V Indii probíhají největší demokratické volby na světě a univerzity jsou v centru pozornosti jako nikdy předtím. V posledních pěti letech – kdy strana Bharatiya Janata Party (BJP) v čele s premiérem Naréndrou Módím prosazuje program hinduistického nacionalismu – se univerzitní kampusy dostaly do křížové palby.

Někteří komentátoři si dokonce kladli otázku, zda aspirace otců zakladatelů moderní Indie – ideály sekulární, rovnostářské republiky – vydrží pod vlivem „šafronizace vzdělávání“ ještě dlouho.

V roce 2017 se do debaty vložila Universities Grants Commission – vysokoškolská složka indické vlády -, která trvala na tom, aby se na 40 000 vysokých školách po celé zemi promítal přímý přenos projevu premiéra u příležitosti stého výročí narození zakladatele BJP Díndajála Upadhjáji. Na podzim 2018 protestovali hinduističtí nacionalisté v Ahmedábádu proti jmenování významného indického historika Ramačandry Guhy s odůvodněním, že je „protinárodní“. Ten později prohlásil, že funkci nepřijme.

Nejvíce znepokojující je však to, jak se indické univerzity zapletly do komunální a kastovní politiky hinduistického nacionalistického populismu, známého také jako „hindutva“.

Kastní rezervace

V lednu 2016 si Rohith Vemula, dalitský student a protihindutvistický aktivista na univerzitě v Hajdarábádu, vzal život po incidentu, při kterém byl spolu se svými kolegy vyloučen z univerzity. Vemulova smrt vyvolala rozsáhlou reakci napříč indickými univerzitami. Univerzity měly přinášet rovnost a náboženskou toleranci, přesto zde zazněl varovný signál, že studenti z nízkých kast – a v jiných případech muslimové – čelí institucionální diskriminaci.

Ve skutečnosti se popírání nerovnosti, která je vlastní kastovnímu systému, navzdory tomu, že se před parlamentními volbami v roce 2019 věnovalo pozvednutí takzvaných nižších kast, stalo dlouhodobou výzvou BJP, Rašstrija Svajamsevak Sanghu (RSS) a militantního mládežnického křídla Akhil Bharatiya Vidyarthi Parishad, které zplodila.

Aktivisté hinduismu zpochybnili legitimitu tzv. kastovních rezervací, díky nimž mají skupiny příslušníků nižších kast prospěch z kvót ve státní správě a ve školství. Při získání nezávislosti v roce 1947 byly tyto rezervace kardinální zásadou nového státu, která kompenzovala tisíce let trvající kastovní deprivaci, kulturu, v níž takzvaní „nedotknutelní“ (ti, kteří se nacházejí mimo kastovní systém) mohli vykonávat pouze nečistá povolání – úklid, včetně ručního odstraňování domácích splašků, vydělávání kůží a odstraňování mrtvol.

Současně s širší snahou o „dekolonizaci“ vzdělávacích osnov se ideologové hinduismu v Indii i na Západě pustili do boje proti kastovním výhradám. Učinili tak opětovným přivlastněním historie: tvrzením, že kastovní systém byl koloniální konstrukcí nebo výsledkem cizí „invaze“. V roce 2015 vyzval Mohan Bhagwat, vůdce RSS, k revizi politiky kastovních rezervací.

Mechanismy vládnutí, jako je sčítání lidu a kodifikace zákonů za koloniální nadvlády, nesporně vedly v koloniální Indii k rozšíření politických identit založených na náboženské nebo kastovní příslušnosti. Mnozí vědci však trvají na tom, že je historicky nepřesné tvrdit, že kasty a systém kastovní hierarchie před koloniální vládou neexistovaly.

Podle zastánců hnutí Hindutva předchozí indické vlády od roku 1947 při udržování kastovních rezervací tento koloniální systém udržovaly. „Dekolonizovat Indii“, jak svůj projekt popisují Módího intelektuální roztleskávači, znamená odstranit kastovní systém v rámci širšího kroku zbavit Indii pozůstatků britského koloniálního systému.

Nebezpečná dekolonizace

Někteří indičtí učenci působící v belgickém Gentu a v Karnátace na jihozápadě Indie se k tomuto falešnému dekolonizačnímu programu připojili a údajně chtějí osvobodit moderní Indy od jejich bývalých vládců, mughalských (alias muslimských) „nájezdníků“ a britských (alias křesťanských) „nájezdníků“. Ústředním bodem hindutvy je myšlenka, že indická náboženství jsou ta, která se zrodila v Indii – a do této škatulky tedy spadají hinduismus, sikhismus, buddhismus a džinismus. Vyznavači islámu nebo křesťanství se však modlí k cizímu náboženství, a proto je někteří považují za osoby mimo hinduistický nacionalistický okruh.

Učebnice dějepisu ve školách se přepisují tak, aby se minimalizoval přínos muslimů, zatímco převážně muslimská města, jako je Alláhábád, a ulice v bezpočtu obcí se přejmenovávají na „vhodnější“ hinduistické názvy. Hrdinní zakladatelé nové Indie, jako byl Mahátma Gándhí, jsou nyní přehodnocováni jako rozdělující postavy, které podkopávaly hinduistickou jednotu.

To vše je hluboce protichůdné současným globálním pokusům o přehodnocení a zvrácení sociální nerovnosti a komunitních konfliktů. Je tedy ironií, že jazyk „dekolonizace“ v Indii nyní znamená něco zcela jiného než podobně pojmenovaná hnutí ve Velké Británii a Jihoafrické republice, která usilují o „dekolonizaci“ vzdělávací kultury a veřejného života. Dochází k ideologické změně. V Indii se „dekolonizace“ stala rétorikou militantního nacionalismu.

Poslechněte si druhou část podcastového seriálu The Conversation o Indii o hinduistickém nacionalismu od The Anthill.

.