Ibn al-ʿArabī, celým jménem Muḥyī al-Dīn Abū ʿAbd Allāh Muḥammad ibn ʿAlī ibn Muḥammad ibn al-ʿArabī al-Ḥātimī al-Ṭāʾī Ibn al-ʿArabī, zvaný též al-Šejk al-Akbar, (narozen 28. července 1165, Murcia, Valencie – zemřel 16. listopadu 1240, Damašek), slavný muslimský mystik-filozof, který dal esoterickému, mystickému rozměru islámského myšlení první plnohodnotný filozofický výraz. Jeho hlavními díly jsou monumentální Al-Futūḥāt al-Makkiyyah („Mekkánská zjevení“) a Fuṣūṣ al-ḥikam (1229; „Bezelstná moudrost“).
Ibn al-ʿArabī se narodil na jihovýchodě Španělska jako muž čisté arabské krve, jehož předci sahali až k významnému arabskému kmeni Ṭāʾī. Své rané vzdělání získal v Seville, tehdejším významném centru islámské kultury a vzdělanosti. Pobýval zde 30 let a studoval tradiční islámské vědy; studoval u řady mystických mistrů, kteří v něm našli mladého muže s výraznými duchovními sklony a neobyčejně pronikavou inteligencí. Během těchto let hodně cestoval a navštěvoval různá města Španělska a severní Afriky, kde hledal mistry súfijské (mystické) cesty, kteří dosáhli velkého duchovního pokroku, a tím i věhlasu.
Během jedné z těchto cest se Ibn al-ʿArabí ve městě Córdoba dramaticky setkal s velkým aristotelským filozofem Ibn Rušdem (Averroësem; 1126-98). Averroës, blízký přítel chlapcova otce, požádal o zprostředkování rozhovoru, protože slyšel o výjimečné povaze mladého, ještě bezvousého chlapce. Po počáteční výměně pouhých několika slov prý mystická hloubka chlapce starého filozofa natolik ohromila, že zbledl a v němém úžasu se začal třást. Ve světle pozdějšího vývoje islámské filosofie je tato událost vnímána jako symbolická; ještě symboličtější je pokračování této epizody, podle něhož se po Averroësově smrti jeho ostatky vrátily do Córdoby; rakev, která obsahovala jeho ostatky, byla z jedné strany naložena na nákladní zvíře, zatímco na druhou stranu byly položeny jím napsané knihy, aby ji vyvážily. Pro mladého Ibn al-ʿArabího to byl dobrý námět k rozjímání a vzpomínání: „Na jedné straně Mistr, na druhé jeho knihy! Ach, jak rád bych věděl, zda se jeho naděje naplnily!“
V roce 1198, když byl v Murcii, měl Ibn al-ʿArabī vidění, v němž cítil, že mu bylo přikázáno opustit Španělsko a vydat se na Východ. Tak začala jeho pouť do Orientu, z níž se již nikdy neměl vrátit do vlasti. Prvním významným místem, které na této cestě navštívil, byla Mekka (1201), kde „dostal boží příkaz“ začít své hlavní dílo Al-Futúḥāt al-Makkiyyah, které měl dokončit mnohem později v Damašku. V 560 kapitolách se jedná o dílo obrovského rozsahu, osobní encyklopedii zahrnující všechny esoterické vědy v islámu, jak je Ibn al-ʿArabī chápal a zažil, spolu s cennými informacemi o jeho vlastním vnitřním životě.
V Mekce se Ibn al-ʿArabī také seznámil s mladou dívkou velké krásy, která jako živoucí ztělesnění věčné sofie (moudrosti) měla v jeho životě sehrát podobnou roli, jakou pro Danta sehrála Beatrice. Vzpomínky na ni zvěčnil Ibn al-ʿArabí ve sbírce milostných básní (Tarjumān al-ashwāq; „Vykladač tužeb“), k níž sám složil mystický komentář. Jeho odvážné „panteistické“ projevy na něj přivolaly hněv muslimské ortodoxie, z níž někteří zakazovali četbu jeho děl ve stejné době, kdy ho jiní povyšovali na úroveň proroků a světců.
Po Mekce Ibn al-ʿArabí navštívil Egypt (také v roce 1201) a poté Anatolii, kde se v Qonyi setkal s Ṣadrem al-Dínem al-Qūnawím, který se měl stát jeho nejvýznamnějším následovníkem a nástupcem na Východě. Z Qonye pokračoval do Bagdádu a Aleppa (dnešní Ḥalab v Sýrii). Než jeho dlouhá pouť skončila v Damašku (1223), jeho sláva se rozšířila po celém islámském světě. Byl uctíván jako největší duchovní učitel a zbytek života strávil v Damašku v poklidném rozjímání, vyučování a psaní. Právě za jeho damašského působení vzniklo v roce 1229, asi deset let před jeho smrtí, jedno z nejvýznamnějších děl mystické filozofie v islámu, Fuṣūṣ al-ḥikam. Kniha sestává pouze z 27 kapitol a je nesrovnatelně menší než Al-Futūḥāt al-Makkiyyah, ale její význam jako vyjádření Ibn al-ʿArabīho mystického myšlení v jeho nejvyzrálejší podobě nelze přeceňovat.