V: Přiznávám, že jsem již mnoho let nebyl u zpovědi a nejsem si jistý, zda vím, jak správně tuto svátost využít. Mohl byste prosím zopakovat, jak by měl člověk chodit ke zpovědi?“

Člověk by měl vždy začít dobrým zpytováním svědomí. Potřebujeme se držet svého života podle vzoru života, který nám Bůh zjevil, abychom žili. Například si uděláme čas na to, abychom se zamysleli nad Desaterem, blahoslavenstvími, církevními přikázáními a ctnostmi, jako jsou rozvážnost, statečnost, mírnost a spravedlnost.

Zpytování svědomí je jako krok zpět a pohled na obraz vlastního života ve srovnání s předlohou života, kterou zjevil Bůh. Vzpomeňte si, jak jsme v dětství obkreslovali obrázky. Obkreslování nám pomáhalo naučit se kreslit. Vzali jsme si kousek obyčejného papíru, podrželi ho nad původním obrázkem a pak ho přiložili k oknu. Světlo nám umožnilo obkreslit původní obrázek na čistý list papíru. Občas jsme se museli zastavit a poodstoupit, abychom zjistili, zda nám papír nesklouzl a není v nesouladu s originálem nebo zda jsme se neodchýlili od čar.

Podobným způsobem, když žijeme své životy, obkreslujeme je v souladu s Božím vzorem života. Při zpytování svědomí ustupujeme zpět a poctivě posuzujeme, nakolik jsme zapadli do Božího vzoru a zůstali v jeho mezích. Při této příležitosti se zamýšlíme nad pokrokem, kterého jsme od poslední zpovědi dosáhli při řešení slabostí, chyb, pokušení a minulých hříchů. Doufejme, že vidíme zlepšení svého duchovního stavu.

Když jsme však vybočili z řady nebo překročili hranice Božího předlohy, zhřešili jsme. Musíme rozlišovat všední hříchy – lehčí hříchy, které oslabují náš vztah s Pánem – od smrtelných hříchů – těch, které přerušují náš vztah s Pánem a „zabíjejí“ přítomnost posvěcující milosti v naší duši. Zde si připomeňme Ježíšova slova: „Každý, kdo praktikuje zlo, nenávidí světlo; nepřibližuje se k němu ze strachu, že jeho skutky budou odhaleny. Kdo však jedná v pravdě, přichází na světlo, aby bylo jasné, že jeho skutky se dějí v Bohu.“ (J 3,20-21)

Při tomto zpytování svědomí máme lítost nad svými hříchy. I když litujeme hříchů, protože se skutečně bojíme pekelného ohně, ztráty nebe a spravedlivých Božích trestů, nejvíce litujeme proto, že naše hříchy urážejí Boha, kterého bychom měli nade všechno milovat. Láska k Bohu nás pohání k lítosti nad hříchem a ke snaze o smíření.

Všichni velcí světci pravidelně zpytovali svědomí a často využívali svátost pokání. (Dokonce i náš Svatý otec, papež Jan Pavel II. se každý týden zpovídal ze svých hříchů, stejně jako Matka Tereza.) Člověk se musí ptát: „Proč? Jakých hříchů se tito světci mohli dopustit?“. Milovali Pána natolik, že je i sebemenší opomenutí nebo provinění pohnulo ke zpovědi. Nechtějí, aby je i ten nejmenší hřích oddělil od Boží lásky. Z lásky k Bohu i my litujeme svých hříchů.

Zármutek nad hříchem nás pohání k tomu, abychom měli pevný úmysl znovu nehřešit. Pravděpodobně znovu zhřešíme, ale snažíme se to nedělat. Nemáme v plánu odejít ze zpovědnice a znovu se dopustit stejných hříchů.

Poté své hříchy vyznáváme. Když vstupujeme do zpovědnice, máme ve většině kostelů možnost zůstat v anonymitě nebo stát tváří v tvář knězi. Ať už si člověk zvolí jakoukoli možnost, vždy mějte na paměti, že vše, co je během zpovědi řečeno, drží kněz v tajnosti.

