Grimmův zákon, princip vztahů v indoevropských jazycích, který poprvé formuloval Jakob Grimm v roce 1822 a který je stále předmětem zájmu a zkoumání lingvistů 20. století. Ukazuje, že proces?pravidelné střídání souhlásek ve skupinách?proběhl jednou ve vývoji angličtiny a ostatních dolnoněmeckých jazyků a dvakrát v němčině a ostatních vysokoněmeckých jazycích. První zvukový posun, který postihl jak angličtinu, tak němčinu, se týkal přechodu od raných fonetických pozic doložených ve starověkých neboli klasických indoevropských jazycích (sanskrt, řečtina, latina) k pozicím, které jsou dodnes patrné v dolnoněmeckých jazycích včetně angličtiny; druhý posun se týkal pouze vysokoněmeckých jazyků, např. standardní němčiny. Grimmův zákon ukazuje, že z klasických bezhlasých stop (k,t,p) se v angličtině staly bezhlasé aspirace (h,th,f ) a v němčině mediae (h,d,f ), např. počáteční hlásky latinského pater, anglického father, německého Vater, a uprostřed latinského frater, anglického brother, německého Bruder. Ukazuje také, že z klasických neaspirovaných znělých stop (g,d,b) se v angličtině staly bezzvučné stopy (k,t,p) a v němčině bezzvučné aspiráty (kh,ts,f), např, počáteční hlásky latinského decem, anglického ten, německého zehn, a že z klasických aspirovaných znělých stop (gh,dh,bh) se v angličtině staly neaspirované znělé stopy (g,d,b) a v němčině bezzvučné stopy (k,t,p), např. počáteční hlásky sanskrtského dhar, anglického draw, německého tragen.