Pákistánský ministr zahraničí Salmán Bašír nedávno poznamenal, že „Pákistán, Indii a další země jižní Asie a více než miliardovou populaci regionu nelze geograficky oddělit“. Tato poznámka představuje odklon od dlouholetých pokusů Pákistánu popřít svou jihoasijskou identitu a místo toho se spojit s muslimským Blízkým východem. Z geografického, jazykového, kulturního a historického hlediska je jižní Asie důležitou součástí pákistánské osobnosti. Přesto se většina pákistánských politiků, intelektuálů a stratégů po desetiletí snažila Pákistán prakticky přemístit do muslimského arabského Blízkého východu. Název Indie je odvozen od řeky Indus, která dnes protéká především Pákistánem. Většina pákistánské historie před rozdělením země je stejná jako historie Indie. Výraz Pákistán je zkratkou podle vzoru místních názvů používaných ve Střední Asii, názvů, které do Indie přinesli vládci středoasijského původu, kteří nakonec splynuli nebo se stali nedílnou součástí Indie. Nejsou arabského původu. Pákistánci nemluví žádným z hlavních jazyků ztotožňovaných s Blízkým východem – arabštinou, perštinou a turečtinou – a také jejich kuchyně a kroje mají větší podobnost s jihoasijským jídlem a oblečením. Z jazykového hlediska se většina pákistánských jazyků používá v jiných částech jihoasijského subkontinentu — paňdžábština, sindhština a urdština (a před oddělením Bangladéše bengálština). Z kulturního hlediska se islám praktikovaný v jižní Asii lišil od rituálů v jiných oblastech muslimského světa — zejména na Blízkém východě. Byl více ovlivněn súfismem a byl tolerantnější. Velmi patrný je také vliv hinduistických zvyků a místní kultury na místní praktikování islámu a na jihoasijské muslimy. Od roku 1947 se však pákistánští politici na úrovni domácí politiky i zahraniční politiky vědomě snaží nově definovat společné dědictví s Indií. Marginalizace pákistánské jihoasijské identity a užší identifikace s muslimskou blízkovýchodní identitou se zdá být součástí širšího strategického rozhodnutí zaměřeného na upevnění jedinečné pákistánské identity. Tento bod jsem blíže popsal ve své knize Explaining Pakistan’s Foreign Policy: Escaping India. Brzy po rozdělení stáli pákistánští představitelé před otázkou, jak definovat pákistánskou národní identitu odlišnou od indické. Jednotlivé pákistánské provincie měly etnické nebo jazykové odlišnosti, které poskytovaly základ pro etnický nebo jazykový nacionalismus, zatímco jejich společná historická zkušenost a dědictví je spojovaly i s Indií. Pokud mělo být rozdělení odůvodněné, musel se Pákistán od Indie lišit, což vyvolalo otázku pákistánské identity. Pákistán měl jen málo vlastních dějin, na které by se mohl odvolávat, jen dějiny indické civilizace (včetně muslimské historie Indie), od níž se odtrhl. Rozdělení britského Rádže na Indii a Pákistán vedlo k oddělení nového pákistánského státu od srdce muslimské říše v jižní Asii, které nyní tvořilo součást „hinduistické“ Indie. Dillí bylo po staletí trvale hlavním městem indické muslimské říše. Dědictví indicko-muslimské kultury se rozvíjelo v královstvích jako Oudh, Hyderabad, Rampur, Bhopal, Murshidabad, Golconda a Bijapur. Území těchto bývalých království se nyní nacházela v Indii, nikoli v Pákistánu. Nové zemi tak na jejím území chybělo jen málo, co by navazovalo na zlaté symboly muslimských jihoasijských tradic. Pákistán se mohl vydat jednou ze dvou cest: buď uznat své indické dějiny a vystavit se neustálé kritice kvůli svému smyslu existence, nebo se pokusit vytvořit historický příběh, který by odpovídal jeho současným ambicím. Pákistánští představitelé se rozhodli pro druhou možnost a hledali přitom epizodické důkazy v relativně nedávné historii indických muslimů. Pákistánská zahraniční politika se odvíjela ve stejném duchu: protože Indii dominují hinduisté, s nimiž mají muslimové jen málo společného, musí se Pákistán sblížit s muslimskými státy na západ od něj. Mnozí pákistánští stratégové zastávají názor, že Pákistán by měl obejít jižní Asii a Jihoasijské sdružení pro regionální spolupráci (SAARC), protože to je pouze zástěrka pro „legitimizaci indické hegemonie“. Ačkoli je Pákistán členem Jihoasijského sdružení pro regionální spolupráci (SAARC) od jeho založení v roce 1985, Pákistán nadále přikládá větší význam svému členství v Organizaci islámské konference (OIC). Někteří pákistánští vědci a novináři tvrdí, že aktivní členství v OIC a nevýrazné přidružení k SAARC popírá legitimitu organizace, v níž má dominantní nebo hlavní roli Indie. Právě v tomto kontextu stojí za pozornost nedávná poznámka nejvyššího pákistánského diplomata Místo toho, abychom ji vnímali jako potvrzení pákistánské jihoasijské identity, musíme analyzovat souvislosti. Pákistánu vadí, že je Indie stavěna „do jiné ligy“ než Pákistán, a Pákistánci nechtějí být „spojováni s problémem Afghánistánu“. Proto, aby se Pákistán vyhnul tomu být součástí „Af-Paku“, je ochoten být považován za jihoasijský stát, zejména pokud to Pákistánu zároveň zajistí jeho nepolapitelnou snahu o paritu s Indií. V jádru však někteří v Pákistánu stále usilují o muslimskou blízkovýchodní identitu, aby se vyhnuli uznání společného dědictví s Indií. Lze se ptát, zda prohlášení ministra zahraničí Bašíra zdůrazňující jihoasijské kořeny Pákistánu neodráží počátek strategického přehodnocování mezi vládnoucími elitami země.