Většina lidí v severoamerické společnosti zřejmě trpí fobií z nahoty – ať už vlastní, nebo z nahoty ostatních. Problémem tohoto strachu je, že vede k tomu, že se lidé necítí dobře ve svém vlastním těle. To vede k tomu, že se za svůj vlastní obraz stydí, stydí se za něj, a dokonce se nad ním pohoršují. Emocionální reakce může negativně ovlivnit sebevědomí a sebedůvěru.

Strach z nahoty má oficiální název – gymnofobie.

MedTerms Medical Dictionary

Gymnofobie: Nenormální a trvalý strach z nahoty. Osoby trpící touto fobií pociťují nepřiměřenou úzkost, i když si uvědomují, že jejich strach je iracionální. Mohou se obávat, že uvidí ostatní nahé nebo že budou viděni nazí, případně obojího. Jejich strach může pramenit z úzkosti ze sexuality obecně, ze strachu, že jejich tělo je fyzicky méněcenné, nebo ze strachu, že jejich nahota ponechává jejich tělo – a jejich osobnost – odhalené a nechráněné.

„Gymnofobie“ je odvozena z řeckého „gymnos“ (nahý) a „fobos“ (strach). Slovo „gymnasium“ pochází z řeckého „gymnasion“ (místo pro atletická cvičení) a řeckého „gymnasein“ (cvičit nahý).

Zní vám to povědomě? Tento popis stačí k závěru, že většina severoamerické populace trpí určitou mírou gymnofobie.

Podívejme se však na podrobnější a oficiální definici:

DSM-IV

DSM-IV je zkrácený název pro 4. vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch, který vydala Americká psychiatrická asociace. Jedná se o standardní klasifikaci duševních poruch, kterou používají odborníci na duševní zdraví.

Diagnostická kritéria pro 300.29
Specifická fobie

1. 1. Markantní a trvalý strach, který je nadměrný nebo nepřiměřený, vyvolaný přítomností nebo očekáváním určitého objektu nebo situace (např, létání, výšek, zvířat, obdržení injekce, spatření krve).
   2. Vystavení fobickému podnětu téměř vždy vyvolá okamžitou úzkostnou reakci, která může mít podobu situačně vázaného nebo situačně predisponovaného záchvatu paniky. Poznámka: U dětí se úzkost může projevovat pláčem, záchvaty vzteku, zamrznutím nebo ulpíváním.
   3. Osoba si uvědomuje, že strach je nadměrný nebo nepřiměřený. Poznámka: U dětí může tento rys chybět.
   4. Fobické situaci (situacím) se osoba vyhýbá nebo je jinak snáší s intenzivní úzkostí či trápením.
   5. Vyhýbání se, úzkostné očekávání nebo trápení v obávané situaci (obávaných situacích) významně zasahuje do běžné rutiny, profesního (nebo akademického) fungování nebo sociálních aktivit či vztahů osoby, nebo je přítomno výrazné trápení z toho, že má fobii.
   6. U osob mladších 18 let trvá nejméně 6 měsíců.
   7. Úzkost, panické ataky nebo fobické vyhýbání se spojené s konkrétním objektem nebo situací nejsou lépe vysvětlitelné jinou duševní poruchou, např. obsedantně-kompulzivní poruchou (např, strach ze špíny u někoho, kdo je posedlý znečištěním), posttraumatická stresová porucha (např. vyhýbání se podnětům spojeným se závažným stresorem), separační úzkostná porucha (např. vyhýbání se škole), sociální fobie (např, vyhýbání se společenským situacím kvůli strachu ze ztrapnění), panická porucha s agorafobií nebo agorafobie bez anamnézy panické poruchy.

