Tick, tick, tick. Hodiny se pohybovaly pomaleji než William „Lednička“ Perry, který běžel čtyřicítku s klavírem na zádech. Podruhé jsem o to, abych mohl jít na záchod, nikdy nepožádal, protože jsem se styděl už za první odmítnutí.

V modré židli se třemi vzduchovými kapsami v opěradle jsem se kvůli pohodlí vrtěl sem a tam a doufal, že to zvládnu. Bolest dosahovala bodu, který jsem nikdy předtím nepocítila. Bylo nemyslitelné, že bych se počůral do kalhot, ve třídě, v osmé třídě.

Stalo se to

Přibližně minutu před koncem hodiny se hráz protrhla a mé tělo i židle se naplnily teplem a odporem. Paní Kallmanová stále mluvila, zatímco ze mě spolu s močí vytékaly i šance na získání kamarádů.

Nebyla to obyčejná moč, byla to rozbouřená řeka. Byla neúprosná a já se její zuřivosti nemohl rovnat. Seděl jsem tam a přemýšlel o všech možných scénářích, kdy by se nikdo nedozvěděl, že jsem si v osmé třídě při hodině přírodopisu počůral kalhoty.

Zazvonilo, což mi přineslo trochu úlevy. Ale jak bych vůbec vstala? Nebyl jsem ani trochu vlhký. Měl jsem promočené modré manšestráky. Počkal jsem, až všichni opustí třídu, a pak jsem opatrně vstal. Paní Kallmanová byla pryč. Nejspíš si uvědomila, že právě kvůli ní o 35 let později napíšu naštvaný příspěvek na svůj blog.

Odvrátila jsem se a všimla si, že na mém sedadle zůstala malá kaluž moči. Šel jsem dál, aniž bych si všímal, jestli se nějaká dostala na zem. Vzhledem k tomu, že jsem měl pocit, že čůrám už osm minut, byl to pravděpodobný scénář. Skvělá zpráva však byla, že do konce dne zbývala ještě víc než polovina.“

Den pokračuje

Šťastnou náhodou jsem ještě nevěděl, jak se v Údolí oblékat. Moje sladké šňůry doplňovala mikina s kapucí. Nepamatuji si, jaká byla toho dne skutečná teplota, ale mohu říct, že na můj outfit bylo příliš horko.

Moje neschopnost oblékat se mi poskytla možnost skrýt hrůzu, která se odehrála v hodině přírodopisu. Sundala jsem si plášť a uvázala si ho kolem pasu. Chvíli jsem si ho oblékal dopředu a chvíli dokonce dozadu. Ano, pozpátku, což znamená, že jsem si mikinu uvázal kolem pasu a zakrýval si tak předek. Stylově.

Větší problém byl v tom, že po vyučování mě čekala ještě třicetiminutová cesta domů v horkém slunci s počůranými šňůrami.

Tak jsem se vydal na cestu a doufal, že se pro jednou otčím neotočí, aby mě vyzvedl, až půjdu domů. Zvuk, který vydávaly moje nohy, když se o sebe třely, byl přinejmenším nepříjemný. Připomínalo to hřebíky na tabuli, ale kdyby ty hřebíky byla vaše stehna, která se do sebe bezstarostně zavěšují. Slunce do mě pražilo, zatímco jsem se snažila donést domů batoh s přidanou váhou, kterou jsem si během dne nadělila.

Dostala jsem se domů a dala oblečení do prádelny. Nikdo neřekl ani slovo, ani doma, ani ve škole. Nepamatuji si, že by ten pohled nebo zápach byl tak nápadný, ale jak by nebyl?“

Druhou polovinu dne v osmé třídě jsem absolvoval s kalhotami utopenými v moči. Na zbytek vyučování jsem chodil s mikinou zakrývající rozkrok. Netuším, jestli se někdy někdo dozvěděl, co se stalo, ale aspoň jsem zanechal louži vzpomínek pro paní učitelku Kallmanovou.