Hamilkar Barca (asi 285-c. 229 př. n. l.) byl významný kartaginský vojevůdce a státník v první punské válce, který pevně upevnil kartaginskou vládu v Hispánii.

Hamilkar Barca byl odvážný, inteligentní mladý muž. V roce 247 př. n. l. byl jmenován vrchním velitelem na Sicílii, když po 18 letech bojů byly kartáginské síly na dně. Byl pověřen námořními operacemi a okamžitě se vydal napadnout a zpustošit pobřeží Lukánie a Brutia. Poté se vylodil na severním pobřeží Sicílie a zmocnil se hory Hercte západně od Panormu. Z této pozice doufal, že udeří na týl armád obléhajících Lily-baeum a Drepanum a případně odláká jejich síly k obraně Panormu. Mezitím toto místo opevnil, vybudoval přístav pro své loďstvo a pokračoval v nájezdech na italské pobřeží až ke Kúmám.

Když byl Hamilkar po třech letech obtěžování Římanů a jejich zadržování konečně vytlačen z hory Hercte, dobyl město Eryx, čímž vrazil klín mezi Římany, kteří obsadili Venušin chrám na vrcholu hory Eryx, a vojsko, které obléhalo Drepanum. Z tohoto nového strategického bodu Hamilkar vyrazil se svou flotilou a pokračoval v pustošení sicilského a italského pobřeží.

Hamilkarovo postavení se však stalo neudržitelným, když ho římské vítězství nad kartáginskou flotilou u Aegatských ostrovů v roce 241 odřízlo od moře. Jeho domovská vláda mu dala plnou moc k vyjednání co nejlepších mírových podmínek s římským vítězem Gaiem Lutatiem Catulou. Hamilkar se zachoval jako dobrý a prozíravý vůdce a sepsal s Lutatiem smlouvu, která sice nebyla Římany plně přijata, ale ukončila první punskou válku. Hamilkar získal pro své vojsko bezplatný ústup, přesunul je z hory Eryx do Lilybaea a složil velení.

Vzpoura žoldnéřů

Po návratu do Afriky se Hamilkarovy žoldnéřské oddíly vzbouřily, protože Kartáginci jim nebyli schopni zaplatit nedoplatky. Když se Hannovi, vrchnímu veliteli v Africe, nepodařilo vzpouru potlačit, nahradil ho Hamilkar. Hamilkar obklíčil postavení žoldnéřů u řeky Bagrades (Medjerda), porazil jejich vůdce Spendia a uvolnil obléhání Utiky. Ze Spendiovy pasti se Hamilkar dostal s pomocí mladého numidského náčelníka Narava. V této bitvě bylo zabito 10 000 žoldnéřů a 4 000 jich bylo zajato; Hamilkar zajatce buď propustil, nebo je zařadil do vlastní armády. Svou politiku milosrdenství však změnil, když vůdci vzbouřenců podnítili žoldnéře, aby krutě zmrzačili své kartaginské zajatce.

Otevřený spor mezi Hamilkarem a Hannem vyústil v odvolání a nahrazení druhého jmenovaného. Když žoldnéři obléhali město Kartágo, Hamilkar je zahnal do úvozu a vyhladil je. Poté, co na nátlak kartáginského senátu dosáhl usmíření s Hannem, obrátil se Hamilkar proti poslednímu kontingentu vzbouřených žoldnéřů, kteří obléhali Tunis. V rozhodující bitvě porazil jejich vůdce Matha a v roce 238 konečně snížil počet obyvatel Utiky.

Dobytí Hispánie

Na konci války proti žoldnéřům se Hamilkar stal nejpopulárnějším vůdcem a snadno získal podporu lidu pro novou válku, která měla vynahradit ztrátu Sicílie a Sardinie. Na jaře roku 237 byl vyslán do Hispánie v doprovodu svého devítiletého syna Hannibala, kterého přiměl přísahat Římu věčnou nenávist. S fénickou kolonií Gades jako základnou Hamilkar úspěšně bojoval proti Tartesanům, Keltům a Iberům v jižní a západní Hispánii. Poté přenesl linii svých operací na východ, zredukoval Ibery severně od mysu Palos, posunul kartáginskou hranici až k mysu Nao a na skalnatém kopci v Alicante vybudoval pevnost Akra Leuke, aby ovládl nově dobyté území. Překročil tak hraniční linii mezi Massilií a Kartágem. Na protesty Říma, spojence Massilie, Hamilkar odpověděl, že jeho dobytí je nutné k zaplacení válečného odškodnění jeho země Římu.

Hamilkar zemřel v zimě roku 229/228, po devíti letech válčení v Hispánii, při obléhání města Helice jihozápadně od Alicante. Když se chystal ustoupit z obléhání, aby se utkal s iberským králem v bitvě, utopil se v řece Alebos (Vinalapò).

Je obtížné spravedlivě zhodnotit Hamilkarovo vojevůdcovství v první punské válce, protože přišel na scénu příliš pozdě na to, aby mohl změnit průběh. Historik Polybius – i když připouští převahu Římanů v individuální odvaze – přisuzuje palmu vůdcovství Hamilkaru. Protibarcidovská tradice, kterou lze nalézt u římských historiků, vinila Hamilkara z jeho válek v Hispánii z osobních ambicí a popírala, že by ho podporovala jeho domovská vláda. Ačkoli tato tradice není pravdivá, nelze pochybovat o tom, že Hamilkarovy výboje a rostoucí moc Kartága v Hispánii nakonec vedly k velkému konfliktu s Římem ve druhé punské válce.

Další četba

Hlavním antickým pramenem pro Hamilkarův život je Polybius. Historické pozadí Hamilkarova života a punských válek viz B. H. Warmington, Carthage (1960; rev. vyd. 1969), a Gilbert Charles Picard a Colette Picard, The Life and Death of Carthage, překlad Dominique Collon (1969). Hamilkara rozsáhle zpracoval Gavin de Beer, Hannibal:Challenging Rome’s Supremacy (1969). □