A. Žádání a připomínání velkých Božích skutků

1. (1-4) Boží lid prosí, aby přišel v moci a slávě.

Ach, abys roztrhl nebesa,
abys sestoupil,
aby se hory zachvěly před tvou přítomností-
jako oheň spaluje roští,
jako oheň způsobuje, že voda vře-
aby tvé jméno bylo známo tvým protivníkům,
aby se národy zachvěly před tvou přítomností!
Ty jsi učinil strašlivé věci, na něž jsme nečekali,
sestoupil jsi,
horami jsi otřásl svou přítomností.
Neboť od počátku světa
lidé neslyšeli ani uchem nevnímali,
ani oko nevidělo jiného Boha kromě Tebe,
který jedná pro toho, kdo na něj čeká.

a. Ó, kéž bys roztrhl nebesa! Kéž bys sestoupil: Modlitba ostatků navazuje na 63. kapitolu Izajáše; zde se prosí, aby Bůh zasáhl z nebe.

b. Hory se otřásly tvou přítomností: Dříve v této modlitbě (Iz 63,11-13) si modlící se připomíná velké Boží dílo pro Izrael ve dnech exodu. Zde si modlící se také připomíná, jak Hospodin otřásl horou Sinaj, když tam Izrael tábořil na cestě z Egypta do zaslíbené země (Ex 19,17-18).

c. Ani oko nevidělo jiného Boha kromě tebe, který jedná pro toho, kdo na něj čeká: Modlící se nyní věří, že když je tím, kdo čeká na Hospodina, uvidí také, jak Bůh jedná v jeho prospěch.

i. Ten, kdo na Něho čeká: „S čekáním na Pána je však spojeno zvláštní požehnání. Lidé, dokonce i ti, kteří chodí do kostela, raději pracují, než aby čekali. Také mají raději legalismus než svatost čekání. Dnešní církevní představitelé si myslí, že čekání na Pána je pošetilé snění.“ (Bultema)

2. (5-7) Překážka velkých Božích činů: naše velká hříšnost.

Setkáváš se s tím, kdo se raduje a koná spravedlnost,
kdo na Tvé cesty pamatuje.
Vskutku se hněváš, neboť jsme zhřešili –
v těchto cestách pokračujeme;
a potřebujeme být spaseni.
Ale my všichni jsme jako nečistá věc,
a všechny naše spravedlnosti jsou jako špinavé hadry;
všichni vadneme jako list,
a naše nepravosti nás jako vítr,
odnesly.
A není nikoho, kdo by vzýval tvé jméno,
kdo by se vzchopil, aby se tě chopil;
neboť jsi před námi skryl svou tvář,
a zahubil jsi nás pro naše nepravosti.

a. Vycházíš vstříc tomu, kdo se raduje a koná spravedlnost: Modlící se člověk si klade otázku: „Jakému člověku Hospodin odpovídá v modlitbě?“ „Jakému člověku Hospodin odpovídá v modlitbě?“ ptá se ten, kdo se modlí. V Izajáši 64,4 poznamenal, že je to ten, kdo čeká na Hospodina. Nyní modlící se tuto myšlenku rozšiřuje a poznamenává, že Hospodin odpoví na modlitbu (vyjde vstříc) tomu, kdo se raduje a koná spravedlnost. Hospodin odpoví na modlitbu tomu, kdo pamatuje na Hospodina na jeho cestách.

b. Vždyť jsme zhřešili – v těchto cestách pokračujeme; a potřebujeme být zachráněni: To vysvětluje problém. Modlící se ostatek ví, že Bůh odpovídá pouze na modlitby spravedlivého člověka, přesto to není spravedlivý člověk, kdo potřebuje být zachráněn před katastrofou, kterou na sebe přivolal. A my potřebujeme být spaseni je zde v NIV (New International Version) dobře přeloženo jako: Jak tedy můžeme být spaseni? Modlící se pak dále výmluvně popisuje náš stav hříchu.