Jedinou výjimkou je, že většina lidí nepozná, „že strach je nadměrný nebo nepřiměřený“, protože fobie se ve společnosti normalizovala. Výsledkem je, že strach z nahoty není takový, který „významně zasahuje do běžné rutiny, profesního (nebo akademického) fungování nebo sociálních aktivit či vztahů dané osoby“, protože gymnofobie je institucionalizovaná. Naši architekturu navrhujeme tak, aby tuto fobii kompenzovala. (např. oddělené převlékárny, sprchové kabiny, šatny v obchodech atd…) Kolem této fobie jsme vytvořili celý soubor rituálů a kultury. Učíme naše děti o „intimních partiích“ a „skromnosti“. S nahotou zacházíme jako se „špínou“, abychom ospravedlnili tuto fobii. Díky televiznímu seriálu Seinfeld se do populární kultury dostaly pojmy „dobrá nahota a špatná nahota“ – i když jsme vždycky měli nějakou jejich verzi. (že je v pořádku, když jsou atraktivní mladé ženy nahé pro potěšení druhých) Mluvíme o tom, že nahota je „osobní věc“, kterou si máme nechat pro intimní chvíle s partnerem. Všechny tyto tradice jsou velmi dobře vytvořeny, aby ospravedlnily fobii a zabránily tomu, aby se s ní lidé museli potýkat.

Od útlého věku jsou děti indoktrinovány těmito rituály a postoji k lidskému tělu. Nic takového jako přirozený stud za tělo neexistuje. I když se rodiče snaží stud za tělo nevštěpovat, zbytek společnosti prostřednictvím zvyků, tlaku vrstevníků a médií jejich úsilí více než vynahradí. Poselství strachu a studu časem vedou k rozvoji instinktivní, emocionální reakce na nahotu.

Dalším důkazem gymnofobie je, že lidé často pociťují úzkost při pouhém pomyšlení na nahotu. Nemusí to ve skutečnosti udělat – musí na to jen myslet. Pouhé mluvení o tom může v lidech vyvolat pocit trapnosti. Všimli jste si někdy, že diskuse o nahotě vyvolává u lidí emocionální reakce? Někteří prostě zrudnou a chichotají se. Jiní reagují znechucením nebo hněvem, aby své emoce ospravedlnili.

Pokud si vezmeme za příklad jinou známou fobii, klaustrofobii (strach z uzavřených prostor), a srovnáme ji s gymnofobií, snáze uvidíme podobnosti. Například člověk může říci: „Není mi příjemné být ve výtahu, raději chodím po schodech.“ Většina z nás by to uznala jako iracionální strach. Pokud však tentýž člověk navštíví pláž s volitelným oblečením a řekne: „Není mi příjemné plavat nahý, raději si vezmu plavky“, vypadá to nyní jako normální reakce. Přesto neexistuje žádný racionální důvod, proč nosit plavky.

Podivné je, že většinový svět obviňuje naturisty z posedlosti nahotou. Přitom většina naturistů je většinu času oblečená. To „normální“ lidé si nedokážou vybrat. Jejich pohled na nahotu a lidské tělo může být normální, ale rozhodně není přirozený ani racionální.

Fobie se dají léčit. Než člověk vyhledá léčbu, musí si samozřejmě uvědomit, že má nějaký problém. Americká psychiatrická asociace říká: „Fobie, která zasahuje do každodenního života, může způsobit extrémní postižení a měla by být léčena.“. Vzhledem k tomu, že většina světa bere gymnofobii jako normální, nezdá se, že by zasahovala do každodenního života. Proto se jen málokdo domnívá, že je třeba ji léčit.

Většinu terapií fobie lze shrnout do těchto strategií:

• • Desenzibilizace na fobické podněty (ironicky někdy nazývaná „expoziční terapie“)
  • Progrese v pomalých, malých krocích
  • Asociace s relaxací &odměna
  • V některých extrémních případech, se předepisují léky na snížení míry úzkosti

Takže u gymnofobie by se pravidelné návštěvy naturistického prostředí mohly považovat za terapii! I když by to z vás mohlo udělat zdravějšího člověka, zkuste to uplatnit u své zdravotní pojišťovny

.