Pozadí
V říjnu 1922 jmenoval král Viktor Emanuel III. vůdce Italské fašistické strany Benita Mussoliniho předsedou italské vlády. Během následujících sedmi let fašisté zavedli a upevnili diktaturu jedné strany.
Ve dvou směrech se však Mussolinimu nepodařilo nastolit absolutní diktaturu. Monarchie zůstala nezávislá na fašistické straně a teoreticky byla nadále vrchním velitelem ozbrojených sil. Navíc, i když byl Mussolini uznávaným vůdcem fašistické strany, jeho vedení nadále nominálně podléhalo schválení fašistické Velké rady.
Italská židovská komunita, jedna z nejstarších v Evropě, čítala v roce 1933 asi 50 000 osob. Židé žili v Itálii více než dva tisíce let. Ve 30. letech 20. století byli italští Židé plně integrováni do italské kultury a společnosti. Otevřený antisemitismus byl mezi Italy poměrně malý. Ačkoli se mezi fašistickými vůdci vyskytovali fanatičtí antisemité, jako byli Achille Stararce a Roberto Farinacci, italský fašismus se na antisemitismus nezaměřoval. Až do roku 1938 mohli Židé vstupovat do fašistické strany.
Antisemitské zákonodárství
Částečně pod tlakem nacistického Německa a částečně v obavách, že jejich „revoluce“ není v italském obyvatelstvu vnímána jako „skutečná“, přijímal fašistický režim od roku 1938 antisemitské zákony. Tato legislativa se týkala šesti oblastí:
- definici Židů
- odstranění Židů ze státních zaměstnání, včetně učitelů ve veřejných školách
- zákaz sňatků mezi Židy a nežidy
- odvolání Židů z ozbrojených sil
- uvěznění Židů cizí národnosti; a
- odstranění Židů z pozic v hromadných sdělovacích prostředcích
Ačkoli se to na papíře odráželo v tvrdých formulacích, italské úřady ne vždy agresivně prosazovaly zákony a někdy vykládaly ustanovení o výjimkách široce. I v internačních táborech žili Židé cizí národnosti ve snesitelných podmínkách: rodiny zůstávaly pohromadě a tábory poskytovaly školy, kulturní vyžití a společenské akce.
Přesto pro mnoho jednotlivých příslušníků vysoce integrované židovské menšiny, která měla poměrně dobré vztahy s nežidovskými sousedy, kolegy a obchodními partnery, psychická urážka a reálné ekonomické nevýhody diskriminace narušily kvalitu života a přiměly tisíce lidí k emigraci, především do Ameriky, v letech 1938-1942.
Druhá světová válka
V roce 1939 se Itálie formálně připojila k Ose, v červnu 1940 vyhlásila válku Velké Británii a Francii a vstoupila do druhé světové války jako spojenec Německa. Fašistický režim doufal ve vytvoření nové „římské“ říše, která by zahrnovala Středozemní moře a dále severní a východní Afriku a Levantu (Sýrii a Libanon). Itálie v červnu 1940 napadla Francii a v rámci dohody o příměří s vichistickou Francií v červnu 1940 obsadila malý pruh země na francouzsko-italské hranici. Na podzim 1940 Itálie zaútočila na Řecko a napadla Brity ovlivněný Egypt ze základen v Libyi, kterou Itálie dobyla od osmanských Turků v roce 1911.
Po katastrofálních porážkách, které Itálie utrpěla v obou kampaních, však Němci na jaře 1941 nasadili vojska, dobyli Řecko a Jugoslávii a vyhnali Brity z Libye. Itálie získala na jaře 1941 jadranské pobřeží a příslušné vnitrozemí Jugoslávie a Řecka jako okupační zóny.
Oblasti okupované Itálií
Přes spojenectví s Německem reagoval fašistický režim na německé požadavky nejprve soustředit a poté deportovat Židy pobývající v italských okupačních zónách v Jugoslávii, Řecku a Francii do vražedných center v Němci okupovaném Polsku nejednoznačně. Italské vojenské úřady se obecně odmítaly podílet na masovém vyvražďování Židů nebo povolit deportace z Itálie nebo z území okupovaného Itálií; fašistické vedení nebylo schopno ani ochotno prosadit tuto otázku.
Italské okupované oblasti byly proto pro Židy relativně bezpečné. V letech 1941 až 1943 uprchly tisíce Židů z Němci okupovaného území do Itálií okupovaných zón ve Francii, Řecku a Jugoslávii. Italské úřady dokonce evakuovaly asi 4 000 židovských uprchlíků na italskou pevninu. Tito židovští uprchlíci, uvěznění v jižní Itálii, válku přežili.
Pád Mussoliniho a kapitulace Itálie
Obecně italské obyvatelstvo neschvalovalo ani německé spojenectví, ani vstup Itálie do války. Italské vojenské porážky, faktická vojenská závislost na německých zbraních a neúspěch ofenzívy Osy v Egyptě v létě a na podzim 1942 dále podkopávaly legitimitu fašistického režimu.
Kolaps severoafrické fronty, který vyvrcholil kapitulací Osy v Tunisu 13. května 1943, a úspěšné vylodění Spojenců na Sicílii 10. července přiměly fašistickou Velkou radu, aby 25. července 1943 vyhlásila hlasování o nedůvěře Mussoliniho vedení. Král Viktor Emanuel III. využil hlasování Rady jako záminku k zatčení Mussoliniho a jmenování maršála Pietra Badoglia, bývalého fašistického generála, předsedou vlády. Ačkoli Badoglio oznámil závazek Itálie vůči spojenectví Osy, během srpna tajně vyjednával se Spojenci a 3. září, současně s úspěšným vyloděním Spojenců v jižní Itálii, dosáhl dohody o příměří.
