici, teplý kabát a rukavice bez prstů. Holými prsty upravuje zaostření na bezdrátovém dálkovém ovladači, který používá pro tuto scénu – bezdrátovém proto, že nemůže být přímo u kamery jako obvykle a ovládat knoflíky ostření. Dnes je kamera RED EPIC namontována daleko od země, na velkém zavalitém jeřábu.
Dole má Nielsenův ovladač kolečko označené ve stopách; pohybuje jím podle toho, jaká je podle jeho oka vzdálenost mezi kamerou a hercem. Aby to fungovalo, musí být na centimetr přesně – a vzdálenosti se neustále mění, jak se jeřáb otáčí za hlavní postavou, kterou hraje Elizabeth Banksová.
„V okamžiku, kdy se otočí, je mým úkolem přenést zaostření dopředu na její obličej, aby oko přirozeně vidělo, co je zaostřené,“ říká Nielsen.
Ve filmu je postava Banksové na divoké cestě; potřebuje se dostat na konkurz do televizní stanice, ale její auto bylo odtaženo. Ve scéně, kterou se chystají natočit, pobíhá špinavá, s rozcuchanými vlasy, když konečně spatří své auto.
Nielsen má tedy plné ruce práce s přemýšlením tam a zpět v centimetrech a stopách, se zoomováním a nastavováním clony, aby si byl jistý, že vzdálená kamera jasně sleduje všechny její pohyby.
„Začíná asi na 16 stopách,“ vysvětluje. „Půjde směrem ke kameře a my ji zachytíme asi na 9 stopách a kamera se přiblíží až na 5,5 stopy. Mým úkolem je zajistit, aby byla zaostřená, záběr za záběrem, 24 snímků za sekundu.“
Je to jako zpomalené mentální cvičení předtím, než začne skutečná akce.
Jakmile režisér zavelí „akce“, chodí při natáčení scény jen dva lidé – Banks a stahovač zaostření Nielsen, který svým ovladačem koordinuje měnící se vzdálenosti kamery. Režisér filmu Walk of Shame Steven Brill říká, že je stoprocentně závislý na svém prvním asistentovi kameramana, který udržuje scény ostré.
„Pokud nejsou ostré a zaostřené,“ říká, „film není použitelný a my nemůžeme pokračovat dál.“
I kameraman Jonathan Brown je v úžasu.
„Je to mystické umění,“ říká.
Umění, které Nielsen očividně ovládá. Samozřejmě ne hned. Nielsen se začal učit zaostřovat pomocí metru. Po nějaké době se jeho oko vycvičilo a pásky už nepotřeboval. S výjimkou, jak říká, určitých okolností.
„Po čtrnáctihodinovém, šestnáctihodinovém pracovním dni si občas vytáhnu metr,“ přiznává.
Občas se přistihne, že metaforicky zaostřuje v každodenním životě – třeba když stojí před kinem v opravdu dlouhé frontě.
„Jo, někdy si řeknu: ‚Jsme asi 25 metrů a ta fronta … trvá 10 minut na osobu, jo.“
Ve 48 letech, po letech v oboru – pracoval na Avatarovi, Království, Shutter Island a mnoha dalších – si je Nielsen svým řemeslem docela jistý. Podotýká, že za starých časů, kdy na place neměli monitory, aby mohli překontrolovat, co natočili, by to bylo těžší. Před lety museli filmaři čekat až do druhého dne, aby se podívali na denní snímky – a to mohlo stát spoustu peněz, pokud museli znovu natočit rozmazanou scénu.
Představte si, že by stahovač ostrosti nebyl ve hře při slavné závěrečné scéně Glorie Swansonové ve filmu Sunset Boulevard – možná by byla připravena na svůj detailní záběr, ale nevypadalo by to nic moc.
Poznámka redakce: Larry Nielsen a Miki Janicin, stejně jako další lidé z jejich branže, truchlí nad smrtí druhé asistentky kamery Sarah Jonesové, kterou 20. února při práci na natáčení životopisného filmu Gregga Allmana Midnight Rider srazil vlak. Jejich odbory a mnoho dalších pracovníků ve filmovém průmyslu vedou kampaň za její ocenění během nedělního předávání Oscarů v sekci „In Memoriam“.