Na guatemalské vysočině straší v mlhou zahalených stromech temná historie. Na konci 70. a v 80. letech 20. století si zuřící občanská válka vyžádala životy přibližně 200 000 lidí, z nichž většinu tvořili domorodci. V celé zemi bylo identifikováno 626 míst masakru.

Dne 16. dubna 1981 v malé horské mayské obci Cocop v severogvatemalském regionu Ixil armáda zmasakrovala 70 až 90 civilistů. Jejich těla byla naházena na hromadu a spálena. Ti, kteří přežili, uprchli do hor, kde se živili půdou, dokud občanská válka v polovině 90. let neutichla.

Téměř 40 let poté pokračuje hledání spravedlnosti pro oběti genocidy – a škody způsobené genocidou ovlivňují životy mnoha mayských Guatemalců i dnes.

Vyvraždění tolika Mayů těžce poškodilo předávání jejich ústní historie a tradičních znalostí, jako je používání místních rostlin jako léků a tradiční zdravotní péče, a jejich vlastní jazyk a kulturní zvyky. Genocida měla také územní rozměr, kdy byli lidé násilně vysídleni, aby uvolnili místo pro rozsáhlé zemědělské, těžební a hydroenergetické programy.

Genocida zasáhla i následující generace. Během války utekli učitelé ze škol a děti zůstaly bez vzdělání. Jeden z těchto bývalých žáků, nyní dospělý, mně a mým spoluřešitelům řekl:

Bylo mi 11 let, když jsem byl svědkem masakru. Byl jsem ve druhém ročníku školy. Po vraždění jsme všichni utekli, ale já jsem více než týden nemohl jíst. Náš život se zastavil. Nedostal jsem žádné další vzdělání a zůstal jsem teď jako rolník bez půdy. Kdyby se to nestalo, mohla jsem být učitelkou nebo zdravotní sestrou. Po masakru se náš způsob života zastavil. Moji rodiče měli na svých pozemcích krávy, slepice a koně. O všechno jsme přišli. Armáda zničila vše, co jsme měli, a zanechala nám psychické problémy a chudobu.“

Těla více než poloviny lidí zabitých při masakru byla nalezena, ale více než dvě desítky těl zůstávají v masových hrobech. V mayské tradici jsou pohřební rituály důležité pro živé i mrtvé. Rodina a komunita zabitých jsou zodpovědné za pohřbení mrtvých, aby jim pomohly v dalším životě, poskytly jim nové oblečení a další věci, které mohou na své cestě potřebovat. Nevyzvednutí těla způsobuje duševní utrpení pozůstalým, kteří věří, že jejich blízký se trápí a nemůže jít dál.

V roce 2008 guatemalská vláda poskytla určité finanční prostředky na jednoduché betonové panteony pro uložení některých vyzvednutých těl, ale stále neposkytla žádné ekonomické odškodnění jejich rodinám, z nichž mnohé přišly o své hlavní živitele. Jak nám řekl jeden z přeživších, který při masakru přišel o rodiče a sourozence, armáda „po spálení všech našich příbuzných nám nechala jen prach“. Jiná přeživší masakru v Cocopu litovala, že i po 37 letech ona a její spoluoběti stále čekají na spravedlnost: „Vláda neudělala nic, aby zmírnila naše utrpení.“

Přes to všechno se však oběti genocidy nevzdávají naděje.

Nikdy nezapomenou

Prostřednictvím místních soudů i meziamerického systému ochrany lidských práv se léta domáhají spravedlnosti vůči osobám odpovědným za genocidu, mezi nimiž je i bývalý guatemalský prezident Efraín Ríos Montt a šéf jeho rozvědky Mauricio Rodríguez Sánchez. Oba vládli v době nejhorší části genocidy mayských komunit v Guatemale na počátku 80. let 20. století.

Ačkoli byl Ríos Montt v roce 2013 odsouzen za genocidu a Sánchez zproštěn viny, Ústavní soud rozsudky zrušil s odvoláním na porušení řádného procesu. Proces byl obnoven v roce 2015, ale v dubnu 2018 Ríos Montt zemřel ve věku 91 let. Soudní proces se Sánchezem pokračuje a pravděpodobně bude trvat jen několik týdnů.

Oběti požadují po Sánchezovi a guatemalské vládě odškodnění, aby zmírnily své utrpení. Takové odškodnění může zahrnovat finanční kompenzaci, ale také musí zahrnovat restituci půdy a opatření k obnově ztracené kultury a dědictví. Některé z obětí, s nimiž jsme s kolegy badateli hovořili, si přejí, aby se mayská historie a znalosti o ní vyučovaly ve školách v mayském jazyce a aby bylo v západní obci Nebaj zřízeno mayské muzeum, které by komunitu a budoucí generace informovalo o tom, co se stalo.

Pokud nebudou odstraněny příčiny a důsledky konfliktu a genocidy v Guatemale, podmínky pro obnovení násilí zůstanou zachovány. Základem konfliktu byla chudoba, marginalizace a rasismus vůči původnímu mayskému obyvatelstvu, což vše přetrvává dodnes – někdy s násilnými následky.

V dubnu 2018 byli uneseni a mučeni tři vůdci domorodých komunit za svůj nesouhlas s vysokými cenami, které zavedla britská energetická společnost; v květnu 2018 byli zabiti tři domorodí vůdci za boj za práva svých komunit na půdu. Stovky dalších vůdců domorodých komunit jsou drženy bez soudu jako političtí vězni za svůj odpor k vládním a korporátním aktivitám. V roce 2015 místní organizace pro lidská práva zdokumentovala 493 útoků na obránce lidských práv, z nichž většinu tvořili domorodci.

Oběti Cocopu se mezitím nadále dožadují spravedlnosti, ale nebudou tu věčně. S přibývajícím věkem se shromažďuje nová generace, která chce napravit minulost dříve, než bude pozdě.