i. Za prvé, náš hřích nás činí jako nečistou věc; činí nás nepřijatelnými a nehodnými před Bohem. „Podle židovského zákona víte, že když byl člověk nečistý, nemohl vstoupit do Hospodinova domu. Nemohl přinášet oběti. Bůh z jeho rukou nemohl nic přijmout; dokud zůstával nečistý, byl vyvržencem a cizincem.“ (Mt 24,7). (Spurgeon)

ii. I všechny naše spravedlnosti jsou jako špinavé hadry. Dobro, které se možná snažíme konat, je před Pánem nepřijatelné a nečisté. Protože jsme všichni jako nečistá věc, i dobro, které konáme, je znečištěné. „Bratři, když jsou naše spravedlnosti tak špatné, jaké asi musí být naše nespravedlnosti?“ (Mt 24,7). (Spurgeon)

iii. Všichni vadneme jako list. Náš hříšný stav nás učinil slabými a nestálými, bez trvalé moci před Bohem.

iv. Naše nepravosti nás jako vítr odnesly, znamená, že nemáme sílu obstát proti pokušení. Naše hříchy nás unášejí jako hurikánový vítr.

v. A není nikoho, kdo by vzýval tvé jméno, kdo by se vzchopil, aby se tě chopil: Ani ve svém nečistém, nestálém stavu jsme nehledali Pána tak, jak bychom měli. Před Hospodinem jsme byli líní a samolibí.

vi. „Slovesa hřešit a hněvat se jsou dokonavé časy – byla to vaše ustálená mysl, která se hněvala, a naše, která setrvávala v hříchu“. (Motyer)

vii. Dohromady je to děsivý popis naší padlosti: „Nesmíte pouze vědět, že jste ztraceni, ale musíte to cítit. Nespokojte se s pouhým pocitem, že tomu tak je, ale truchlete před Bohem, že tomu tak je, a nenáviďte sami sebe, že tomu tak je. Nedívejte se na to jako na neštěstí, ale jako na svůj vlastní úmyslný hřích, a proto se na sebe dívejte jako na provinilé hříšníky“. (Spurgeon)

c. Špinavé hadry: „Špinavé hadry je ‚oděv menstruace‘; tělesné výtoky byly považovány za poskvrnu, protože byly ‚výtokem‘ hříšné, padlé lidské přirozenosti. Tedy i to, co bychom mohli považovat za nám příznivé, spravedlivé činy, má podíl na poskvrněnosti padlostí.“ (Motyer)

i. Kazatelé předchozích generací považovali tuto pasáž v jejím názorném popisu podobnosti hříchu za tak extrémní, že by se neměla poctivě kázat. „Kdyby kazatelé správně znali význam tohoto slova, používali by ho ve své veřejné službě tak hojně?“ (J. K.). (Clarke) „Výraz ‚špinavé hadry‘ v hebrejštině je výraz, který bychom v tomto shromáždění nemohli s náležitostí vysvětlit. Vzhledem k tomu, že vyznání musí být učiněno v soukromí a o samotě před Bohem, není plný význam tohoto přirovnání určen lidskému sluchu.“ (Srov. (Spurgeon)

ii. Ať už je formulace jakkoli extrémní, její smysl je důležitý. I skutky, které se zvenčí zdají být nejsvětější, mohou být zkažené a nespravedlivé. „Pánové, v našich modlitbách je hřích, je třeba se je znovu modlit. V samotných slzách, které proléváme v pokání, je špína; v samotné naší svatosti je hřích; v naší víře je nevíra; v samotné naší lásce je nenávist; na nejkrásnějším květu naší zahrady je hadí sliz“. (Spurgeon)

iii. „Ty, kteří se snaží být spaseni svými skutky, Luther vhodně nazývá ďáblovými mučedníky; mnoho trpí a velmi se namáhají, aby šli do pekla….. Musíme konat všechny spravedlnosti, nespočívat v žádné jiné než v Kristově a zříkat se toho nejlepšího, co máme, jako poskvrněného a nedokonalého“. (Trapp)

d. Skryl jsi před námi svou tvář: To je první ze dvou Božích reakcí na hříšný stav člověka. Za prvé je přerušeno nebo přinejmenším poškozeno společenství. Za druhé, Hospodin nás pohltil kvůli našim nepravostem. Náš hříšný stav pozval – dokonce si vyžádal – spravedlivý Boží soud.