Pamatujte také, že se knězi zpovídáme ze tří důvodů: Za prvé, kněz má na základě svého svěcení autoritu apoštolů. V noci vzkříšení Ježíš řekl: „Přijměte Ducha svatého. Odpouštíte-li lidem hříchy, jsou jim odpuštěny, držíte-li je svázané, jsou drženy svázané“ (J 20,22-23). Kněz je služebníkem svátosti, který jedná v osobě Krista.

Za druhé je duchovním otcem. Stejně jako chodíme k lékaři pro uzdravení, když jsme tělesně nemocní, chodíme ke knězi, když je naše duše nemocná a potřebuje uzdravení.

Zatřetí kněz zastupuje církev a lidi, proti kterým jsme zhřešili. V počátcích církve lidé na začátku mše veřejně vyznávali hříchy a dostávali rozhřešení. K naší velké úlevě máme již po staletí možnost soukromé zpovědi.

Pokračujeme tím, že uděláme znamení kříže a řekneme: „Požehnej mi, otče, neboť jsem zhřešil.“

Kněz nás zpovídá z hříchů. Lze také jednoduše začít: „Ve jménu Otce….“. Poté bychom měli uvést, kdy jsme se naposledy zpovídali: „Od mé poslední zpovědi uplynulo (tolik a tolik času).“

Poté vyznáváme své hříchy. Musíme být konkrétní. Někdy lidé říkají: „Porušil jsem šesté přikázání,“ což zahrnuje vše od chlípné myšlenky až po znásilnění a cizoložství. Nemusíme uvádět celý příběh, stačí základní informace, aby nám kněz mohl pomoci. Musíme uvést nějakou kvantifikaci – zmeškat mši jednou je něco jiného než několikrát, což je něco jiného než pořád. Když skončíme s vyznáním svých hříchů, prohlásíme: „Je mi líto těchto a všech mých hříchů“. S touto informací nám kněz může poradit. Přidělí nám také pokání k uzdravení zranění způsobeného hříchem a k posílení naší duše proti budoucím pokušením. Poté nás požádá, abychom se pomodlili úkon kajícnosti, což je zpravidla tradiční modlitba: „Bože můj, z celého srdce lituji, že jsem tě urazil. Nenávidím všechny své hříchy kvůli Tvým spravedlivým trestům, ale především proto, že urážejí Tebe, můj Bože, který jsi celý dobrý a zasloužíš si veškerou mou lásku. Pevně se rozhoduji s pomocí Tvé milosti již nehřešit a vyhýbat se blízkým příležitostem k hříchu. Amen.“

Nakonec kněz udělí rozhřešení. Rozjímej nad krásnými slovy: „Bůh, Otec milosrdenství, skrze smrt a vzkříšení svého Syna smířil svět se sebou a poslal mezi nás Ducha svatého na odpuštění hříchů; skrze službu církve ať ti Bůh dá odpuštění a pokoj, a já tě rozhřešuji od tvých hříchů ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Tato formule zdůrazňuje našeho milosrdného nebeského Otce, spásné tajemství umučení, smrti a zmrtvýchvstání našeho Pána a uzdravující službu Ducha svatého skrze církev.

Kněz nás pak propouští slovy: „Vzdejte díky Pánu, neboť je dobrý,“ na což odpovídáme: „Jeho milosrdenství trvá navěky“. (Mnozí kněží mohou říci jen: „Ať vám Bůh žehná.“) Pak odcházíme ze zpovědnice, abychom vykonali určené pokání.

Svátost pokání je krásná svátost, skrze kterou jsme smířeni s Bohem, sami se sebou i se svými bližními. Připomeňme si slova svatého Pavla: „Bůh je bohatý na milosrdenství; pro svou velkou lásku k nám nás oživil s Kristem, když jsme byli mrtví v hříchu.“ (Ef 2,4)

Poznámka redakce: Tento článek původně vyšel v Arlington Catholic Herald a je zde přetištěn s laskavým svolením.