Základní teorieEdit
Aristoteles aplikuje svou teorii hylomorfismu na živé věci. Definuje duši jako to, co činí živou věc živou. Život je vlastností živých věcí, stejně jako vědění a zdraví. Duše je tedy forma – tj. určující princip nebo příčina živé věci. Aristoteles dále říká, že duše je spojena se svým tělem jako forma s hmotou.
Proto Aristoteles tvrdí, že není problém vysvětlit jednotu těla a duše, stejně jako není problém vysvětlit jednotu vosku a jeho tvaru. Stejně jako se voskový předmět skládá z vosku s určitým tvarem, tak se živý organismus skládá z těla s vlastností života, kterou je jeho duše. Na základě své hylomorfní teorie Aristotelés odmítá pythagorejské učení o metempsychóze a vysmívá se představě, že by právě jakákoli duše mohla obývat právě jakékoli tělo.
Podle Timothyho Robinsona není jasné, zda Aristotelés ztotožňuje duši se stavbou těla. Podle jedné interpretace Aristotela je správně uspořádané tělo živé už jen na základě své struktury. Podle jiného výkladu je však vlastnost života – tedy duše – něčím navíc ke struktuře těla. Robinson k vysvětlení tohoto druhého výkladu používá analogii s automobilem. Jedoucí auto je v chodu nejen díky své struktuře, ale také díky činnosti v jeho motoru. Stejně tak je podle tohoto druhého výkladu živé tělo živé nejen díky své struktuře, ale také díky další vlastnosti: duši, kterou správně uspořádané tělo potřebuje k tomu, aby bylo živé. John Vella používá Frankensteinovo monstrum k ilustraci druhé interpretace: mrtvola ležící na Frankensteinově stole je již plně organizovaným lidským tělem, ale ještě není živá; když Frankenstein aktivuje svůj stroj, získá mrtvola novou vlastnost, vlastnost života, kterou by Aristoteles nazval duší.
Živá tělaEdit
Někteří badatelé upozornili na problém, kterému čelí Aristotelova teorie hylomorfismu duše a těla. Podle Aristotela je hmotou živé věci její tělo, které ke svému životu potřebuje duši. Podobně je hmotou bronzové koule bronz, který potřebuje kulatost, aby byl koulí. Nyní bronz zůstává stejným bronzem i poté, co přestal být koulí. Zdá se tedy, že tělo by mělo zůstat stejným tělem i po smrti. Aristoteles však naznačuje, že těleso po smrti již není stejným tělesem. Aristoteles navíc říká, že tělo, které ztratilo duši, již není potenciálně živé. Je-li však hmotou živé věci její tělo, pak by toto tělo mělo být z definice potenciálně živé.
Jeden z přístupů k řešení tohoto problému se opírá o skutečnost, že živé tělo neustále nahrazuje starou hmotu novou. Pět let staré tělo se skládá z jiné hmoty než sedmdesátileté tělo téže osoby. Jestliže se pětileté tělo a sedmdesátileté tělo skládají z různé hmoty, co z nich tedy dělá totéž tělo? Odpovědí je pravděpodobně duše. Protože pětileté i sedmdesátileté tělo mají společnou duši – tedy život člověka -, můžeme je obě identifikovat jako tělo. Kromě duše nemůžeme určit, jaký soubor hmoty je tělem. Proto tělo člověka po jeho smrti již není tělem tohoto člověka.
Jiný přístup k řešení problému se opírá o rozlišení mezi „proximátní“ a „neproximátní“ hmotou. Když Aristoteles říká, že tělo je pro živého člověka hmotou, je možné, že používá slovo „tělo“ spíše k označení hmoty, která tvoří plně organizované tělo, než k označení samotného plně organizovaného těla. Na rozdíl od plně organizovaného těla zůstává toto „tělo“ stejnou věcí i po smrti. Naproti tomu, když říká, že tělo po smrti již není totéž, používá slovo „tělo“ k označení plně organizovaného těla.
IntelektEdit
Pasivní nous je jako hlína; může se stát čímkoli a podléhá změně. Úkolem aktivního nósu je dávat formu pasivnímu nósu. Aristoteles oponoval Platónově myšlence, že duše si s sebou nese vzpomínky na předchozí životy, a schopnost paměti přisoudil pasivnímu nous, který díky tomu, že podléhá změně, může zemřít.
Podle jednoho výkladu náleží schopnost člověka myslet (na rozdíl od jeho ostatních psychických schopností) nějakému netělesnému orgánu odlišnému od jeho těla. To by se rovnalo jisté formě dualismu. Podle některých učenců by však nešlo o plnohodnotný karteziánský dualismus. Tento výklad vytváří to, co Robert Pasnau nazval „problémem mysli a duše“: jestliže intelekt náleží nějaké entitě odlišné od těla a duše je formou těla, jak je potom intelekt součástí duše?“
Jiný výklad se opírá o rozlišení mezi pasivním intelektem a činným intelektem. Podle tohoto výkladu je pasivní intelekt vlastností těla, zatímco agentní intelekt je substancí odlišnou od těla. Někteří zastánci tohoto výkladu se domnívají, že každý člověk má svůj vlastní agentní intelekt, který se pravděpodobně po smrti oddělí od těla. Jiní vykládají agentní intelekt jako jedinou božskou bytost, snad nehybného hybatele, Aristotelova Boha.
Třetí výklad se opírá o teorii, že individuální forma je schopna mít své vlastní vlastnosti. Podle této interpretace je duše vlastností těla, ale schopnost myslet je vlastností samotné duše, nikoli těla. Je-li tomu tak, pak je duše formou těla, a přesto se myšlení nemusí týkat žádného tělesného orgánu.
.