Husitské války (1419-1434)Upravit

.

Zpráva o smrti krále Václava v roce 1419 vyvolala mezi Pražany velký rozruch. Zemí se přehnala revoluce: kostely a kláštery byly ničeny a církevního majetku se zmocnila husitská šlechta. Tehdy bylo a až do mnohem pozdější doby zůstalo sporné, zda jsou Čechy dědičnou, nebo volenou monarchií, zejména proto, že rod, jehož prostřednictvím si Zikmund činil nárok na trůn, připustil, že České království je volenou monarchií volenou šlechtou, a proto také regent království (Čeněk z Wartenberka) výslovně uvedl, že Zikmund nebyl zvolen, jako důvod, proč Zikmundův nárok nebyl přijat. Zikmund mohl získat do držení „své“ království pouze silou zbraní. Papež Martin V. vyzval západní katolíky, aby se chopili zbraní proti husitům, vyhlásil křížovou výpravu a následovalo dvanáct let válečných akcí.

Husité vedli zpočátku defenzivní tažení, ale po roce 1427 přešli do ofenzívy. Kromě náboženských cílů bojovali i za národní zájmy Čechů. Umírněné a radikální strany se spojily a nejenže odrážely útoky křižáckých vojsk, ale překračovaly hranice do sousedních zemí. Dne 23. března 1430 nadiktovala Johanka z Arku dopis, v němž hrozila, že povede křižácké vojsko proti husitům, pokud se nevrátí ke katolické víře, ale její zajetí anglickými a burgundskými vojsky o dva měsíce později jí zabránilo tuto hrozbu uskutečnit.

Basilejský koncil a pražská kompaktátaUpravit

Nakonec se odpůrci husitů ocitli v situaci, kdy byli nuceni uvažovat o smírném řešení. Pozvali české vyslanectví, aby se dostavilo na basilejský koncil. Jednání začala 10. ledna 1432 a soustředila se především na čtyři pražské artikuly. K žádné dohodě nedošlo. Po opakovaných jednáních mezi basilejským koncilem a Čechami přijal česko-moravský zemský sněm v Praze 30. listopadu 1433 pražskou „Compactu“. Dohoda přiznávala přijímání v obou druzích všem, kdo si to přáli, ale s tím, že v každém druhu je zcela přítomen Kristus. Svobodné kázání bylo uděleno podmíněně: církevní hierarchie musela schválit a dosadit kněze a musela být zohledněna moc biskupa. Článek, který zakazoval světskou moc duchovenstva, byl téměř obrácen.

Táborité se odmítli přizpůsobit. Kalištejnové se spojili s římskými katolíky a v bitvě u Lipan 30. května 1434 tábority zničili. Od té doby ztratili táborité na významu, i když husitské hnutí v Polsku pokračovalo ještě dalších pět let, dokud polská roajalistická vojska neporazila polské husity v bitvě u Grotnik. Jihlavský zemský sněm v roce 1436 potvrdil „Compacta“ a dal jim právní sankci. Tím bylo dosaženo smíření Čech s Římem a západní církví a Zikmund konečně získal do držení českou korunu. Jeho reakční opatření vyvolala v celé zemi kvas, ale v roce 1437 zemřel. V roce 1444 zemský sněm v Praze odmítl Viklefovo učení o Večeři Páně, které bylo utrakvistům protivné, jako kacířství. Většina táboritů nyní přešla na stranu utrakvistů; zbytek se přidal k „bratřím Kristova zákona“ (latinsky „Unitas Fratrum“) (viz Jednota bratrská; též Českobratrská církev a Moravská církev).

Husitské Čechy, Luther a reformace (1434-1618)Edit

V roce 1462 papež Pius II. prohlásil „Compactu“ za neplatnou, zakázal přijímání v obou druzích a uznal krále Jiřího z Poděbrad za krále pod podmínkou, že slíbí bezpodmínečný soulad s římskou církví. To odmítl, ale jeho nástupce, král Vladislav II. dal přednost římským katolíkům a postupoval proti některým horlivým kališnickým duchovním. Potíže utrakvistů rok od roku narůstaly. V roce 1485 byla na sněmu v Kutné Hoře uzavřena dohoda mezi římskými katolíky a utrakvisty, která trvala jednatřicet let. Teprve později, na sněmu v roce 1512, byla natrvalo stanovena rovná práva obou náboženství. Vystoupení Martina Luthera uvítali utrakvističtí duchovní a Luther sám byl překvapen, že nachází tolik shodných bodů mezi Husovým učením a svým vlastním. Ne všichni utrakvisté však německou reformaci schvalovali; vzniklo mezi nimi schizma a mnozí se vrátili k římskému učení, zatímco jiné živly již v roce 1457 zorganizovaly „Unitas Fratrum“.

České povstání a tvrdé pronásledování za Habsburků (1618-1918)Edit

Za vlády císaře Maxmiliána II. vytvořil český zemský sněm „Confessio Bohemica“, na němž se shodli luteráni, reformovaní a čeští bratři. Od té doby začalo husitství vymírat. Po bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 byla římskokatolická víra rázně obnovena, což zásadně změnilo náboženské poměry v českých zemích.

Vůdci a členové Unitas Fratrum si museli vybrat, zda opustí početná a rozmanitá jihovýchodní knížectví tehdejší Svaté říše římské (především Rakousko, Uhry, Čechy, Moravu a část Německa a jeho mnoha států), nebo budou svou víru praktikovat tajně. V důsledku toho byli členové nuceni odejít do podzemí a rozptýlit se po celé severozápadní Evropě. Největší zbývající komunity bratří se nacházely v polské Lysé (Leszno), která měla historicky silné vazby na Čechy, a v malých izolovaných skupinách na Moravě. Někteří, mezi nimi i Jan Amos Komenský, uprchli do západní Evropy, především do Nízkých zemí. Církev moravská, Jednota bratrská a Církev československá husitská

V roce 1918 získaly české země v důsledku první světové války nezávislost na Rakousku-Uhersku ovládaném habsburskou monarchií jako Československo (zásluhou Masarykových a československých legií s husitskou tradicí, ve jménu vojska).

Dnes se Církev československá husitská prohlašuje za novodobou pokračovatelku husitské tradice

.