Částí mé práce učitelky jógy a výzkumnice je vedení lekcí v různých právnických firmách, společnostech a školách v New Yorku. Nedávno se na konci krátkého cvičení jógy ve firemním prostředí jeden pán hlasitě rozesmál, když jsme dali ruce k sobě a uklonili se.

„Namaste?“ zeptal se. „To myslíte vážně? Myslel jsem, že je to záležitost brooklynského jógového studia.“

Ten muž byl shodou okolností běloch, a i když jsem poznal, že jeho záměrem nebylo mě urazit, stalo se. Stejně jako jsem to jako indický Američan udělal nesčetněkrát, obešel jsem ublíženého, abych mu odpověděl na jeho otázku. „Kdepak, nejde o brooklynskou jógu,“ řekla jsem. „Je indická.“

Jeho odpověď mě vykuchala: „Jóga je indická?“

Tento mužův výrok nebyl nabitý tím, že by byl blbec nebo se snažil být hrubý, ale tím, že aniž by si to uvědomoval, odhaloval, jak se jóga v této zemi často prodává – a přivlastňuje si ji přitom.

Stejně jako moje, i kořeny jógy leží v Indii.

Jóga je podle odhadů stará nejméně 2 500 let a pochází z civilizace v údolí Indu. Když si však jógu zadáte do Googlu, prohlédnete si obálky časopisů o józe nebo projdete hashtagy související s jógou, často tam žádného Inda neuvidíte. Většinou uvidíte bílé, pružné ženy, které cvičí pozice – čím fyzicky náročnější, tím lepší – v drahých strečových kalhotách na plážích nebo v elegantních cvičebních studiích.

Když jsem vyrůstala na Floridě jako první generace indických Američanů, byla jsem vychovávána ke cvičení jógy, ale nikdy jsem se u toho nemusela potit, ani jsem k tomu neměla speciální oblečení nebo vybavení. Moje rodina se jógu učila přednáškami a cvičením, ale většinou byla zakomponovaná – vlastně skrytá – ve všem, co jsme dělali. To proto, že pravá jóga není jen cvičení. Jóga, což v sanskrtu znamená „sjednocení“, má mnoho podob. Klasicky se však jedná o starobylou indickou filozofii, která zastává osmičlenný přístup k vědomému životu.

Když jsem byl mladý, bylo mé cvičení jógy zdrojem posměchu. Jednou moji rodiče uspořádali v našem domě přednášku o józe, na kterou přišly indické ženy v sárí se svými manžely a dětmi po chodníku až k nám domů. Otevřenými okny se ozývalo zpívání „om“. Kluci z mého bloku se mi po zbytek týdne neúnavně posmívali. Děti si mě také dobíraly kvůli indickému přízvuku mých rodičů, mému jménu, indickému oblečení, barvě mé pleti, kurkumě v jídle a „tečce“ (bindi) na našem čele.

Styděl jsem se mluvit s rodiči na veřejnosti jinak než anglicky. Začal jsem svou kulturu a filozofie v ní obsažené považovat za podřadné. Abych zapadl do hlavního proudu americké kultury, schovával jsem si cestou do chrámu do tašky tričko a džíny, abych se mohl hned převléknout.

O mnoho let později, v rané dospělosti, jsem si osvojil pravidelné cvičení jógy jako způsob, jak zvládat svou úzkost a stav bytí. Nejenže změnila mé duševní a zdravotní návyky, ale také jsem se díky ní cítil hrdý na to, že jsem Ind. A nyní filozofii jógy – součást mé kultury!“ – oceňovalo tolik lidí ve Spojených státech. Zvuk „om“ na konci hodiny mě dohnal k slzám. Tak dlouho jsem se o tento hluboký aspekt svého dědictví připravovala. Návrat k józe mě přivedl zpět k části mého já, která byla dlouho zanedbávána.

V průběhu let jsem si oblíbila a vážím si svých učitelů a přátel, kteří cvičí jógu, z nichž mnozí nejsou Indiáni a mnozí ano. Mám radost, že lidé nacházejí uzdravení a duchovní svobodu v něčem, co pochází z mých kulturních kořenů. Stále však cítím nelibost nad tím, že jsem se za svou kulturu, včetně cvičení jógy, musela stydět a nyní je často vnímána jako okouzlující, módní a často byla odtržena od svého skutečného významu.

