Grant Green se narodil 6. června 1931 v St. Louis, na základní škole se naučil hrát na kytaru od svého otce a ve třinácti letech už hrál profesionálně s gospelovou skupinou. Vystupoval ve svém rodném městě a v East St. Louis ve státě IL, dokud se v roce 1960 na popud Lou Donaldsona nepřestěhoval do New Yorku. Green to řekl Danu Morgensternovi v rozhovoru pro Down Beat: „První věc, kterou jsem se naučil hrát, bylo boogie-woogie. Pak jsem musel hrát hodně rock &rollu. Stejně je to všechno blues.“
Jeho rozsáhlý základ v R&B se spojil s mistrovstvím v bebopu a jednoduchostí, která upřednostňovala výraznost před technickými znalostmi. Green byl vynikajícím interpretem blues a jeho pozdější materiál byl převážně bluesový a R&B, i když byl také podivuhodným sólistou balad a standardů. Byl zvláštním obdivovatelem Charlieho Parkera a jeho frázování to často odráželo. Green hrál v 50. letech s Jimmym Forrestem, Harrym Edisonem a Lou Donaldsonem.
Spolupracoval také s mnoha varhaníky, mezi nimiž byli například Brother Jack McDuff, Sam Lazar, Baby Face Willette, Gloria Coleman, Big John Patton a Larry Young. Na počátku 60. let se Green díky své plynulé a vkusné hře v kombech varhany/kytara/bicí i díky dalším vystoupením pro Blue Note stal hvězdou, i když se mu málokdy dostalo takového respektu kritiky jako jiným hráčům. V polovině 60. let na chvíli zmizel ze scény, ale koncem 60. a v 70. letech se vrátil v plné síle. Green hrál se Stanleym Turrentinem, Davem Baileym, Yusefem Lateefem, Joem Hendersonem, Hankem Mobleym, Herbiem Hancockem, McCoyem Tynerem a Elvinem Jonesem.
Bohužel problémy s drogami přerušily jeho kariéru v 60. letech a nepochybně přispěly k nemoci, kterou trpěl koncem 70. let. Green byl v roce 1978 hospitalizován a o rok později zemřel. Navzdory několika poněkud nevyrovnaným LP ke konci jeho kariéry představuje velká část jeho tvorby úžasný soul-jazz, bebop a blues.
Grant Green, za svého života silně nedoceněný hráč, je jedním z velkých neopěvovaných hrdinů jazzové kytary. Stejně jako Stanley Turrentine bývá vynecháván z učebnic. Ačkoli jako své vlivy uvádí Charlieho Christiana a Jimmyho Raneyho, Green vždy tvrdil, že poslouchá hornisty (Charlieho Parkera a Milese Davise), nikoli jiné kytaristy, a je to na něm vidět. Žádný jiný hráč nemá takovou linearitu jednotlivých tónů (vyhýbá se akordické hře). V Greenově hře je velmi málo intelektuálního prvku a jeho technika je vždy ve službách jeho hudby. A je to právě hudba, prostě a jednoduše, co dělá Greena jedinečným.
Greenova hra je okamžitě rozpoznatelná – možná více než u kteréhokoli jiného kytaristy. Green byl téměř systematicky ignorován milovníky jazzu se sklonem k chladné straně a teprve nedávno začal být oceňován pro svou neuvěřitelnou muzikálnost. Snad žádný kytarista si nikdy neporadil se standardy a baladami tak brilantně jako Grant Green. Mosaic, přední národní jazzové vydavatelství, vydalo nádhernou kolekci The Complete Blue Note Recordings with Sonny Clark, která obsahuje nejlepší Greenova alba z počátku 60. let a dosud nevydané skladby. Najdete na ní některé z nejlepších ukázek Greenovy tvorby. ~ Michael Erlewine a Ron Wynn