(Foto: Wikipedie)
Podle historických záznamů se kolem roku 1250 n. l. začaly ledové kry objevovat v severním Atlantiku dále na jih. Ledovce se začaly rozšiřovat také v Grónsku a brzy začaly ohrožovat severské osady na ostrově. V letech 1275 až 1300 n. l. se ledovce začaly rozšiřovat ve větší míře, jak vyplývá z radiokarbonového datování rostlin usmrcených růstem ledovce. Období dnes známé jako malá doba ledová právě začínalo prorážet.
Po roce 1300 n. l. se v severní Evropě začalo ochlazovat, což negativně ovlivnilo vegetační období, což se projevilo velkým hladomorem v letech 1315 až 1317. Rozšiřující se ledovce a ledová pokrývka šířící se Grónskem začaly vyhánět severské osadníky. Poslední dochované písemné zprávy o severském osídlení Grónska, které přetrvávalo po staletí, se týkají svatby v roce 1408 n. l. v kostele v Hvalsey, dnes nejzachovalejší severské zřícenině.
Chladnější zimy začaly pravidelně zmrazovat řeky a kanály ve Velké Británii, Nizozemsku a severní Francii, přičemž Temže v Londýně i Seina v Paříži každoročně zamrzaly. První mrazivá pouť na Temži se konala v roce 1607. V letech 1607-1608 zaznamenali první evropští osadníci v Severní Americe, že led na jezeře Superior přetrvává až do června. V lednu 1658 táhla švédská armáda přes led, aby napadla Kodaň. Do konce 17. století se hladomory rozšířily ze severní Francie přes Norsko a Švédsko až do Finska a Estonska.
Odrazem globálního rozsahu se důkazy o malé době ledové objevují i na jižní polokouli. Jádra sedimentů z jezera Malawi v jižní Africe ukazují chladnější počasí v letech 1570 až 1820. Rekonstrukce teploty za 3 000 let založená na rozdílné rychlosti růstu stalagmitů v jeskyni v jižní Africe rovněž naznačuje chladnější období od roku 1500 do roku 1800. Studie z roku 1997 porovnávající ledová jádra západní Antarktidy s výsledky projektu Greenland Ice Sheet Project Two (GISP2) naznačuje globální malou dobu ledovou, která ovlivnila oba ledové příkrovy současně.
Siple Dome, ledový dóm dlouhý zhruba 100 km a široký 100 km, asi 100 km východně od Siple Coast v Antarktidě, také odráží účinky malé doby ledové synchronně se záznamem GISP2, stejně jako sedimentová jádra z Bransfieldské pánve Antarktického poloostrova. Analýza kyslíku/izotopů z tichomořských ostrovů ukazuje na pokles teploty o 1,5 stupně Celsia mezi lety 1270 a 1475 n. l.
Ledovec Franz Josef na západní straně Jižních Alp na Novém Zélandu v období malé doby ledové prudce postoupil a na počátku 17. století skutečně napadl deštný prales v jeho maximálním rozsahu. Müllerův ledovec na východní straně Jižních Alp na Novém Zélandu se rozšířil na svůj maximální rozsah zhruba ve stejné době.
Ledová jádra z pohoří Andy v Jižní Americe ukazují chladnější období od roku 1600 do roku 1800. Údaje o letokruzích stromů z Patagonie v Jižní Americe ukazují chladná období od roku 1270 do roku 1380 a od roku 1520 do roku 1670. Španělští průzkumníci zaznamenali rozšíření ledovce San Rafael v Chile v letech 1675 až 1766, které pokračovalo až do 19. století.
Vrchol malé doby ledové je obecně datován do let 1650 až 1850 n. l. Americká revoluční armáda pod vedením generála George Washingtona se v zimě 1777-78 třásla ve Valley Forge a newyorský přístav byl v zimě 1780 zamrzlý. Historické sněhové bouře postihly Lisabon v Portugalsku v letech 1665, 1744 a 1886. Ledovce v národním parku Glacier v Montaně postupovaly až do konce 18. nebo začátku 19. století. Poslední mrazivá pouť na řece Temži se konala v roce 1814. Malá doba ledová postupně odezněla v polovině až na konci 19. století.