Kulturní apropriace bohužel udělala mnoho pro to, aby zastřela skutečný původ jógy.

Ačkoli to ve Spojených státech často vypadá jako nedávný trend, jóga byla do této země ve skutečnosti zavedena ve 20. letech 20. století, kdy Paramahansa Jógananda přinesl tuto praxi do Států jako cestu k seberealizaci pro všechny. Bohužel kvůli kulturnímu přivlastňování, zejména v posledním desetiletí, mi západní kultura „jógy“ často připadá vylučující, a jsem si jistý, že i mnoha dlouholetým cvičencům všech ras.

Joga, praxe založená z velké části na sebeuvědomění, sebelásce a osvobození od materiálních nástrah, je nyní většinou zobrazována se stylovým sportovním oblečením a točena směrem k bílé populaci jako duchovně a fyzicky elitní aktivita. Netvrdím, že jóga je jen pro indiány, není pro bílé ženy nebo že by nikdy neměla být cvičením. Jóga je pro všechny, bez ohledu na to, jak vypadáte. Ale jóga je také mnohem víc než jen módní fyzická praxe. Přesto velká část marketingu kolem jógy tyto složky nespravedlivě upřednostňuje a oslavuje do té míry, že je celá praxe často špatně chápána.

Kulturní přivlastňování je, když se půjčování a sdílení mezi kulturami stává vykořisťováním. Je to vybírání toho, co v kulturní praxi vypadá cool, aniž bychom se poučili a uznali její složitou historii. Kulturní přivlastňování v józe se děje na mnoha úrovních, od sdělení, která dostáváme od mnoha významných značek a médií, až po sanskrtské mantry natištěné na tričkách.

Mnohé formy kulturního přivlastňování v józe jsou rafinované; zahrnují vědomé oslavování kulturní praxe, ale racionalizují ji jako neškodnou a zábavnou. Jedna moje kamarádka mi nedávno vyprávěla o zážitku z jógového studia, kde učitel na konci hodiny házel na studenty třpytky, aby připomínaly akšathu, náboženské požehnání barevnou rýží v hinduismu. Ačkoli jóga a hinduismus mohou mít některé společné prvky, není to jedno a totéž. Mohlo by se to zdát neškodné, ale bylo by to jako nabízet chipsy a hroznovou limonádu, jako by to byl požehnaný chléb a víno, což je jiskřivě jasné ve své neuctivosti a irelevantnosti.

Jsou mnozí, kteří tvrdí, že kulturní apropriace je nesmyslné skuhrání nebílých lidí. Tato tvrzení odmítají uznat, že mnohé nebělošské kultury jsou stále rozvrácené nebo se opravují a čelí přetrvávajícím předsudkům i v současnosti. Odmítání kulturního přivlastňování jako problému také odmítá, že mnoho komunit, často nebělošských, bylo historicky utlačováno, kolonizováno a jejich kultury byly vypleněny za účelem zisku.

Možná nejškodlivější je, jak si jógovou ásanu – fyzické držení těla v józe – v celé její šíři přivlastnil fitness průmysl a mainstreamová média.

Podle jógových súter (klasických textů) je jógová ásana pouze jedním z osmi údů jógy. Bohužel je nyní glorifikována do té míry, že si přivlastnila samotnou definici jógy. Jóga, kterou jsem znal ze své indické výchovy – duchovní filozofie zakotvená v každodenních zkušenostech – už není považována za jógu. Cvičení ostatních údů jógy – jako je očista těla, mysli a řeči, ovládání lidských pudů, cvičení dýchání pro ovládání životní síly uvnitř, podpora kolektivního lidstva a mentální cvičení prostřednictvím meditace – jsou v mnoha formách moderní praxe často odsouvána stranou nebo zapomenuta.

Jedním z důvodů tohoto posunu je, že obvykle když lidé přijdou na hodinu jógy, očekávají cvičení. Pumpovací hudba při pohybu ve vinyasa nebo „power“ flow je sice zábavná, ale je to spíše kardio na gumové podložce než duchovní praxe jógy. Ásany v tichu mohou působit nudně – dokonce děsivě a nepříjemně. Ale právě tam žije prostor pro sebeuvědomění a transformaci.

