Invar, nazývaný také FeNi36 nebo nivarox, je slitina železa (64 %) a niklu (36 %), manganu, s velmi malým obsahem uhlíku a trochou chromu.
Pro svůj malý koeficient roztažnosti se používá při výrobě přesných součástek (hodinky, fyzikální přístroje, ventily motorů apod.) a zejména v přístrojích pro měření délky, např. v geodézii.
Má také využití při výrobě nástrojů pro kompozitní tvářecí procesy. Nízký koeficient tepelné roztažnosti umožňuje dosáhnout velmi dobrých tolerancí dílů při suchém i mokrém procesu. Nevýhodou invaru je, že je náchylný k pomalému tečení. Jeho použití je však kvůli vysoké ceně a hmotnosti omezeno na tenké plechy na ocelových nebo hliníkových podkladech.
Vynalezl ho Charles Édouard Guillaume v roce 1896 a sám za tento objev získal v roce 1920 Nobelovu cenu za fyziku. Kolem roku 1920 také vynalezl slitinu podobného složení, zvanou elinvar, která má modul pružnosti, jenž se příliš nemění s teplotou.
Vynalezl ji Charles Édouard Guillaume v roce 1896 a sám za tento objev získal v roce 1920 Nobelovu cenu za fyziku.