Malá doba ledová, následující po historicky teplém středověkém teplém období, které trvalo přibližně od roku 950 do roku 1250 n. l., byla připisována přirozeným cyklům sluneční aktivity, zejména slunečním skvrnám. Období prudce nižší aktivity slunečních skvrn známé jako vlčí minimum začalo v roce 1280 a trvalo 70 let až do roku 1350. Po něm následovalo období ještě nižší aktivity slunečních skvrn, které trvalo 90 let od roku 1460 do roku 1550, známé jako Sporerovo minimum. V období 1645 až 1715, které bylo nejnižším bodem malé doby ledové, klesl počet slunečních skvrn po celou dobu na nulu. Toto období je známé jako Maunderovo minimum, pojmenované po anglickém astronomovi Walteru Maunderovi. Po něm následovalo Daltonovo minimum v letech 1790 až 1830, další období výrazně nižší než normální aktivity slunečních skvrn.
Zvýšení globálních teplot od konce 19. století právě odráží konec malé doby ledové. Globální teplotní trendy od té doby nesledují trendy vzestupu CO2, ale oceánské teplotní cykly Pacifické dekadické oscilace (PDO) a Atlantické multidekadické oscilace (AMO). Každých 20 až 30 let se mnohem chladnější voda u dna oceánů cyklicky dostává nahoru, kde má mírný ochlazující účinek na globální teploty, dokud Slunce tuto vodu neohřeje. Tato ohřátá voda pak přispívá k mírnému oteplení globálních teplot až do dalšího cyklu churningu.
Tyto oceánské teplotní cykly a pokračující oživení po malé době ledové jsou především důvodem, proč globální teploty rostly od roku 1915 do roku 1945, kdy byly emise CO2 mnohem nižší než v posledních letech. Změna na chladný oceánský teplotní cyklus, především PDO, je hlavním důvodem, proč globální teploty od roku 1945 do konce 70. let 20. století klesaly, a to navzdory prudkému nárůstu emisí CO2 v této době v důsledku poválečné industrializace šířící se po celém světě.
Dvaceti až třicetileté oceánské teplotní cykly se od konce 70. do konce 90. let 20. století opět změnily na teplé, což je hlavní důvod, proč se globální teploty v tomto období oteplily. Toto oteplování však skončilo před 15 lety a od té doby se globální teploty přestaly zvyšovat, ne-li se dokonce ochladily, přestože globální emise CO2 v tomto období prudce vzrostly. Jak v březnu uvedl časopis The Economist, „svět v letech 2000-2010 přidal do atmosféry zhruba 100 miliard tun uhlíku. To je asi čtvrtina veškerého CO2, který tam lidstvo vložilo od roku 1750.“ Přesto během této doby nedošlo k žádnému oteplení. Je to proto, že skleníkový efekt CO2 je slabý a okrajový ve srovnání s přirozenými příčinami změn globální teploty.
Zpočátku bylo současné zastavení globálního oteplování způsobeno tím, že oceánské cykly se vrátily k chladným. Během tohoto období se však vyvinulo něco mnohem zlověstnějšího. Sluneční skvrny probíhají v 11letých krátkodobých cyklech, přičemž delší cyklické trendy trvají 90 a dokonce 200 let. Počet slunečních skvrn se v posledním 11letém cyklu výrazně snížil poté, co se v předchozích 20 letech vyrovnal. V současném cyklu se však aktivita slunečních skvrn propadla. Ve zprávě NASA Science News z 8. ledna 2013 se uvádí,
„Slunce by skutečně mohlo být právě teď na prahu mini-Maunderovy události. Probíhající 24. sluneční cyklus je nejslabší za posledních více než 50 let. Navíc existují (sporné) důkazy o dlouhodobém trendu oslabování intenzity magnetického pole slunečních skvrn. Matt Penn a William Livingston z Národní sluneční observatoře předpovídají, že v době příchodu 25. slunečního cyklu bude magnetické pole na Slunci tak slabé, že se bude tvořit jen málo slunečních skvrn, pokud vůbec nějaké. Nezávislé směry výzkumu zahrnující helioseismologii a povrchová polární pole jejich závěr spíše podporují.“
To je o to významnější, že klimatickou vědu NASA už léta ovládá hysterik globálního oteplování James Hansen, který nedávno oznámil odchod do důchodu.