Naplnit nahotu ticha hlasitou hudbou a intenzivním cvičením není špatné, pokud se vám to líbí, jen to není jóga. Vytvářím výukové programy jógy v Massachusettské všeobecné nemocnici, která je spojena s Harvardskou lékařskou fakultou, a jednou z hlavních úvah, čím se jóga liší od běžného cvičení, jako je tanec, aerobik a běh – které jsou všechny prospěšné -, je to, že nejde jen o fyzický pohyb, nebo dokonce o mentální ostrost potřebnou k dosažení fitness cílů. Jóga je stejně tak o duchovnosti jako o formování mysli a těla.

I v komunitách, které si cení duchovního aspektu jógy, je přivlastňování někdy zabaleno do uznání a neúmyslného urážení.

Chápu, proč může být kulturní přivlastňování matoucí, zejména pokud není záměrem člověka urážet. V mnoha případech si studenti a učitelé pravděpodobně ani neuvědomují, jak určitá slova a činy mohou pošramotit náboženský nebo duchovní význam jógy.

Průměrný kupující korálků mala si možná neuvědomuje duchovní význam čísel korálků – 18, 27, 54, 108 – určených k rozvoji rytmického rozjímání kolem čísla devět. Díky tomuto spojení se korálky podobají spíše růženci než viditelnému šperku.

Dalším častým příkladem je, když vidím sošky hinduistických božstev, jako je Ganéša nebo Lakšmí, ve výprodeji v butiku, před místností na jógu nebo s potiskem na tílku na jógu. Hřeje mě, že vidím Indii tak živě přijímanou, a zároveň je mi to nepříjemné. V mé rodině a jako rozšířená praxe milionů lidí po celé Indii jsou tato božstva posvátná. V jejich přítomnosti si sundáváte boty jako formu úcty. Obvykle se uchovávají v chrámech nebo oltářích. Nevybíráte je z popelnice ve výprodeji ani je nenosíte na těle, když se potíte, a rozhodně na ně nenamíříte nohy v póze mrtvoly. Jsem si jistý, že učitelé jakékoli rasy, kteří pilně studovali v různých indických ášramech (klášterech) nebo u indických guruů, budou souhlasit.

Pokud má někdo tato božstva ve studiu nebo v obchodě, doufám, že chápe jejich duchovní význam. Pro hinduisty nejsou tato božstva jen kulturními symboly nebo mýty. Jsou to Bůh.

Chcete-li se vyhnout přivlastňování jógy, nejlepší, co mohou učitelé a cvičitelé udělat, je seznámit se s historií své praxe a klást si otázky, aby mohli činit informovaná a neškodná rozhodnutí.

Řešení problému přivlastňování vyžaduje takové studium, které stejně jako samotná jógová praxe probíhá neustále. Pokud vás učitel vede sanskrtskou mantrou, ptejte se na její význam, výslovnost a historii. Když si vybíráte jógové oblečení, zvažte, co božstvo nebo tištěné symboly představují. Pokud při své fyzické praxi věnujete hodiny zdokonalování inverzí, zkuste zlomek tohoto času věnovat zkoumání jógového textu.

Snažím se přispět svým dílem tím, že vyjadřuji svůj pohled na věc přátelům, studentům a ve svém psaní. Někteří říkají, že „trend jógy“ se může nakonec rozplynout, stejně jako každá jiná módní vlna. Pokud se tak stane, jsem si jistá, že nadčasové duchovní principy pod povrchem jógy zůstanou pro všechny, kteří se je rozhodnou hledat.

Rina Deshpande je učitelka jógy s certifikátem RYT-500, výzkumnice a spisovatelka žijící v New Yorku. Jógu začala praktikovat v roce 2004 a magisterský titul získala na Harvardu v programu Mind, Brain, and Education. Pokračuje v navrhování výzkumných a výukových programů jógy a mindfulness pro Massachusettskou všeobecnou nemocnici, námořní pěchotu, školy předškolního věku a další. Přečtěte si Rininu pozornou, rozmarnou ilustrovanou poezii @RinaThePoet na Facebooku a Instagramu a podívejte se na její webové stránky Rinadeshpande.com.

Související:

• Trvalo mi jen 45 minut, než jsem se přenesla přes twerkující bělošky
• Stala jsem se vegankou, abych skryla skutečnost, že jsem lesbička
• 8 zdravotních potíží, které neúměrně postihují černošské ženy

Mohlo by se vám také líbit: Jogínka Kathryn Budigová o tom, proč je péče o sebe tak důležitá