Kdykoli se objevila debata o tom, zda by heterosexuální herci měli mít právo hrát homosexuální postavy (a časem se to změnilo z každého roku na každý týden), přistihl jsem se, že ji většinou odmítám. Jako homosexuální divák toužím po autenticitě v rámci queer příběhů, dávám přednost tomu, aby je alespoň spoluvytvářeli queer tvůrci, a věčně si přeji, aby spektrum sdílených zkušeností bylo rozmanitější a hlavně specifičtější, ale pokud jde o ty, kteří obývají queer postavy, jsem méně úzkostlivý. Nikdy jsem nevěřil, že by sexualita měla omezovat výběr rolí, herectví je herectví a tak dále, a historie ukázala, že se tento fluidnější způsob uvažování a obsazování opakovaně vyplatil.

Při větší rigiditě bychom nikdy neviděli Toma Cullena propadnout hluboké touze a poté lásce v intimní romanci Andrewa Haigha Víkend nebo srdceryvnou souhru Trevante Rhodese s Andre Hollandem v posledním dějství oscarového snímku Barryho Jenkinse Moonlight či nedávno intenzivní chemii Noémie Merlant s queer kolegyní Adèle Haenel ve filmu Portrét hořící dámy. Na druhou stranu, kdybychom měli být přísní, pak by nám byla odepřena možnost vidět Jonathana Groffa přesvědčivě vést dvě sezóny seriálu Mindhunter nebo Neila Patricka Harrise proměnit Rosamund Pike v uvěřitelně děsivého stalkera ve filmu Gone Girl. Ale minulý týden se během 131 mučivých minut začalo něco měnit, hlavu mi zaplavila Noomi Rapace v Prometheovi, která v nekonečné smyčce zběsile křičela: „Tak jsme se spletli.“

Sledoval jsem, nebo přesněji řečeno snášel, Ples, kalamitní netflixovskou adaptaci sladkobolného, byť poněkud zapomenutelně ozvučeného broadwayského muzikálu Ryana Murphyho z roku 2018. Je to příběh kvarteta sebestředných divadelních herců, kteří se sjedou do malého městečka v Indianě v naději, že si zlepší image na veřejnosti tím, že se pokusí donutit homofobní školský systém, aby umožnil studentce zúčastnit se plesu s její přítelkyní. Je to šikovný nápad (volně založený na skutečném příběhu), zralý na šibalské satirické rýpnutí do prázdnoty gesta celebrity a na jevišti to byla svižná, dobře zahraná podívaná. Na plátně je to, co mělo být svižným, srdceryvným vánočním lákadlem pro davy, místo toho spíše ubíjející, hvězdami nacpaný propadák téměř ve všech myslitelných ohledech (křiklavě nasvícené, nesouvisle sestříhané, nekompetentně natočené), extravagantně zabalená hrouda uhlí, kterou na svátky hodili na Netflix. Ale mezi těmi troskami je jeden obzvlášť hrozivý přešlap, kvůli kterému se najednou všechny ostatní problémy filmu zdají být zanedbatelné, jako když vás méně trápí nedochvilnost vašeho prvního rande poté, co zjistíte, že je to plodný sériový vrah.

Zatímco Meryl Streepová, Nicole Kidmanová, Kerry Washingtonová a Keegan Michael-Key z toho vycházejí většinou bez úhony (Streepová podle očekávání odvádí nejtěžší práci), je to tak nějak jediný držitel filmové ceny Tony, kdo se potýká s problémy: herec, který se stal moderátorem talkshow, James Corden. Na jevišti ztělesnil roli křiklavě homosexuální broadwayské hvězdy větší než život křiklavě homosexuální broadwayská hvězda Brooks Ashmanskas, podle něhož byla postava údajně napsána. Pro filmovou verzi by si člověk představoval možná Nathana Lanea, vzhledem nejen k jeho zkušenostem a postavě, ale i věku bližšímu Streepové, která hraje jeho partnera ve zločinu (i heterosexuální herec jako Stanley Tucci by mohl dodat). Murphy, otevřeně homosexuální scénárista, režisér a producent, který soustavně poskytuje příležitosti LGBT hercům (od Chrise Colfera v Glee přes průkopnicky rozmanité obsazení filmu Pose až po nedávnou aktualizaci filmu Kluci v kapele, kde hráli výhradně homosexuálové), se však rozhodl najmout Cordena, heterosexuálního herce, který se ve filmu ještě pořádně neosvědčil (byl tak nějak nejtrapnějším prvkem loňských Koček, filmu složeného výhradně z trapných prvků).

