V našem každodenním životě je jednou z nejčastěji kladených otázek, se kterou se setkáváme, „Jaký je život“ nebo přesněji „Jak se ti daří?“. A naše odpovědi jsou ‚daří se dobře‘, ‚jako obvykle‘, ‚jde to dobře‘, bla bla atd.

Nejsem jiný, se stejnou otázkou se setkávám stejně často jako ostatní. A odpovědi jsou stejně podobné jako u ostatních.

Ale stačí trocha introspekce a všechny tyto odpovědi neprojdou testem. Ve skutečnosti plýtvám další. Když tu teď sedím, docela dobře vím, že kdybych se postavil před otázku „Jaký byl život“ jako před poslední, než odejde na věčnost; odpověď by zněla „další promarněný“. Protože způsob, jakým se pohybuje, je tak předvídatelný. Tak běžné znát skutečnou odpověď. Sakra, stále jen proto, abychom zalichotili sami sobě nebo možná lidem kolem nás, se každý den tváříme jako šťastní, dokud se to všechno nepromění v popel.

Jsou lidé, kteří přijedou s velkým přivítáním a najdou vše na svém místě, aby mohli začít. Pak jsou ti, kterým se této výsady nedostane, jakkoli si svůj život plánují a kladou si vysoké cíle. Ale pro většinu z nás, mas, má „Život“, jakmile do něj spadneme, svůj vlastní plán. V jeho průběhu se stále snažíme, aby to bylo naopak, nicméně končí to stejně průměrným výsledkem. A věřte mi, že to je pravda o našem životě. V tomto epickém divadle hrajeme svou roli statistů a mizíme v čase beze stopy a málokdo si toho všimne. Jak takovému trápení říkáte, není to promarnění příležitosti?“

Škola, vysoká škola, práce, dům, auto, manželka/manžel, děti, volný čas, zábava, to všechno je to, k čemu slouží život. Jsem si jistý, že většina z nás se řídí stejným schématem, stejnou letitou rutinou. Ale kde je motiv? Kde je cíl? Ptáme se někdy ve vší té složitosti sami sebe, proč jsem tady? A co vlastně dělám? Má to smysl?“

Hádám, že odpověď je málokdy! Protože jsme zaneprázdněni padáním do pastí; někdy vědomě, jindy nevědomě. A než si to uvědomíme, je po všem. Další končí a odpovědí na otázku „Jaký byl život“ zůstává další promarněný.“

Dnes si vzpomínám, jak jsme v roce 2010 po svatbě jeli s manželkou navštívit jednoho příbuzného. A po setkání, než jsme se s nimi rozloučili, mi manželka řekla: ‚Strýčku, pozveme tě k nám, až to trochu zařídíme‘. Na to se strýc usmál a řekl: Pochybuji, že pozvání dostanu! Moje žena se zatvářila zmateně. Pokračoval: „Trvá to celý život, než se zabydlíš, a pak, když si myslíš, že už můžeš jít, dostaneš pozvánku!“. A tak pravdivá slova, je to už sedm let, stále ještě něco zařizujeme.

Usídlení je v životě velmi těžká práce. Opravdu to trvá celý život. Takže si myslím, že místo běhání za usazením bychom se měli snažit hledat smysl. Měli bychom si v životě přidělit nějaký motiv. Místo hnízdění bychom se měli osvobodit a stát se objeviteli. Měli bychom si přidělit nějaký cíl, abychom to vrátili společnosti, planetě, která nás tak dlouho sklízí. Zkrátka, místo toho, abychom byli jako obvykle, zkuste ve svém životě něco změnit. Co možná nejpozitivnějším způsobem. Tím, že budete dárcem, objevitelem. Alespoň na konci hádám, že odpověď na otázku „Jaký byl život“ by tímto způsobem byla trochu jiná než obvykle.

Zdravíčko!