Problémy, kterým Francouzi čelili, byly mnohem hrozivější než problémy Britů. Britské kolonie byly v podstatě založeny na územích v blízkosti moře, na nichž byl evropský obchod již dlouho zaveden a jejichž africké národy již byly zvyklé vyrábět pro světový trh. Francouzi měli takovou kolonii v Senegalu, ale z ní se rozšířili na rozsáhlá, odlehlá a řídce osídlená území, která vyžadovala velmi značné investice, než mohla být efektivně spravována nebo rozvíjena. Francouzská veřejnost měla v podstatě podstatně méně kapitálu na investice v zámoří než britská veřejnost. V roce 1936 se odhadovalo, že zatímco britské kolonie v západní Africe přilákaly kapitál v hodnotě asi 560 milionů dolarů, celkové vnější investice ve francouzské západní Africe činily jen asi 155 milionů dolarů.

Francouzská strategie spočívala zpočátku v otevření a rozvoji svého západoafrického impéria ze základny v Senegalu na stejné říční ose Sénégal-Niger, podél které bylo dobýváno. Již v roce 1882 byly zahájeny práce na stavbě železnice, která měla spojit prameny obou řek v Kayes a v Bamaku (které se stalo hlavním městem francouzského Súdánu). Tato trať však byla dokončena až v roce 1906, kdy už bylo zřejmé, že Saint-Louis v ústí řeky Sénégal není schopen rozvoje v moderní přístav a že Sénégal je skutečně vhodný pro plavbu pouze tři měsíce v roce. Proto byla nejprve dokončena železnice ze Saint-Louis do nového přístavu Dakar v závětří Kapverdských ostrovů (1885) a poté byla v letech 1907-24 vybudována trať přímo z Dakaru (od roku 1902 federální hlavní město francouzské západní Afriky) do Kayes, aby se řeka Sénégal zcela obešla.

Výstavba efektivního dopravního systému západ-východ od pobřeží k hornímu toku Nigeru tak trvala přibližně 42 let a jediná jeho výnosná část byla ta, která obsluhovala oblasti pěstování podzemnice olejné v Senegalu. Po roce 1924 trvalo zhruba 20 let, než mohl řídce osídlený a chudý francouzský Súdán reagovat na podněty plynoucí ze zlepšení komunikací s okolním světem. Jedinou významnou plodinou pěstovanou pro světový trh, která dokázala odolat vysokým nákladům na dopravu na pobřeží – po železnici dlouhé přibližně 700 mil – byla bavlna, a to až po dalších značných investicích do zavlažování. Hlavní hospodářskou úlohou Súdánu bylo nakonec zásobování Senegalu potravinami, neboť pro jeho rolníky bylo výhodnější soustředit se na pěstování arašídů na vývoz.

V roce 1914 se francouzská hospodářská strategie posunula od koncepce otevření vnitrozemských území francouzského Súdánu, Horní Volty a Nigeru k podpoře zemědělské výroby v pobřežních koloniích. V omezené míře byly průkopníkem této cesty evropské plantáže, více snad na Pobřeží slonoviny. Obecně se tyto kolonie staly výnosnými díky správním tlakům, které měly přimět africké zemědělce k produkci na vývoz. Nakonec, stejně jako se ekonomika Senegalu stala do značné míry závislou na vývozu arašídů, tak se ekonomika Francouzské Guineje stala závislou na banánech (i když na samém konci koloniálního období začal evropský a americký kapitál úspěšně těžit značná ložiska bauxitu a železné rudy) a ekonomika Dahomey a Toga (po jeho dobytí od Německa) se stala závislou na produkci palem. Nejdramatičtějších úspěchů bylo dosaženo na Pobřeží slonoviny, kde se rozvinul značný vývoz kávy, kakaa, banánů a dřeva. Z vhodných míst na pobřeží byly vybudovány železnice, které usnadnily vývoz těchto plodin.

V průběhu 45 let od roku 1912-13 do roku 1956-57 zvýšili Francouzi zahraniční obchod svého západoafrického impéria z přibližně 58 milionů dolarů ročně na 600 milionů dolarů ročně, v důsledku čehož se příjmy, které měly k dispozici jejich koloniální správy, zvýšily z přibližně 8,5 milionu dolarů ročně na celých 315 milionů dolarů. (Tyto údaje nezahrnují část Toga, která byla začleněna do francouzského impéria až po roce 1914-18 a jejíž obchod a příjmy v polovině 50. let 20. století dosahovaly přibližně 24 milionů, respektive 4 milionů dolarů ročně). V absolutních číslech ve vztahu k celkovému počtu obyvatel, který se ve stejném období údajně zdvojnásobil na odhadovaných 19 milionů, nebyly výsledky tak velkolepé; v letech 1956-57 činil zahraniční obchod na obyvatele celkem asi 32 dolarů a státní příjmy asi 17 dolarů. Význam těchto čísel je také zastřen federálním systémem, kterému podléhaly všechny kolonie kromě Toga a který byl záměrně používán k tomu, aby bohatší kolonie mohly pomáhat chudším. Údaje o obchodu a příjmech nelze jednoduše rozdělit mezi jednotlivé kolonie. Zatímco odhadovaný hrubý národní produkt (HNP) Senegalu a Pobřeží slonoviny se pohyboval v řádu 180 a 160 dolarů na obyvatele (v prvním případě značně nadsazený tím, že kolonie vlastnila federální hlavní město), pouze Togo (asi 73 dolarů) a Francouzská Guinea a Súdán (asi 58 a 53 dolarů) měly údajně HNP na obyvatele vyšší než 40 dolarů.

.