Sexualitu stranou, Cordenův agresivně bezcharakterní výkon by byl sám o sobě považován za katastrofu, ale právě jeho regresivní a neohrabané pokusy o snahu zakempit ho posouvají do něčeho mnohem ohavnějšího. Když se kritici poprvé dostali k filmu, byla to nevýrazná nota, kterou nikdo nemohl ignorovat. „Urážlivě špatně obsazený“ řekl Samuel Spencer z Newsweeku, Tim Robey z Telegraphu napsal, že se kvůli němu „stydí“ za to, že je gay, zatímco Richard Lawson z Vanity Fair ho nejdramatičtěji a zároveň nejvýstižněji označil za „jeden z nejhorších hereckých výkonů 21. století“.

Přestože je před námi stále ještě několik velmi strmých kopců, pomalu jsme se dopotáceli k lepšímu místu pro zastoupení LGBT komunity, o něco širšímu spektru postav a zkušeností, které dostaly prostor na velké i malé obrazovce. Není úplně fér zapnout něco tak pěnivého, jako je Ples, a očekávat tuto novou úroveň nuancí, ale v rámci projektu, který je tak hrdý na svou politiku (s připojenou marketingovou kampaní směšně vznešeného typu „tohle je film, který právě teď potřebujeme“), by se nemělo vyčítat, že člověk očekával něco méně hluchého. Corden bezmyšlenkovitě se probíjející filmem, mlaskající a často šišlající pro hrůzný efekt připomíná přesně ten druh karikatury, o kterém jsme doufali, že je zavřený a pohřbený v minulosti. Jako by se sám ohlédl zpět, ale ještě dál, zpět na hřiště, kdy si heterosexuální šikanisté dobírali homosexuálního kluka předváděním nadsazených imitací, a v důsledku toho je z jeho výkonu cítit jakási podlost, jako by se vysmíval tomu, co si představuji, že bude tvořit velké procento diváků Plesu.

Ačkoli plně pochybuji, že to byl záměr, v jeho práci je tak málo myšlenky nebo dokonce řemesla, že si nejsem jistý, zda v tom vůbec nějaký záměr byl. Ale i když je tu Corden neomluvitelně špatný, větší vina by měla ležet u nohou Murphyho nejen za to, že se rozhodl ho vůbec obsadit, ale i za to, že mu pak dovolil se tak groteskně gayfaceovat. Ví to lépe a ukázal, že mu záleží na podpoře queer reprezentace a příběhů, což se projevilo ve výše zmíněném Pose nebo v citlivé adaptaci knihy Larryho Kramera The Normal Heart od HBO, a je matoucí, že když dostal od Netflixu větší plátno, rozhodl se vrátit do doby, než v této branži vůbec začal působit. Je ironické, že u filmu, který je celý o důležitosti připomínání a zvěstování LGBT hlasů nad plytkostí celebrit, se Murphy dopouští stejného hříchu jako broadwayské figuríny, které má zesměšňovat (lesbický pár, který má být středobodem příběhu, se sotva podívá dovnitř).

Stále věřím, že heterosexuální herci mají schopnost hrát gaye, ale k tomu by měla proběhnout nejen základní vnitřní konverzace (Hodím se na to? Dokážu to zahrát dobře? Zvládl by to lépe homosexuální herec, nebo v tomto případě snad téměř kdokoli jiný?“), ale také přinejmenším nejasný náznak spojení s komunitou mimo vlastní (Cordenova představa o homosexualitě nemá kořeny v realitě, ale v sitcomech ze 70. let). Ohlasy, kterým Corden čelil a bude čelit, by měly být varováním pro mnohé, kteří tyto věci nepromysleli dostatečně včas a pečlivě, a varováním, že na ty, kteří tak neučiní, čekají spíše rajčata než růže…

• Ples se nyní promítá ve vybraných kinech a 11. prosince bude uveden na Netflixu

• Tento článek byl změněn 9. prosince 2020. V dřívější verzi bylo nesprávně uvedeno, že Aubrey Plaza je heterosexuální, ačkoli je bisexuální. To bylo opraveno.

• Sdílet na Facebooku
• Sdílet na Twitteru
• Sdílet e-mailem
• Sdílet na LinkedIn
• Sdílet na Pinterestu
• Sdílet na WhatsApp
• Sdílet na Messengeru

.