B. Prosba o Hospodinovo milosrdenství.

1. Je to prosba o Boží milosrdenství. (8-9) Prosba, aby Bůh pamatoval na to, kdo je jeho lid.

Ale nyní, Pane,
jsi náš Otec;
my jsme hlína a ty náš hrnčíř;
a my všichni jsme dílem tvých rukou.
Nehněvej se, Pane,
nevzpomínej na nepravost navěky;
pohleď, prosím – my všichni jsme tvůj lid!“

a. Nyní jsi však, Pane, naším Otcem: Modlící se je na zoufalém místě; potřebuje Boží milosrdenství, protože Boží spravedlnost ho odsuzuje. Ve své prosbě o milosrdenství nejprve Bohu připomíná: „Ty jsi náš Otec. Prosím, Pane, smiluj se nad námi jako milující Otec.“

b. My jsme hlína a ty náš hrnčíř: Dále se modlící dovolává Božího milosrdenství kvůli Boží svrchované moci nad každým životem. Jako by říkal: „Pane, jsme jako hlína ve tvých rukou. Zacházej s námi jemně a formuj nás podle svého milosrdenství.“

i. Otec je vždy otcem, nikdy se nemůže svých dětí skutečně zříci. Hrnčíř se nemůže zříci hrnce; je tu jen proto, že ho vyrobil. Tímto způsobem Izajáš říká: „Zůstal jsi s námi, Pane!“

c. Nehněvej se, Hospodine, a nevzpomínej na nepravost navěky: Modlící se prosí o milost kvůli „odslouženému času“. Jako by se modlil: „Pane, měl jsi právo se na nás nějaký čas hněvat. Měl jsi právo na chvíli pamatovat na naši nepravost. Ale prosím, Pane, nepamatuj na nepravost navždy.“

d. Vskutku, prosím, pohleď – my všichni jsme tvůj lid: Modlící se vznáší svou závěrečnou prosbu o milost z prostého důvodu: „Pane, my všichni jsme tvůj lid. Jsme hříšníci a zasloužíme si Tvůj soud, ale stále jsme Tvůj lid. V jistém smyslu s námi, Pane, zůstáváš.“

2. (10-11) Prosba k Bohu, aby pamatoval na stav Sijónu:

Tvá svatá města jsou pustinou,
Sijón je pustinou,
Jeruzalém je pustinou.
Náš svatý a krásný chrám,
kde tě naši otcové chválili,
je spálen ohněm,
a všechny naše příjemné věci jsou zpustošeny.

a. Sijón je pustina, Jeruzalém zpustošený: Modlící se ve své prosbě o milost žádá Boha, aby se pozorně podíval na hrozný stav svých svatých měst. Když upozorňuje na náš svatý a krásný chrám, konstatuje, že je spálen ohněm. Je to výmluvný a působivý způsob prosby k Bohu, aby jednal.

3. (12) Prosba k Bohu, aby jednal.

Zdržíš se kvůli těmto věcem, Hospodine?
Zdržíš se a budeš nás velmi těžce trápit? Zdržíš se kvůli těmto věcem, Pane? Modlící se uzavírá modlitbu velkou otázkou. Tyto věci, o nichž mluví, nejsou zoufalým stavem Jeruzaléma a chrámu (Iz 64,10-11). Jsou to popisy našeho hříšného stavu (Iz 64,5b-7). Modlitebník se ptá: „Pane, ty dobře znáš náš hříšný stav. Zdržíš se však kvůli těmto věcem, Hospodine?“

b. Zdržíš se a budeš nás velmi tvrdě trápit? Smysl je: „Pane, prosím, smiluj se! Dáš nám vždycky to, co si zasloužíme?“

i. V této modlitbě řeší modlící se člověk problém, který se zdá být nemožný. Kvůli svému hříchu (Iz 64,5b-7) jsme v zoufalém stavu a potřebujeme Hospodinovu záchranu. Hospodin však odpovídá pouze na modlitby spravedlivého člověka (Iz 64,4-5a) – a spravedlivý člověk by nebyl na místě, kde jsme my! Odpověď nakonec nacházíme v Nové smlouvě, kde spravedlivý člověk stojí na našem místě a modlí se za nás. Proto nás Ježíš vyzval, abychom se modlili v jeho jménu (Jan 14,13-14). Když se modlíme v Ježíšově jménu, on je tím spravedlivým člověkem, který se za nás obrací na Boha.