V nedávné epizodě pořadu Man Up hovořil Aymann Ismail se studentem vysoké školy jménem Sammy, který nedávno prožil intenzivní zážitek: Poprvé po deseti letech se náhle rozplakal. Sammy řekl, že chce tento okamžik zopakovat a najít způsob, jak své pocity lokalizovat častěji, ale není si jistý jak. Aymann proto do pořadu přivádí terapeuta Aviho Kleina, aby si se Sammym promluvil. Všichni tři si povídali o tom, proč se tolik mužů vůbec brání nutkání plakat a co by bylo potřeba udělat, aby se tohoto instinktu zbavili. Níže najdete malý výňatek z jejich rozhovoru, lehce upravený pro přehlednost.

Aymann Ismail: Co jste si všiml, že se děje v těle člověka, když si začne dovolit plakat?

Avi Klein: Tolik smutku je nakonec spojeno se ztrátou. Očekáváme, že se věci budou dál vyvíjet jedním směrem, a pak se to změní, a to může být tak zničující, ať už jde o ztrátu člověka, nebo o ztrátu očekávaného výsledku. Myslím, že každý má takový strach typu: „Když budu brečet, tak se prostě zhroutím.“ Ale to se nestane. Nesesypeš se. Cítíte se pak víc při zemi. Cítíte se lépe.

Sammy: Myslím, že to kontrastuje s představou, kterou máme o pláči, že? Představa pláče je do značné míry taková, že jsme ztratili zdání kontroly, ale myslíte si, že je to z dlouhodobého hlediska užitečné při vytváření kontroly, tak nějak? Protože to byla jedna z věcí, která mě tak trochu nadchla, je možnost mít větší kontrolu v dlouhodobém horizontu.

Klein: Ano, myslím, že jsou tu dvě věci. Myslím, že všechny emoce mají tak nějak tvar vlny, že? A hřebenují a hroutí se, a tak je tu ten velký okamžik, kdy brečíte, kdy se opravdu cítíte mimo kontrolu, kdy musíte být tak trochu zranitelní a nevíte, co se stane. Jste prostě ve svých pocitech. Ale pak to skončí. Nikdo nikdy neplakal věčně, že? Přestaneme plakat a v tu chvíli se začnete cítit více pod kontrolou a uzemněni.

Pak je tu ještě jeden způsob, a to ten, že čím víc dovolíte svým emocím, aby ve vás existovaly, a nepotlačujete je a neodstrkujete je, tím jste šikovnější člověk, víte, co tím myslím? To se netýká tolik pláče, ale myslím, že více mužů bojuje s nekontrolovatelným hněvem, a to proto, že svým způsobem nechtějí být naštvaní a drží to v sobě, dokud to nevybuchne. Pokud vám nevadí být naštvaný, máte mnohem více možností, jak se s tím vypořádat, ale pokud vám to nevadí, máte velmi omezené možnosti.

Ismail: Ano, s tím se ztotožňuji.

Sammy: Opravdu to stojí za to, abych se pronásledoval, abych se opravdu jako snažil rozbrečet? Myslíš, že si příliš romantizuju to, co to emocionálně způsobí, nebo je to podle tebe opravdu něco, co je nezbytné k plnohodnotnému lidskému prožitku?

Klein: Myslím, že je docela těžké se uvolnit, když od sebe něco vyžadujete, a myslím, že chcete-li opravdu plakat, možná přeformulujte svůj cíl z pláče na prosté prožívání svých pocitů a větší propojení se svým tělem. Myslím, že to je takový hodnotný cíl. Potřebujeme muže, kteří umí cítit své pocity. Tam by nemělo být měřítkem úspěchu to, jestli brečíte, nebo ne, ne? Vždyť je to jen biologická funkce.

Sammy: Nebo něco jako indikátor, že?

Klein: Je to indikátor, ale existují i jiné indikátory. Chci říct, že když se cítím smutný, dochází k takovému tichému propadání – jakoby se mi propadal žaludek. Je to, jako bych uvnitř viděl modrou barvu.

Sammy: Opravdu?

Klein: Myslím, že když si dovolíte napojit se na své smysly a přemýšlet: „Co prožívám uvnitř? Co vidím ve svých představách? Co mi říká moje tělo? Co mi říkají mé svaly?“, bude to pro vás skutečnější, a to je vše, co od sebe potřebujete očekávat. Další věc, kterou bych řekl, a která je pro muže těžká, je, že pláč je v podstatě sociální zkušenost. Je to součást jeho evolučního účelu. Pláčem dáváme ostatním najevo, že potřebujeme pomoc, což je pro muže velmi těžké. Často si myslím, že bychom nejraději plakali sami.

Aymann: To je dobrá poznámka.

Sammy: Přesně to jsem si myslel. Největší strach, když jsem si řekl, že přestanu plakat, nebyl z toho, že budu plakat. Byl to strach z toho, že mě lidé uvidí plakat.

Klein: Jo. To je velká obava. Právě jsme narazili na tak důležitou věc, která je jako to, že část toho, co ti říká, abys to v sobě udržela, je: „Uvidí mě lidi brečet?“. A podívej, já tě chápu. Pořád je to potenciálně trapné, i když ti to nevadí, ale co když jsi s bezpečnou osobou? Myslím, že právě proto spousta lidí pláče na terapii, ale můžeme plakat i se svými přáteli a partnery, a myslím, že si musíte dát prostor. Vrátila bych se například k vaší zkušenosti kolem osoby, která zemřela, protože to zní tak důležitě a je to něco, co si slzy zaslouží. Mluvte o tom. Znělo to, jako bys možná navštěvovala někoho na koleji, třeba terapeuta nebo poradce nebo něco takového?

Sammy: Aha.

Klein: Chci říct, prostě si o tom promluvit a opravdu si dát příležitost se k tomu vrátit. Musíš to udělat niterně, víš, co tím myslím? Tak nějak bych si dovolil vidět toho člověka, kterého jste ztratili, ve své mysli, opravdu si ho pustit do těla, do svého prožívání, a opravdu bych se snažil napojit na to, co mu chcete říct o tom, jak se cítíte. Myslím, že pokud strávíte nějaký čas tímto cvičením, určitě pocítíte smutek, a to zní jako to, co chcete cítit.

Chcete-li si poslechnout celou epizodu, přihlaste se k odběru Man Up na Apple Podcasts, Stitcher, Spotify nebo kdekoli jinde, kde získáváte podcasty. Hledejte epizodu „Muž se znovu učí plakat“.