Tytéž obavy se však stále více ozývají po celém světě. Hlas Ruska 22. dubna 2013 uvedl,
„Globální oteplování, které bylo v posledních letech předmětem tolika diskusí, může ustoupit globálnímu ochlazování. Podle vědců z Pulkovské observatoře v Petrohradě slábne sluneční aktivita, takže začne klesat i průměrná roční teplota. Vědci z Británie a USA se k tomu připojují s tím, že předpovědi globálního ochlazení nejsou zdaleka neopodstatněné.“
Tato zpráva cituje Jurije Nagovicyna z Pulkovské observatoře: „Sluneční aktivita zjevně klesá. Jedenáctiletý cyklus nepřináší výrazné změny klimatu – pouze 1-2 %. Vliv 200letého cyklu je větší – až 50 %. V tomto ohledu nás může čekat ochlazení trvající 200-250 let.“ Jinými slovy, další malá doba ledová.
Německý Herald 31. března 2013 uvedl,
„Němečtí meteorologové tvrdí, že začátek roku 2013 je nyní nejchladnější za posledních 208 let – a nyní německá média citovala ruského vědce Dr. Habibulla Abdussamatova z petrohradské Pulkovské astronomické observatoře je důkazem, jak již dříve řekl, že směřujeme k „malé době ledové“. V rozhovoru pro německá média vědec, který svou předpověď poprvé vyslovil v roce 2005, uvedl, že po studiu slunečních skvrn a jejich vztahu ke klimatickým změnám na Zemi jsme nyní na „nevyhnutelném postupu směrem k hlubokému poklesu teploty.“
Věra v globální oteplování se v dříve neochvějné Evropě hroutí v důsledku stále krutějších zim, které nyní začaly pokračovat i na jaře. Christopher Booker v nedělníku The Sunday Telegraph 27. dubna 2013 vysvětlil,
„Tady v Británii, kde jsme měli pátou mrazivou zimu v řadě, teplotní rekordy ve střední Anglii – podle odborné analýzy na americkém vědeckém blogu Watts Up With That – ukazují, že v tomto století průměrné zimní teploty klesly o 1,5 stupně.45C, což je více než dvakrát více než jejich nárůst mezi lety 1850 a 1999 a dvakrát více než celý čistý nárůst globálních teplot zaznamenaný ve 20. století.“
Zpráva z Indie (The Hindu 22. dubna 2013) uvádí: „V březnu v Rusku panovaly nejkrutější mrazy za posledních 50 let, teploty klesly v centrálních částech země na -25° Celsia a na severu na -45°. V Moskvě to byl nejchladnější jarní měsíc za poslední půlstoletí….Meteorologové tvrdí, že jaro má v Rusku celý měsíc zpoždění.“ Zpráva shrnuje,
„Rusko je známé svými kousavými mrazy, ale letos abnormálně ledové počasí zasáhlo také velkou část Evropy, Spojené státy, Čínu a Indii. Rekordní přívaly sněhu na konci března na několik dní zastavily Kyjev, hlavní město Ukrajiny, uzavřely silnice v mnoha částech Velké Británie, pohřbily tisíce ovcí pod šestimetrovými závějemi v Severním Irsku a v Polsku zůstalo více než 1 000 000 domácností bez elektřiny. Britské úřady uvedly, že březen byl druhý nejchladnější v jejich záznamech od roku 1910. Čína zažila nejkrutější zimní počasí za posledních 30 let a Nové Dillí v lednu zaznamenalo nejnižší teplotu za posledních 44 let.“
Booker dodává: „Minulý týden bylo oznámeno, že 3 318 míst v USA zaznamenalo nejnižší teploty pro toto roční období od počátku záznamů. Podobnou rekordní zimu zažila místa ve všech kanadských provinciích. Ruská zima byla tak studená, že v Moskvě napadlo nejvíce sněhu za 134 let pozorování.“
Britský meteorologický úřad, mezinárodní roztleskávací ústředí hysterie globálního oteplování, sice loni v prosinci připustil, že k dalšímu oteplování nedojde nejméně do roku 2017, což by znamenalo 20 let bez globálního oteplování. To odráží neochotné uznání nově se vyvíjejících trendů. Odráží to však také rostoucí rozdíly mezi skutečnými teplotami ve světě a prognózami klimatických modelů, na nichž je založen alarmismus Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (IPCC) ohledně globálního oteplování. Vzhledem k tomu, že tyto modely nebyly nikdy ověřeny, nejsou v tuto chvíli vědeckými poznatky, ale jen vymyšlenými fantaziemi. Proto „za 12 let do roku 2011 bylo 11 z 12 předpovědí příliš vysokých – a… žádná nebyla chladnější než ,“ jak v lednu napsal klimatický zpravodaj BBC Paul Hudson.
