BAGRAM AIR FIELD, AFGHANISTAN
Story by Staff Sgt. Derek M. Smith
✔ ✗ Přihlásit se
BAGRAM AIR FIELD, Afghánistán – Tiché stráže stojí jako svědectví historie. Mají mnoho jmen – dala jim je řada lidí. Pro některé jsou ochránci. Pro jiné jsou vážnou připomínkou časů, na které je nejlépe zapomenout. Někomu překážely, jinému pomáhaly. Jsou majestátní, hrozivé, krásné, pusté, pečující, tísnivé, překážky nebo domov, podle toho, číma očima se na ně díváme. Jejich očima lze sledovat vývoj dějin. Jsou to hory Hindúkuše.
Při cestě na sever Afghánistánu se naskýtá pohled na Hindúkuš. Cestování po zemi přes toto pohoří nebo přes něj může být někdy zrádné. Terén i počasí mohou být pro obezřetného cestovatele odstrašující. Stejně nepříjemná může být i cesta letadlem. Turbulence a zlověstné útesy udržují piloty při průletu vysokými vrcholy ve střehu. Někdy může mít člověk dojem, že se skalní stěny blíží a jsou připraveny plavidlo obklopit.
Hindúkuš je 500 kilometrů dlouhé pohoří táhnoucí se mezi středním Afghánistánem a severním Pákistánem. Jeho nejvyšší bod, Tirich Mir, se tyčí nad pákistánským městem Čitral, které hraničí se severovýchodním výběžkem Afghánistánu. Místní legenda varuje případné dobrodruhy, že na 25 289 metrů vysoký vrchol nelze vystoupit, protože je obýván džiny, démony a čarodějnicemi. Podněcování těchto legend vede k tomu, že při túrách kolem hory jsou téměř každoročně zabíjeni turisté, z nichž někteří nejsou nikdy nalezeni.
Pokud pomineme legendy, pohoří hostilo pestrou a bouřlivou historii. Název Hindúkuš lze doslova přeložit jako „hinduistický zabiják“. Je drsnou připomínkou doby, kdy otroci z indického subkontinentu umírali v nelítostném terénu a počasí afghánského pohoří na cestě do Střední Asie.
Pohoří vzniklo při srážce indické a euroasijské kontinentální desky přibližně před 50 miliony let. Hindúkuš zůstává jednou ze seizmicky nejaktivnějších zemětřesných oblastí na světě. V téměř neúrodném pohoří vznikl nespočet dolů na horninu lapis lazuli a smaragdy.
Tyto hory hostí mozaiku národů, k nimž patří Tádžikové na severozápadě, Uzbekové a Hazárové v centrálních a západních údolích, kyrgyzští kočovníci a Paštunové v okolí velkých měst. Tající led z vrcholů napájí přítoky hlavních vodních toků v oblasti. Horský systém napájí řeky Helmand, Hari a Kábul.
Vysoké průsmyky protínající pohoří tvoří důležitou tranzitní síť. Nejvýznamnějším je průsmyk Salang spojující Kábul se severním Afghánistánem. Po dokončení tunelu Salang v roce 1964 se doba cesty po této trase zkrátila na několik hodin. Tunel byl vyvrtán v délce 1,7 km skrz srdce Hindúkuše.
Předpokládá se, že vojenské akce začaly v pohoří za vlády achaimenidského krále Dareia Velikého v letech 550 až 486 př. n. l. V roce 486 př. n. l. se v pohoří objevilo několik tisíc vojáků, kteří se zde usadili. Po dobytí Achaimenovské říše roku 330 př. n. l. prozkoumal oblast Alexandr Veliký. Alexandrova Seleukovská říše nakonec v roce 305 př. n. l. podlehla říši Maurjovců.
Hindúkuš se přibližně od roku 1813 až do konce druhé světové války stal neoficiální dělící čárou mezi oblastmi vlivu britského a ruského impéria. Studená válka přinesla do regionu vlastní turbulence. Vojska Sovětského svazu vtrhla do Afghánistánu v roce 1979 a až do sovětského stažení v roce 1988 byla v neustálém konfliktu s mudžáhidy.
Síly Severní aliance pod velením Ahmeda Šáha Masúda a dalších se s Hindúkušem důvěrně seznámily jako mudžáhidové bojující proti Sovětům. „Lev z Pandžšeru“ a jeho spojenci se chopili zbraní proti režimu Tálibánu poté, co se v roce 1996 ujal moci. Úspěšně bránil severní Afghánistán a účinně využíval hory jako obrannou linii až do své smrti 9. září 2001.
Od začátku současných vojenských operací v Afghánistánu zavládl v pohoří relativní klid. Život ve vesnicích sevřených mezi vrcholy pokračuje stejně jako po celá léta, protože nad nimi bdí obři. Stráže stojí stejně jako po celé věky. Mlčí, ale jejich mlčení je stále výmluvné.