8. září 1943 Badoglio oznámil bezpodmínečnou kapitulaci Itálie Spojencům. Němci, kteří začali mít podezření na italské záměry, rychle obsadili severní a střední Itálii. Německé jednotky obsadily také italské zóny v Jugoslávii, Řecku a Francii. Výsadkáři SS osvobodili Mussoliniho z vězení a dosadili ho do čela proněmecké Italské sociální republiky (Repubblica Sociale Italiana-RSI) se sídlem v Salò na severu Itálie.
Německá okupace Itálie radikálně změnila situaci zbývajících 43 000 italských Židů žijících v severní polovině země. Němci rychle vytvořili aparát SS a policejní aparát, který měl zčásti deportovat italské Židy do Osvětimi-Březinky.
Němci okupovaná Itálie: Tábory a deportace
Roundups
V říjnu a listopadu 1943 německé úřady shromažďovaly Židy v Římě, Miláně, Janově, Florencii, Terstu a dalších velkých městech severní Itálie. Zřídily policejní tranzitní tábory ve Fossoli di Carpi, přibližně 12 mil severně od Modeny, v Bolzanu v severovýchodní Itálii a v Borgo San Dalmazzo u francouzských hranic, aby zde soustředily Židy před deportací.
Všeobecně měly tyto operace omezený úspěch, částečně kvůli tomu, že italské úřady a Vatikán Židy předem varovaly, a částečně kvůli neochotě mnoha nežidovských Italů, včetně policejních orgánů v Saló, účastnit se zátahů nebo je usnadňovat. Například z přibližně 10 000 Židů v Římě se německým úřadům podařilo deportovat méně než 1 100 Židů. Z policejních tranzitních táborů v severní Itálii Němci deportovali 4 733 Židů do Osvětimi-Březinky, z nichž přežilo pouze 314.
Deportace
Německé úřady deportovaly 506 židovských vězňů do dalších táborů: Bergen-Belsen, Buchenwald, Ravensbrück a Flossenbürg. Většina těchto vězňů byli židovští obyvatelé Libye, někteří měli britské a francouzské občanství. Italské úřady převezly tyto Židy z Libye na italskou pevninu v roce 1942 a v září 1943 se dostali pod německou kontrolu. Libyjští Židé tvořili většinu osob odeslaných do Bergen-Belsenu (z celkového počtu 396). Prakticky všichni odeslaní do Bergen-Belsenu, včetně všech Židů z Libye, přežili.
Německé úřady deportovaly do Osvětimi 328 Židů z Borgo San Dalmazzo přes Drancy, z nichž přežilo deset, a 1820 Židů z ostrovů Rhodos a Kos, z nichž přežilo 179.
Německé úřady deportovaly do Bergen-Belsenu i další Židy, kteří přežili.
V Terstu, kde se SS-Brigadeführer Odilo Globocnik, ředitel operace Reinhard (jejímž cílem bylo vyvraždění Židů sídlících v tzv. vládním generálním štábu v Němci okupovaném Polsku), stal v září 1943 vyšším velitelem SS a policie, Němci deportovali asi čtvrtinu předválečného židovského obyvatelstva. SS a policie zřídily v Terstu policejní tranzitní tábor a koncentrační tábor La Risiera di San Sabba, kde mučily a zavraždily asi 5 000 osob, z nichž většinu tvořili političtí vězni. S využitím italských a slovinských dobrovolníků pod dohledem vybraných poddůstojníků vyškolených ve výcvikovém táboře Trawniki v Polsku soustředily SS a policie v Terstu v San Sabbě asi 1200 Židů, většinou z Terstu, a na podzim a v zimě 1943-1944 deportovaly 1122 Židů ze San Sabby do Osvětimi a pětapadesát do Ravensbrücku a Bergen-Belsenu. Z těch, kteří byli posláni do Osvětimi, jich přežilo osmdesát pět.
Celkově Němci deportovali 8 564 Židů z Itálie, Itálie okupované Francie a ostrovů Rhodos a Kos, většinu z nich do Osvětimi-Birkenau. Zpět se jich vrátilo 1009. Kromě toho Němci zastřelili 196 Židů ve vlastní Itálii, z toho téměř polovinu v Ardeatinských jeskyních v březnu 1944. Dalších přibližně 100 zemřelo v policejních tranzitních táborech nebo ve věznicích či policejních vazbách po Itálii. Holokaust v Itálii přežilo více než 40 000 Židů.
Poválečné období
Koncem dubna 1945 komunističtí partyzáni zajali a popravili Mussoliniho a jeho milenku Claru Petacci. Německá vojska v Itálii se 2. května 1945 vzdala Spojencům.
Přes některé tolerované vraždy z pomsty bezprostředně po válce vedly italské úřady poměrně málo soudních procesů s kolaboranty, a to i s těmi, kteří sloužili Němcům v salónním režimu.
Jen od poloviny 90. let 20. století byly italské orgány ochotny vést několik procesů proti pachatelům nacistických trestných činů, výhradně Němcům a etnickým německým pomocníkům. V roce 1997 italský soud odsoudil bývalé důstojníky SS Karla Priebkeho a Karla Hasse k patnácti, respektive deseti letům vězení za účast na masakru v Ardeatinské jeskyni v březnu 1944. Nedávno, v roce 2007, italské úřady stíhaly Michaela Seiferta, etnického Němce z Ukrajiny, po jeho vydání z Kanady, na základě obvinění z vraždy spáchané během jeho služby u Němců v policejním tranzitním táboře v Bolzanu.