Globální oteplování nikdy nemělo být takovým problémem, za jaký ho vydávají lysenkisté, kteří zničili západní vědu. Lidské emise CO2 tvoří pouze 4 až 5 % celkových globálních emisí, počítáme-li i přírodní příčiny. Hodně se mluvilo o tom, že celková koncentrace CO2 v atmosféře přesahuje 400 částic na milion. Ale kdybyste se zeptali té potrhlé zpravodajky NBC, která o tom hystericky informovala, jaká část atmosféry 400 částic na milion je, průhledně by vám to nedokázala říct. Jedno procento atmosféry by bylo 10 000 částic na milion. Atmosférické koncentrace CO2 hluboko v geologické minulosti byly mnohem, mnohem vyšší než dnes, přesto život přežil a nemáme žádné záznamy o katastrofách, které hysterici tvrdili. Možná je to proto, že vliv zvýšené koncentrace CO2 na teplotu logaritmicky klesá. To znamená, že existuje přirozená hranice toho, jak moc může zvýšená koncentrace CO2 účinně ohřát planetu, což by bylo mnohem dříve než jakákoli z údajných klimatických katastrof, které se oteplovací hysterici snažili využít k zastavení kapitalistické prosperity.
Ještě minulý týden nám sloupkař deníku Washington Post Eugene Robinson sděloval, že se pokouší doučovat republikána Lamara Smithe (R-TX), předsedu výboru Sněmovny reprezentantů pro vědu, vesmír a technologie: „Pro pořádek a už poněkolikáté říkám, že neexistuje žádná ‚velká míra nejistoty‘ ohledně toho, zda se planeta otepluje a proč“. Pokud umíte číst a dostali jste se v mém sloupku až sem, víte, proč je Robinsonova ignorance jen dalším zneužitím prvního dodatku Washington Post. Pane Robinsone, dovolte mi, abych vás seznámil s britským meteorologickým úřadem, stálicí „vědy“ o globálním oteplování, jakou je, který již veřejně přiznal, že jsme již ve třech čtvrtinách 20 let bez globálního oteplování!
Booker mohl psát o Robinsonovi, když v závěru svého komentáře pro Sunday Telegraph napsal: „Došlo někdy v historii k takovému všemocnému rozporu mezi pozorovatelnou realitou a bludy politické třídy, která je zcela nepřístupná jakékoliv racionální diskusi?“
Je tu však zásadní problém s teplotními záznamy z tohoto sporného období, kdy se klimatologie nabourala do politologie. Pozemní záznamy, které byly pod kontrolou alarmistů globálního oteplování v britském Met Office a Hadley Centre Climate Research Unit a v Goddardově institutu pro vesmírná studia NASA a Národním úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) v USA, ukazují mnohem větší oteplení v tomto období než neúplatné satelitní záznamy teploty atmosféry. Tyto satelitní záznamy byly dále potvrzeny atmosférickými meteorologickými balóny. Pozemní záznamy však mohou být předmětem manipulace a falšování.