Poznámka k obsahu: zmínka o homofobii

Je můj první týden na Cambridge a já jdu na přednášku s ostatními lidmi z mého kurzu na koleji. Vedeme nezávaznou, nudnou konverzaci jako v týdnu prváků. Až na to, že vůbec netuším, o čem se baví. Snažím se zeptat, ale setkávám se s úšklebky, polovičatými vysvětleními a v nejhorším případě mě ignorují. Jakýkoli pokus o změnu konverzace o umělci, kterého jsem nikdy neposlouchala, je rovněž ignorován. Brzy se naučím usmívat spolu s ostatními, usmívat se a chichotat jako oni. Nakonec se bavím s jedinou dívkou ze skupiny. Nemáme nic společného, až na to, že ji konverzace nudí stejně jako mě.“

No, tahle událost by mě příliš neiritovala, až na to, že je součástí trendu, který zažívám celý život. To, že mě heterosexuální muži vylučují, pro mě není neznámé území – v tomto bodě se to dalo očekávat. Vzpomínám si, že už v devíti letech mě na hřišti nazývali gayem; ve třinácti letech se kluk, kterého jsem považoval za dobrého kamaráda, najednou začal vysmívat mé zjevné zženštilosti; a právě letos vedle mě stojící kamarád použil slovo „gay“, aby popsal svou rozbitou televizi.

„Abych byl mezi vámi přijat, musím svou homosexualitu rozmělnit, můj hlas musí být hlubší, pomalejší, mé „S“ zní méně výrazně.“

Kontext stranou, tento pro mě dříve neznámý zpěvák se stal tématem diskusí na celý týden a týden poté a často se objevoval znovu po celý semestr. Přesto měla konverzace také různé podoby: někdy se týkala televizních pořadů, které jsem nikdy nesledoval, fotbalových zápasů, o které jsem se nezajímal, nebo humorných videí, která jsem nikdy neviděl. Opět na mě skupina mužů vytáhla konverzační padací most a zabránila mi vstoupit do jejich kliky; jejich logika zřejmě spočívala v tom, že když nejsem schopen přispět, jednoduše odejdu. A i když uznávám, že jsme mohli být velmi odlišní lidé s velmi odlišnými zájmy, zároveň se mi nechce věřit, že bychom nemohli najít společnou řeč, kdyby jim to vadilo.“

Ve své pubertální naivitě jsem se tím vším nechal unášet. Ale jak jsem přecházela do druhého ročníku, začala jsem si tohoto chování všímat čím dál víc. Jednou se ve vlaku pokouším navázat konverzaci s heterosexuálním kamarádem naproti mně. On si mě prohlíží, ignoruje mě a pak se otočí, aby se bavil s mými heterosexuálními kamarády. Není to nic neobvyklého. Později téhož roku se heterosexuálnímu kamarádovi posmívají na přednášce o tom, že ho přitahuje jeden slavný sportovec. Je z těch vtípků v rozpacích a nakonec se rozzlobí a zachmuří – zřejmě se domnívá, že neexistuje nic trapnějšího než to, že ho přitahuje někdo stejného pohlaví. Pozoruji to v naprostém tichu.

Nechci být tím chlapcem, který křičel o homofobii, ale proč se mi potom heterosexuální muži neustále vyhýbají a povyšují se nade mě? Abych byl v tvé blízkosti přijímán, musím rozmělnit svou homosexualitu, můj hlas musí být hlubší, pomalejší, mé „S“ zní méně výrazně. Směju se vašim nevtipným vtipům, zatímco na ty moje reagujete pokrčením ramen a výkřiky „já to nechápu“. Když předkládám esejistické nápady, jsou okamžitě zavrženy, zatímco vy se navzájem povznášíte do výšin, kterých by ty moje nikdy nedosáhly. Kdykoli je moje práce ohodnocena vyšší známkou než vaše, nazýváte ji „prospěchářstvím“, protože můj talent se zjevně nikdy nemůže vyrovnat vašemu. U vás jsem jednou z dívek, protože i když jsem muž, stále jsem zařazován mezi „ty druhé“. Jsem navždy chlapec, ale ne „jeden z chlapců“. Celý život jsem pro tebe manipuloval svým hlasem, svou osobností, svou chůzí, dokonce i svou konverzací, a nic za to nedostávám. Už mě unavuje trávit čas snahou pochopit vaše způsoby, ale když se zeptám, o čem mluvíte, váš refrén zní „to nepochopíš“ nebo „to nechceš vědět“. Já to chci vědět, jen mi to nedovolíte. Ze stejného důvodu se o mně říká, že jsem „báječná“; to není kompliment, ale povýšenost.“

„Naučila jsem se, že klika, která se vyžívá ve vyloučení, je pravděpodobně ta, ke které bych se v první řadě nechtěla přidat.“

Nejsmutnější je, že jsem si nedávno uvědomila, jak mě toto odmítání heterosexuálních mužů ovlivnilo. Po celoživotní mužské izolaci jsem se přestala snažit být heterosexuálnímu muži kamarádkou. V současné době, kdy si hledám bydlení po ukončení univerzity, mi připadá příliš „riskantní“ žít se zdánlivě heterosexuálním mužem. Když jsem byla požádána, abych se připojila k hledání bytu se skupinou mužů, odmítla jsem je a snažila se předejít odmítnutí, kterého se mi nepochybně dostane. Jednou na loňském večírku jsem musela projít davem kluků, abych se dostala na toalety. Sama bych to nezvládla. Bála jsem se jich, jejich pohledů a šepotu. Jeden z nich na mě začal mluvit, zkameněla jsem. Můj hlas se prohloubil a skrze šmouhu několika drinků jsem se musel znovu stát „heterosexuálním já“ – červenal jsem se, zatímco moji přátelé sledovali celé představení.

Zkušenosti, které popisuji, nejsou homofobní urážky. Je to chladná slupka, přes kterou mi nikdy není dovoleno nahlédnout. Je to skelný pohled, který mi věnují, když nás poprvé představí. Je to nepochopitelná vzdálenost, kterou cítí mezi sebou a mnou, vzdálenost, kterou jsem byl nucen překonávat celý svůj život. Je to neustálé zpochybňování poté, co heterosexuál nevyhnutelně odmítne mé přátelství, když sám sebe vyslýchám, proč pro něj stále nejsem dost dobrý.“

Heterosexuálové nechtějí gay přátele; tento závěr jsem byl nucen učinit. Počínaje oním rozhovorem v týdnu prváků se ke mně během mého studia na univerzitě menšina heterosexuálních mužů, s nimiž jsem se setkal, chovala jako k sobě rovnému. Když jsem se přiznal těsně před Cambridge, doufal jsem, že zde budu plně přijat; místo toho jsem byl vystaven stejnému vyloučení, které jsem prožíval celý život. Tento článek je výsledkem let vzteku, který jsem pociťoval, když jsem hrál heterosexuálům pomocníka na jedno použití. Je výsledkem stovek izolovaných příhod, z nichž jen ty nejlepší zdobí tento text. Ale v každém rozrušení je něco, z čeho se lze poučit. Naučil jsem se, že žádné z těchto odmítnutí nebylo mou vinou. Naučila jsem se přestat se honit za potvrzením skrze heterosexuální mužské přátele. A naučil jsem se, že klika, která se vyžívá ve vyloučení, je pravděpodobně ta, ke které bych se v první řadě nechtěl přidat.

.