Historie Izraele

Sionismus

Moderní Izrael vychází z náboženských i politických zdrojů. Biblický příslib země pro Židy a návratu do jeruzalémského chrámu byl zakotven v judaismu a udržoval židovskou identitu po 19 století exilu, který následoval po neúspěšných povstáních v Judeji proti Římanům na počátku společného letopočtu. V 80. letech 19. století žilo ve své starobylé vlasti ještě méně než 25 000 Židů, kteří byli z velké části soustředěni v Jeruzalémě, tehdy provinčním zapadákově Osmanské říše.

V 80. letech 19. století však nárůst evropského antisemitismu a oživená židovská národní hrdost společně podnítily novou vlnu emigrace do Palestiny v podobě zemědělských kolonií financovaných Rothschildy a dalšími bohatými rodinami. Politický sionismus přišel o deset let později, kdy rakouský novinář Theodor Herzl začal obhajovat židovský stát jako politické řešení antisemitismu (zabýval se senzační Dreyfusovou aférou ve Francii) i židovské sekulární identity. Herzlova krátká a dramatická snaha o mezinárodní podporu ze strany velmocí na prvním sionistickém kongresu (srpen 1897) neuspěla, ale po jeho smrti v roce 1904 přeživší sionistická organizace pod vedením Chaima Weizmanna podnikla velké úsilí o zvýšení počtu židovského obyvatelstva v Palestině a zároveň pokračovala v hledání politické pomoci.

Chaim Weizmann
Chaim Weizmann

Chaim Weizmann, obraz Oswalda Birleyho, 1938.

© The State of Israel Government Press Office

Tyto snahy mohly probíhat jen v malém měřítku, dokud osmanští Turci ovládali území, které Evropané nazývali Palestina (z Palaestina, „Země Filištínů“, latinského názvu, který Římané dali Judeji). V roce 1917, během první světové války, však sionisté přesvědčili britskou vládu, aby vydala Balfourovu deklaraci, dokument, který zavazoval Velkou Británii umožnit vytvoření „židovské domoviny“ v Palestině. Uprostřed značných sporů kvůli protichůdným válečným slibům Arabům a Francouzům se Británii podařilo dosáhnout schválení deklarace novou Společností národů, která Palestinu podřídila britskému mandátu. Tento úspěch odrážel opojnou směs náboženských a imperiálních motivací, s nimiž se Británie v následujících neklidných letech jen těžko vyrovnávala.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.